S poctivostí nejdál pojdeš

středa 5. srpen 2009 10:01

A proto se exkluzivně přiznávám, že, krom jiného, pracuji i pro BIS

         Chci znát pravdu. Chci ji znát, ať je jakákoliv, ať je sebevíce hnusná a odporná a snad jiná než hnusná a odporná pravda být nemůže, má-li být pravdou. S tím jsem srozuměn, s tím počítám, že pravda, až ji budu znát, může mi zakalit rozum natolik, že vynese mi to vynese teplé místečko v nějakém ústavu pod penzí invalidního důchodu, ale co na tom...

Chci znát pravdu a veškeré lidské vědění připadá mi přitom náramně směšné, co ovšem také čekat od červů našeho druhu. To, co mi straší v mozku je směšné, nikoliv hrůzné ve své hloubce, nikoliv strašlivé v tom, k čemu se to všemu může zneužít. Veškerým vrcholem našeho snažení může být leda to, že to všechno tady vyhodíme do povětří, že tady z toho uděláme mrtvou poušť a to je všechno, nic víc se nestane.

        

To je všechno a zároveň směšně málo, tak směšně málo, že mě to nutí shledávat moji touhu po pravdě jen blouzněním, na které je nejlepší pít třezalkový čaj, jenž působí uklidňujícím účinkem. Vědomí toho, že pravda mi stále uniká, však vytěsnit nelze. Snad pomohly by elektrošoky, ale nechce se mi stát v těch dlouhých frontách, nechce se mi kvůli tomu oblékat skoro jako do kostela, neboť když mám vázanku, cítím se vždy tak trochu nesvůj, což je například dobře patrné na všech svatebních fotografiích, na kterých jakýmsi mnohonásobným nedopatřením figuruji a které jsou tak vlastně psychologickým portrétem.

        

Svět stává se stále větším hnojištěm, močůvka primitivních pudů tvoří kaluže, jež mění se již v obrovská jezera, jejichž břehy jsou posety čerstvě zateplenými rodinnými domky a vilkami, které nezapřou svůj hypoteční původ. Bydlím v jednom takovém domku s krásným výhledem na hladinu tohoto močůvkového jezera a nedoufám již v nic jiného než v to, že se jednou na obzoru objeví plachta nějaké luxusní jachty a jak se ta jachta bude přibližovat, jak se čerstvý sluneční vítr bude opírat do jejich plachet připomínajících sluneční kolektory, vyklube se z té luxusní jachty ta pravda, kterou chci znát, hnusná a odporná pravda o tom všem tady.

        

Každý den zabloudí můj pohled tam k nekonečnému obzoru, jenž je lemován vlnící se močůvkou, nad kterou poletují trysková letadla lapající lidský hmyz do svých útrob. Ale na obzoru se nezjevuje nic než jen tváře celebrit, před kterými není úniku, opuchlé tváře celebrit, které již pronikly i do snů, kde slévají se v jednu velkou univerzální, nade vše ohavnou univerzální tvář lidstva, toho lidstva, jehož vědění připadá mi tak směšné.

        

Hledím z okna, močůvka, na kterou je z obýváku tak pěkně vidět, se poklidně vlní, život ubíhá. Smiřuji se s tím, že ona pravda, kterou chci znát, zůstane mi navždy odepřena. Dostavují se pracovní úspěchy, rodinné štěstí kvete jedna radost, krbová kamna v zimě příjemně hřejí, odlesky plamenů odrážejí se v naších zornicích, dokonalým hořením vzniká voda a oxid uhličitý, v létě pak hebounký trávník vypadá skoro jako umělý, ale pravda, kterou chci znát, nikde, všude kolem jen svět, který je stále větším hnojištěm a život, jehož smutek je smutkem čehosi nevyřčeného.

        

Jednou do roka konají se v našem satelitním městečku výroční trhy. Ze širokého okolí sjedou se k nám ve svých opancéřovaných fárech mafiáni a politici, aby znalecky prohlíželi dobytek, který k nám přihnali jeho chovatelé, a zasvěceně diskutovali o ceně masa za kilogram živé hmotnosti, zatímco jejich gorily čistí prostor kolem nich. Spolu s tím objeví se na výročních trzích spousta nejrůznějších atrakcí, vyčpělé hvězdy předvádějí své umění, trapní klauni zvou na cirkusová představení, je možné svézt se na kolotočích, tím vším ožije naše satelitní městečko, které šikovný developer bez mrknutí oka vkomponoval do atraktivního prostředí přírodní rezervace, takže si při grilování užijeme nedotčené přírody až až.

        

Nemiluji příliš ten mumraj výročních trhů. Gorily mafiánů a politiků mají v sobě cosi nesympatického, chtělo by se říct uslintaného, cirkusová představení mě nijak nelákají, vyčpělé hvězdy obtěžují mě svým zoufalstvím, se kterým dožadují se svých honorářů. Když jsou v našem satelitním městečku výroční trhy, chodím raději postranními uličkami, kde je přece jen o něco klidněji, jen tu a tam některá sekačka pobrukuje si svoji pochmurnou věčnou píseň.

        

Letos jsou však výroční trhy obzvláště živé. Komusi se podařilo zalobovat, dobrá věc se podařila a výroční trhy v našem satelitním městečku byly zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, plným právem, neboť jiné kulturní dědictví, než tyto bujaré oslavy vlastní zhovadilovasti, tady po sobě sotva necháme. 

To nejen umožňuje čerpat jejich pořadatelům štědré dotace z jakéhosi fondu, ale hlavně to přitáhne lidi, na jejichž kulturní potřeby působí UNESCO jako magnet. Aby se podařilo zvládnout zvýšený nápor návštěvníků, byla zavčas vybudována rozsáhlá záchytná parkoviště, výběrové řízení vyhrála firma, jež patří švagrovi náměstka jednoho ministerstva, který bydlí shodou okolností vedle nás a který zase shodou jiných okolností byl i majitelem většiny pozemků vykoupených pro výstavbu těch parkovišť, která po zbytek roku zejí prázdnotou.

        

Teď však záchytná parkoviště praskají ve švech. V ulicích převalují se davy lidí, v kongresovém a výstavním areálu, který je centrem výročních trhů, není k hnutí. Vůně opečených klobás dráždí chřípí, dech lidí páchne pivem, všeobecné  veselí zdá se být zcela přirozeným. V postranních uličkách jsou jen stánky druhořadých prodejců všeho možného ze zbožím, ke které je určeno nižším příjmovým skupinám obyvatelstva, což pochopitelně není můj případ.

        

Procházím nevšímavě kolem těchto stánků, montérky za stovku, tenisky za padesát, toaletní papír za pět, mě opravdu nezajímají. Už pomalu zabočuji do jiné postranní uličky, když se ze stánku, který jsem právě minul, ozve otázka, na níž nemohu nereagovat: „Chcete znát pravdu?“

        

Trhnu sebou a otočím se, přistoupím k tomu stánku. Sedí v něm nějaká žena, na skromném průčelí stánku je připevněna cedule s nápisem „Věštění.“

        

Je to jedna z mnoha atrakcí, jež se objevují v našem satelitním městečku v době konání výročních trhů. Je to jen nevinná zábava jako to všechno ostatní, jako mafiáni a politici, jako jejich gorily, jako seznam světového kulturního dědictví, jako fondy z nichž se dají čerpat milióny, nevinná zábava, nic víc.

        

„Může to být nevinná zábava a taky to nemusí být jen nevinná zábava. Ukažte mi, prosím, svoji ruku.“, říká ta žena a v jejím hlase se mihne cosi archetypálního, cosi, co se zaboří hluboko do mého podvědomí a tam to začne klíčit.

        

„Cožpak je možné z ruky vyčíst pravdu?“, ptám se té ženy a přitom vnímám, jak se to všechno kolem, montérky za stovku, tenisky za padesát, toaletní  papír za pět, všechen ten mumraj výročních trhů propadá kamsi do prázdna, i Slunce jakoby se najednou stalo jen ústím legálně držené krátké palné zbraně přiložené k čelu v záchvatu jakési nadlidské kuráže.

        

„Jestli chcete, můžete mi dát i vzorek DNA, máte-li pocit, že z ruky nejde vyčíst pravda.“, odpoví ta žena.

        

„Vzorků DNA už jsem naodevzdával spousty, naposled v zaměstnání. Víte, dělám u BIS, každý měsíc musíme odevzdávat vzorek DNA, kvůli potvrzení identity. Sichrují se tak proti infiltraci, má se tím zabránit tomu, aby se někdo cizí přijal identitu někoho, kdo je pracovníkem BIS a měl tak přístup k citlivým informacím.“, svěřuji se té ženě s něčím, co o mně neví ani moje rodina, která si myslí, že dělám v ČEZu v PR oddělení, jako kreativec a proto nemusím do práce lozit v kvádru, což je však jen samozřejmě krycí vedlejšák, i když v ČEZ se DNA odevzdává taky.

        

„Dejte mi svoji ruku a já vám řeknu pravdu, kterou chcete znát“, praví vlídně ta žena a já ji podávám svoji ruku.

        

Žena ji uchopí a zkoumavě se zahledí na dlaň. Cítím přitom, jak z jejího těla proudí do mého vědomí energie, skutečně zelená energie, v níž se moje vědomí rozpouští jako instantní káva v ne zcela vřící vodě. Kolikrát jsem pozoroval již tento jev, dvě lžičky instantní kávy se zalijí ne zcela vřící vodou a vznikne osvěžující nápoj, moje vědomí rozpouští se zrovna tak, je to ještě něco víc, než když naši vstřelí rozhodující gól v prodloužení jakéhosi finále a duše se zmocní ďábelsky sladká euforie, je to mnohem víc, než když se zase zvednou platy státním zaměstnancům, je to něco, co se podobá volnému pádu, ale pádu ne k zemi, ale do otevřeného kosmického prostoru.

        

Ale to už mi žena sděluje pravdu: „Vaše čára života ukazuje, že jste rozený optimista. To vám umožňuje dělat to, co děláte, to vám umožňuje hledět z okna na zvlněnou hladinu močůvky. Chcete znát pravdu, která je hnusná a odporná, to vás přivedlo do BIS, ale vaše optimistická povaha tuší, že to ještě není ta pravda, kterou hledáte, že tato pravda, je pořád ještě příliš málo hnusná a odporná, ale pořád se ještě nevzdáváte, váš optimismus vám to ani neumožňuje. Čára života však říká, že už brzy tuto pravdu naleznete.“

        

„Už brzy?“

        

„Hodně brzy.“

        

To říká mi ta žena a na závěr toho mne políbí a je to, jako by mě svými syrově vlhkými rty políbila sama Matka Země, v jejímž lůně se jíž nedočkavě vrtím.

        

Opět se vynořil mumraj výročních trhů, když zahnul jsem do další postranní uličky, jež náhle zdá se být nekonečnou, jež náhle zdá se být cestou ke světlu, cestou k pravdě, hnusné a odporné.

        

Našli mě s nádherně prostřelenou hlavou hned vedle napuštěného bazénu na zahradě naší vilky v poslední den výročních trhů. Hlavu jsem si prostřelil služební zbraní, jak ostatně prokázala odborná expertíza. V určitých kruzích to vzbudilo jakýsi rozruch, protože jsem přece jen něco na někoho věděl a měl jsem samozřejmě i nějaké svoje soukormé kšefty.

 

Jeden snaživý pisálek dokonce napsal o mém případu článek, který zabral celou třetí stranu MF Dnes, a ve kterém konečně vyšla najevo, byť implicitně, pravda, ta pravda o tom všem tady, kterou jsem chtěl tak znát, hnusná a odporná, pravda, která věčně vítězí nad lží.                               

Karel Trčálek

VanekTo je12:365.8.2009 12:36:58

Počet příspěvků: 1, poslední 5.8.2009 12:36:58 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy