Kdo se směje naposled

úterý 21. červenec 2009 10:42

Někdo se smát naposled musí, zásadní příspěvek k plané diskuzi na globálně omšelé téma NO FUTURE!

Tropická, jako by existovala ještě i nějaká jiná, vedra vytrvale dují do těch svých žesťů, které by někomu, kdo má bůhví čím zjitřenou fantazii, mohly připomínat dýchací trubici nebo šnorchl, díky němuž lze objevovat krásu tropických, jakoby existovala ještě i nějaká jiná, moří bez nutnosti absolvovat potápěčský kurs.

Kapky hutného, šíleným tancem udusaného potu razí si cestu lidským davem s bezohledností a samozřejmostí jím vlastní po celé ty věky, co se tento lidský dav o cosi pokouší a snaží, přítrž tomu učiní až řádný liják, který jsme se už naučili nazývat přívalovým deštěm.

        

Komu by se chtělo za těchto nápadně nevýhodných klimatických podmínek přemýšlet?

        

Komu by se chtělo v těchto extrémních dotecích globálních změn klimatu ještě nad něčím mudrovat?

        

K mojí nehorázné smůle se mě však právě nyní, v těchto pohříchu tak letních vedrech prošpikovaných bouřkovými mraky zmocnil pocit nutnosti vyslovit cosi zásadního.

        

Jistě to znáte taky.

        

Svět kolem vás se bortí, doba vymknutá z kloubů šílí a vy máte ten pocit, že vám na mozku leží jakési základní teze, které musíte neodkladně sdělit každému, komu se rovněž, stejně jako vám přesýpá v hlavě mozek.

        

„Proboha, to snad ne!!!“, vydral se mi z hrdla zoufalý výkřik, když uvědomil jsem si zcela tento stále sílící pocit.

        

„Pane Bože, zač mě trestáš, proč mě nutíš přemýšlet v takovém vedru?“, upíral jsem tázavě zraky k nebi, aniž by se mi samozřejmě dostalo odpovědi.

        

Zkusil jsem se obrátit na druhý bok, ale nepomohlo to.

        

V předtuše nevydařeného dne už byl můj spánek trhavý, prosakovala jím skutečnost, ve které se dala již tušit ona tropická nesnesitelnost jakékoliv činnosti a tím spíše pak přemýšlení, ke kterému jsem byl odsouzen oním pocitem nutnosti sdělit cosi zásadního.

        

Těsně před východem Slunce, které i dnes vypadá jako otvor přibližně kulatého tvaru vyvrtaný do oblohy, pokusil jsem se o vzpouru proti tomuto pocitu, ale ta byla nemilosrdně potlačena. V tu chvíli už jsem věděl, že tomu neuniknu a neuniknete tomu ani vy, kteří, celkem vzato, nemáte se mnou nic společného a jen jakási hodně ošklivá náhoda vás přinutila číst tato slova, která jsem ze sebe vychrlil jako nějakou krev, která už teď pomalu zasychá na všech asfaltkách tohoto světa.

        

Slunce vyšlo, vylezlo ze svého, za obzorem skrytého pelechu, jenž díky letecké přepravě leží doslova na dosah. Pocit nutnosti sdělit něco zásadního mě vymrštil naopak z mého pelechu se svěžestí srovnatelnou právě se Sluncem, ačkoliv jsem spal tak mizerně. Tato svěžest je samozřejmě na dluh, ale co dnes není na dluh, zásadní teze mají přednost před čímkoliv jiným, zhroutím-li se pak naprostým vysílením, to v tento moment není nikterak důležité.

        

Po skromné, ale energeticky dostatečně vybavené snídani, jež skládala se z běžně dostupných pochutin, nezbývá mi, než se pustit do toho přemýšlení, jehož produktem budou snad zásadní teze a lá Václav Bělohradský nebo dokonce a lá pan prezident, zatímco venku začíná klasický letní pařák, v některých svých aspektech připomínající pobyt ve skleníku, v jehož západním okně zjevuje se tu a tam anděl.

        

Jsem, ehm, zemědělský inženýr, a občas se tato podivná skutečnost vynoří, připomene se mi způsobem naštěstí šetrným, takže to pokaždé ustojím, i když vlastně nevím, jak s touto skutečností naložit, jak toto náhle si uvědomělé vzdělání zužitkovat tak, abych se mohl nadále věnovat svému oblíbenému nicnedělání uprostřed toho všeho vymodleného růstu hrubého domácího produktu, známého též pod zkratkou HDP.

        

I nyní si tuto skutečnost uvědomuji, zrovna teď, když trpím, a je v tom pocitu skutečně cosi chorobného, pocitem nutnosti sdělit cosi zásadního. Mohl bych se tedy věnovat této problematice, nechat protentokrát stranou všechny ty intelektuálské žvásty, které mají svoje kořeny snad už ve starém Řecku a nechat konečně promluvit omamnou vůni hnoje, chlévské mrvy, nebo i docela obyčejné kejdy, jejíž jímky produkují metan v množství, které by nám možná vyrazilo i dech, kdybychom se o to nějak blíže zajímali, ale kdo by se chtěl, pochopitelně, v něčem takovém plácat.

        

Využiji protentokrát svého vzdělání, které většinou leží ladem a po kterém sáhnu snad jen tehdy, když zaškrtávám čísla Sportky či tipuji výsledek nějakého sportovního zápasu. Protentokrát budu se považovat odborníka nebo dokonce i experta zcela v duchu oné klasické formulky, kterou se uvozují všechny ty bláboly v novinách a kdekoliv jinde „avšak podle mínění některých expertů.....“, nebo "odborníci varují před...".

        

Teprve nedávno, někde možná teprve před několika hodinami, skončila se senoseč, snad se jste jí také, možná dokonce i osobně zúčastnili, snad jste koutkem oka zahlédli luxusní traktory, jež neúnavně po několik dní brázdily naše louky, které nakonec zůstaly posety úhledně vyhlížejícími, a ony jsou opravdu úhledné, balíky sena převážně válcovitého tvaru, mnohdy vkusně zabalených do plastové fólie.

        

Skončila senoseč, ale žně už jsou v plném proudu, mohutné kombajny brázdí pro změnu obilné lány a věru je to silná zbraň v tomto boji o zrno, které chceme si vyvzdorovat na nepřejícné přírodě, která nám jako klacek pod nohy hází jakousi ekologii, která je ovšem také jen lidským vynálezem, důsledkem klasické lidské touhy mít všechno pod kontrolou.

        

Skončí žně a začnou další polní práce, obří pluhy zakousnou se do půdy, aby ji obrátily, aby ji připravily na další setbu a tím rozsévačem je člověk, a co se všechno ještě na poli dělá tak, že k tomu neodmyslitelně patří bafání traktorů, které nijak neodlišuje všechna ta pole tvořená zemědělskou půdou, jíž stále ubývá, například od dálnice s provozem hustým jako nešizená gulášová polévka.

        

Dnešní průmyslové zemědělství, a má-li se uživit všech šest miliard lidí, jiné než průmyslové být zemědělství ani nemůže, biopotraviny jsou jen čirá snobárna, je silně, a bez rozpaků se dá říct, že i osudově závislé na ropě. Dnešní průmyslové zemědělství je zemědělstvím mechanizace, o tom nemůže být sporu.

        

Dejme tomu, čistě teoreticky samozřejmě, že jednou, když už se nesemele nic jiného, ropa dojde, a ona opravdu nejspíše dojde, protože lidé se stále více chovají tak, jako by nikdy dojít neměla a auto na vodík je jenom chiméra, už jen proto, že k výrobě vodíku, nemluvě o autech samotných, je potřeba když už nic jiného, také i energie, která se musí nějak vyrobit a kde brát a přitom nekrást, he?

        

Dejme tomu, že zčista jasna všechna ta mechanizace zcepení zrovna právě uprostřed senoseče. Seno je už usušeno, ale není ho jak dopravit do velkokapacitních výkrmen, protože mechanizace zcepeněla a žádná jiná alternativa neexistuje, protože všechno je dimenzováno tak, že to prostě bez mechanizace nejde. Co bylo dříve díky mechanizaci tak pohodlné, je nyní takřka nemožné. A seno se ovšem musí sklidit, aby měl dobytek, marná sláva, a tím pádem i lidé co žrát.

pokračování         

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy