Quo vadis, víro?

pondělí 10. srpen 2009 10:48

Bude personální politika nového kardinála rovněž tak ztřeštěná a bude přinášet rovněž tak zkažené ovoce?

Věřím a proto jsem. Nic jiného mi ani nezbývá, mám-li opravdu být, mám-li se skutečně při každém placení, nebo naopak při každém útěku bez placení, považovat za existující bytost a ne jen za nějaký přízrak či přelud, jak už se stalo mnoha lidem, když se jednoho dne rozplynuli.

Někdo o ně něčím třeba i nechtě zavadil, nemusel v tom být žádný úmysl, a oni..., oni se rozplynuli jako sen, co se zdává po těžkém obědě.

Věřím v pofidernost tohoto světa, což sice není nijak náročné, ale víra to je. Ta víra, která je oporou, která mne ve slabých chvilkách naplňuje vůlí, jež mi dovolí dosáhnout dalšího okamžiku, kdy už se opět trochu vzpamatuji, naberu sil, abych mohl pokračovat ve své existenci, v tom, co vyvěrá z hlubin každého jednotlivého atomu, kterým jsem tvořen.

Jsou-li však atomy, kterými jsem tvořen, vzájemně zaměnitelné, protože čistě vzato atom uhlíku jako atom uhlíku, pak jsem tvořen všemi atomy, co jich tady je, respektive, kdykoliv a kdekoliv mohu být poskládán z těchto atomů, kdekoliv a kdykoliv mohu vyvěrat z jejich hlubin a je-li vesmír nekonečný, pak musím nutně existovat i já v nekonečně mnoha provedeních a existuji-li v nekonečně mnoha provedeních, pak jsem vším, jsem universem, a jsme zase tam, kde jsme byli.

        

Tento svět je pofiderní a tato víra ulehčuje mi život, který by byl jinak nejspíše peklem. Člověk musí v něco věřit, jinak je ztracený v mumraji myšlenek, které se rodí, umírají, hnijí a opět se rodí v každém záhybu vědomí, jež se tak podobá jakémusi dvoutaktnímu motoru, ano, myslím, že dvoutaktnímu motoru.

        

Důkazů pro moji víru je dost, ačkoliv pravá víra měla by se správně obejít bez jakýchkoliv důkazů a tím spíše zázraků. Věřím-li v něco, nepotřebuji si nic dokazovat, i když důkazy jsou samozřejmě příjemným povzbuzením ve víře, ze kterého profituje i zdravé sebevědomí a ruku na srdce, zdravé sebevědomí, to je dnes prostě základ, bez kterého se teď neobejde žádná extáze, žádné mystické vytržení, žádný vyhazov z práce, který je, děláte-li v Lidlu nebo v něčem takovém, dost často Božím smilováním.

        

Necítím však potřebu obhajovat svoji víru před nevěřícími, kdokoliv bude přede mnou tvrdit, že tento svět není pofiderní, ochotně mu přitakám, srdečně s ním budu souhlasit, protože, co je mi po něm. Co je mi po každém, kdo doufá a věří v cokoliv jiného, kdo považuje tento svět za cosi, co je určeno ke slávě, jejíž velikost se hvězd dotýká.

        

Nevěřící mě prostě nezajímají, sami se připravují o onu útěchu, kterou by jejím duším poskytla pofidernost tohoto světa, pofidernost všeho lidského.

        

Ano, za touto pofiderností stojí lidé, to nijak nepopírám, lidé jako zákrsky inteligence, která teprve hledá sama sebe a dle všeho se ani nejspíše nenajde, udupána lidskými mozky, které jsou jen velmi hrubě opracovanými kameny, pěstními klíny v rukou bytostí, které by se dali nazvat předky Bohů, jež teprve čekají na tu správnou mutaci v genofondu těchto Prabohů.

        

Tento svět je tak pofiderní, že už více pofiderní být nemůže, v tom spočívá jeho dokonalost, ve kterou bezmezně věřím, kterou se opájím, kdykoliv začne být lidská ubohost poněkud nesnesitelná a to je skoro pořád. Tento svět je nepřekonatelný ve své pofidernosti, jsme tedy i my nepřekonatelnými ubožáky, hrajeme prim v této škále toho, jak moc a jak ošklivě lze upadnout, jak moc lze zdegenerovat, nejsme průměr, jsme to, co je tím největším svinstvem, jaké kdy mohlo z těch dávných koacervátů vzniknout, jaké kdy mohlo být stvořeno v rámci jakéhosi kosmického plodivého aktu a to samozřejmě hřeje.

        

V to všechno věřím a to všechno mě hluboce naplňuje, to všechno přede mnou otevírá nedozírné duchovní obzory a já si připadám jako dávný mořeplavec, jež na chatrné karavele jim pluje vstříc s nesmírným odhodláním, s nesmírnou touhou, jež by okamžitě vzala za své, přesedl-li bych z této své chatrné karavely to obřího letadla a namísto celého života, trvala by ta cesta k těm nekonečným duchovní obzorům jen několik pofiderních hodin, takže bych možná ještě stihl zprávy v televizi.

        

Ano, tam někde v té nekonečné dálce leží poznání, ke kterému spěje moje víra. Možná jednou na své chatrné karavele tohoto poznání dosáhnu, možná mě pohltí vody, kosmu, co na tom záleží,i to bude poznání, tím zaplním svůj život, pofiderní jako všechno kolem, tím jej zaplním, touto věčnou cestou na této chatrné skořápce s plachtami rozežranými od molů, s plesnivými suchary, které neservíruje sexy letuška, ale jakási obrovská odporná krysa, která žije v podpalubí mojí karavely kdoví už kolik staletí.

        

Tím zaplním svůj život, touto nekonečnou cestu a ne prašivým lidským pokrokem, který rozsévá jen tupé prázdno, který je oním Duchem svatým, jímž je nasáklý tento svět, v jehož pofidernost bezmezně věřím,věřím tak, že mně to zároveň naplňuje i nadějí i láskou, nadějí chmurnou a láskou ještě chmurnější, tedy nadějí skutečnou a láskou skutečnou v této halucinaci, která je hmotou existence a která...

        

V tom si uvědomuji, že si ještě potřebuji nakoupit. Hlavně Jar nebo takový nějaký saponát, protože už mi došel a mastnotu bez saponátu neumyjete, ani kdybyste se rozkrájeli na dále už nedělitelné částečky, které se ovšem, jak dnes už dobře víme, skládají ještě z pozitronů a dalšího všemožného smetí.

        

Ale ten saponát, co minule, ten už si nekoupím, sice byl ekologický, ale mastnotu skoro vůbec nerozpouštěl, to je tak, když se člověk chce chovat ekologicky. Koupí si ekologický saponát, který nefunguje, zateplí si barák pláty polystyrenu, jakoby polystyren padal z nebe, jakoby se nevyráběl ze všech těch sraček, kterými je dnešní doba napitá zrovna tak jako hamburger kaloriemi, po kterých se tak nádherně tloustne.

        

Jar a něco k jídlu, jak už to v životě chodí, jak hladový sytému nevěří a sytý je za vodou, za obrovskou louží a hladový je jednou nohou v hrobě, v zatuchlém hrobě jakýchsi nepěkných myšlenek. A ještě bych mohl koupit kvasnice, kvasnice se vždy hodí, už pro vysoký obsah vitamínu B, už jen proto se hodí, mazlavá hmota nevalné chuti, kterou však někdo doslova miluje, a pozoruhodných vlastností.

        

To celé znamená, že musím vyhledat nějaký obchod a tam si všechno potřebné opatřit, tam prožít kus života a tím potvrdit svoji existenci, potvrdit ji tak, aby o ní nebylo nejmenších pochyb, aby tato existence měla svoji minulost, svoji přítomnost a ovšem i svoji budoucnost, to je úkol číslo jedna, to je prvořadá záležitost života, s nímž celou tu dobu úporně zápasím prostřednictvím své víry.

        

To všechno nakoupím a v hlavě mi hučí jako v úle, výkřiky doma týraných žen mísí se s výkřiky doma týraných mužů, troubení aut nemá daleko do Jericha a kilo kvasnic, které jsem koupil je možná příliš, příliš na jedno solipsistické odpoledne v hloubi jakéhosi notně již vykotlaného kosmu, který se viklá jako stará televizní anténa z roku raz dva.

        

Potopa světa je na spadnutí a tou potopou bude sucho zcela v duchu globálních klimatických změn a saponát, který jsem si koupil sice není ekologický, ale je účinný, sbohem mastnoto, sbohem jednou provždy, zmizíš ze všeho, zmizíš z každého doteku, z každé myšlenky, lepkavá mastnoto, už můžeš začít psát dopis na rozloučenou, můžeš ho začít psát všemi deseti, tvůj čas se naplnil a opravdu to sucho, které je potopou světa, už se usídlilo v ústech, aby se odtud vyvalilo do celého světa.

        

„Není vám něco?“, ptají se mě lidé, když se dám do jakéhosi šamanského tance, abych zahnal to sucho v ústech, abych přivolal odněkud ze země pramenitou vodu, kterou bych si vypláchnul ústa.

        

„Nic mi není.“, odpovídám pokračuji v šamanském tanci, jak jsem se to naučil v jednom kursu a starostliví lidé už přivolávají vrtulník, který opravdu přistává nedaleko.

        

„Tady je, tady je!“, ukazují na mě lidé, záchranáři mi měří tep a pak mě nakládají do vrtulníku, který prudce vzlétne, aby mě transportoval na jednotku intenzivní péče.

        

Tam mě napojí na přístroje, které spolehlivě pracují a také uvedou do umělého spánku, ve kterém se mi však nezdají žádné sny.

        

Když za půl roku procitnu, je všude kolem plno lékařů a jeden z nich říká: „Promiňte nám, ale nevěděli jsme, že věříte v pofidernost tohoto světa. Kdybychom to věděli, nechali bychom vás dotančit váš šamanský tanec. Jako malou satisfakci za to všechno, přijměte, prosím, tento kanystr saponátu. Ale co se týká životního prostředí, můžete být klidný, jedná se o ekologicky čistý saponát.“

        

„Ekologicky čistý saponát?“, uklouzne mi.

        

„Ekologicky čistý saponát nové generace, dlouho jste uměle spal a mezitím přišla na trh nová generace ekologicky čistých saponátů.“, spěchá s vysvětlením nějaká další lékařka.

        

„Ještě tento měsíc vás propustíme.“, dodává jiný lékař.

        

A skutečně jsem ještě tento měsíc propuštěn. S sebou si odnáším kanystr ekologicky čistého saponátu a ničím nezlomenou víru v pofidernost toho světa, jehož obloha je plná helikoptér.

Karel Trčálek

GuymarA ta personální politika17:2414.8.2009 17:24:46
leoKilo kvasnic18:1910.8.2009 18:19:39
ZetkaEmoce.17:0710.8.2009 17:07:50

Počet příspěvků: 3, poslední 14.8.2009 17:24:46 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,64 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy