Moje psychiatrička je fajn ženská

čtvrtek 11. červen 2009 09:59

Jestli hledáte smysl života, právě jste ho našli

         Ve společností vynucené přirozenosti svého chování nezacházím dál než je třeba. I tak se někdy cítím jako cvičená želva, pro niž je její krunýř jediným a ovšem také posledním útočištěm před dotěrnými ataky bodců, které ve svých rukách třímají všelijaké ty krotitelské mafie.

Máte také takový pocit?

        

Ten pocit, že nebýt tohoto krunýře, když si představíte, že jste želva, neměli byste pomalu ani kde v klidu nesmrtelnou duši vypustit, zmoženi věčným postrkováním ke stále temnějším zítřkům?

        

Někdy ten pocit mívám a ptáci, převážně krkavci a supi, ale najde se mezi nimi i pěnice nebo králíček, tuzemský nejmenší pták, tváří se výsměšně, když utrápeně vrtám se v zemi, abych přišel na jiné myšlenky, které ovšem nemusí přijít.

        

Kypřím hlínu, tluču do ni včera naostřenou motykou, doufaje, že onen pocit, který se mě zmocní párkrát do roka, v zimě to řeším ledovou koupelí, zmizí, ztratí se jako pára nad hrncem, v němž se vyvařují nejrůznější operátorské nástroje, třeba porodnické kleště, i když většina žen teď preferuje císařský řez z důvodů zcela pochopitelných, chtějíc se vyhnout v dnešní době už poněkud trapné porodní bolesti, ale co já, chlap, o tom můžu vědět.

        

Kypřím hlínu, její pach stoupá mi do hlavy, vlhký a syrový pach plný tlení a hnití, ve která noří se prostřednictvím mých čivů celý svět a já hladově sahám po každé myšlence, která by nekompromisně zahnala ten pocit, v jehož rámci si musím představovat, že jsem želva, že mám želví krunýř, abych mohl vůbec chodit do práce, abych mohl vůbec živit rodinu, abych mohl vůbec existovat v povědomí ostatních lidí jako člověk, jehož připitomělý výraz není připitomělým výrazem nějakého středověkého šílence, který si hraje na krotitele želv.

        

Stalo se mi to nedávno. Lidská paměť sahá ještě o jeden nebo i dva dny dál, možná byste to neřekli, ale někteří lidé si dokáží vybavit i týden staré novinové články nebo alespoň jejich titulky, což je jistě obdivuhodné, i když samozřejmě je otázkou, proč si takové věci vlastně pamatovat. Bylo to, tuším, v pondělí, v den mnohými lidmi nenáviděný takřka až k samotné hranici klinické smrti, která připomíná lepenkovou krabici.

        

Ta nenávist je vcelku pochopitelná, mysl zlenivělá víkendem vržena je opět do pekla pouťových atrakcí jakéhosi podivného svátku, kterému se říká pracovní týden. I mnou cloumala nenávist k tomuto dni, kterým se všechno začíná a začalo se jím i stvoření tohoto mizerného světa. Opět se rozezvučely tympány tohoto stále více zoufalejšího cirkusu, opět se do života vloudila tyrkysová ubohost onoho věčného střetu poptávky a nabídky, z něhož se rodí naše současnost.

        

Tu opět vynořil se onen pocit, že nebýt tohoto želvího krunýře, byl bych na tomto světě beznadějně ztracen, pohřbem tunami směsného odpadu, kterým si oslazujeme život, abychom se na jeho konci zadávili tou nejkrutější hořkostí, které se nevyrovná ani hořkost hvězdy jménem pelyněk. Nezbývalo mi, než vzít motyku, včera naostřenou a začít kypřit hlínu, a přitom doufat, že se mi podařit narazit na nějakou myšlenku, která mě dá zase do rychtyku.

        

Moje psychiatrička při této příležitosti říká: „Jsou věci mezi nebem a zemí, jsou věci, které nás nutí plazit se po zemi se stejnou chutí, se kterou krouží ptáci po obloze. Kajme se a buďme vstřícní pokoře, kterou nedokážeme diagnostikovat, kterou dokážeme jen tlumit věčným chechotem. Nemám pro vás nic jiného než prášky, ale i za ty buďme vděčni, neboť nemáme jiného chleba vezdejšího, nemáme jiného těla Páně, jakkoliv je dnes všechna mystika vyčpělá. Neměla jsem být psychiatričkou, ale raději uklízečkou, co myslíte?

        

Co jí mám na to říct?

        

Mám jí na to říct: „I psychiatři jsou důležití, a někdo to dělat musí, jako musí dělat někdo politiku. Jsme na jedné lodi a ta loď jde ke dnu, kdybyste mi ty prášky nepředepsala vy, předepsal by mi je někdo jiný. Někdo ten kříž za nás nést musí. Dřív to byli chlípní faráři ve svých zpovědnicích, dnes jsou to vyhořelí psychiatři a po nich to bude třeba nahatý Mirek Topolánek, kdoví?“

        

Nemám sílu jí takto odpovědět, když od ní odcházím a zanechávám ji samotnou v té její ordinaci s pocitem, že měla být raději uklizečkou.

        

Vzal jsem motyku a kypřil hlínu v to pondělí, lidé kolem mne se plazili po zemi ve svých autech, ptáci kroužili na obloze, odněkud z dálky se ozývalo troubení slonů a hýkání oslů, bylo dusno a na nebi zároveň ani mráčku, Slunce hrálo si na šéfa všeho, hlína byla mastná a plná živin, reklamní billboardy nabízeli mi lepší život, motyka bušila do země, motyka, která byla moji hlavou, až se konečně objevila ta spásná myšlenka.

        

„Nadčlověk je mrtev!“, projelo mi mozkem poznání tak náhlé, že jsem odhodil veškeré zábrany, chatrné plůtky a křičel na celé kolo, „heuréka, heuréka!“, a běžel jsem, nevěda kam, vrážeje do lidí, které bych jinak v životě nepotkal, běžel jsem chudinskými slumy i luxusními čtvrtěmi, běžel jsem kolem kostelů i kolem mešit, synagog a buddhistických svatyň, běžel jsem kolem hypermarketů i kolem malých obchůdků, kde na vás v tom jejich šeru padá taková tíseň, že byste to tam nejraději všechno koupili, abyste tam nemuseli již nikdy přijít, běžel jsem kolem přeplněných letišť a kolem neméně přeplněných přístavišť výletních lodí, běžel jsem kolem hřbitovů nevkusně rozkvetlých i kolem hřbitovů pietně zpustlých, běžel jsem tak dlouho, dokud jsem nedoběhl domů a když jsem se zpětně ohlédl, když jsem to všechno spočítal, vyšlo mi, že celý tento můj běh měřil přesně 42 195 metrů, ale to jen tak pro zajímavost.

        

Nadčlověk je mrtev, to bylo v pondělí, dnes je čtvrtek, celou tu dobu nemyslím na nic jiného, celou tu dobu hlásám pravdu, krutou a proto milosrdnou jako udavačský polibek papeže, pravdu, že nadčlověk je mrtev.

        

Nadčlověk je mrtev!

        

Proto jsem sestoupil z hor do údolí, proto jsem se nechal přibít na kříž laciných kouzelnických triků, abych hlásal tuto velikou a jedinou pravdu o tomto světě a každá pravda, je-li pravdou, nemůže být než velikou a jedinou.

        

Není větší pravdy a není jiné pravdy, než pravdy této.

        

Nadčlověk je mrtev!

        

Proto jsem opustil hřejivou samotu své jeskyně a vkročil do odporného bahna lidských stád, abych hlásal pravdu o nadčlověku, který je mrtev.

        

Moje psychiatrička u této příležitosti říká: „Jakákoliv duševní choroba je chorobou věčného návratu. Věčně se vracíme ke svému šílenství, abychom ho tak popírali a nikdy nepopřeli. Jsme tehdy normální, když věříme všemu, co není pravda, naší jedinou nadějí je lež a proto buďme vděčni za prášky, neboť jejich lež je pro nás lží nejlépe stravitelnou. I vaše pravda o mrtvém nadčlověku je jen lží, bludem racionálně uvažujícího mozku, což z ní dělá lež poněkud nepříjemnou, ne tak lehce stravitelnou, lež, kterou je třeba korigovat a od toho jsem tady já, věříte mi?“

        

Už pro ten záhadný úsměv věřím své psychiatričce, pro ten její záhadný úsměv, v němž je toho skryto víc než v rovné miliardě elektrošoků.

        

Buším do lidí touto pravdou, jako se buší pneumatickým kladivem do obřích balvanů a skal, které překážejí stavbě dálnic či obchodně zábavních center. Buším do lidí pravdou o mrtvém nadčlověku a netečnost lidí je hrobem nadčlověka, otupělost lidí je oslavou smrti nadčlověka, radost nového dne, radost nového úsvitu je radostí lokálního umrtvení, které prostupuje celou bytostí, to všechno kolem, to ohromné a velkolepé funguje jen ve jménu lokálního umrtvení, hlásám mrtvého nadčlověka a lidé se zříkají bolesti proto, aby se mohli radovat, že je mrtev ten, kdo je měl překonat.

        

Ale pořád lepší hlásat nadčlověka, než se cítit jako cvičená želva. Jsem rád, že jsem dopadl právě takto, že jsem kápl zrovna na tuto myšlenku, jež mě zbavila onoho pocitu, že želví krunýř je mým jediným a posledním útočištěm.

        

Hlásám od pondělka, dnes je čtvrtek, mrtvého nadčlověka a tím dávám svému životu smysl, který by jinak byl jen zbožným přáním, spiknutím všemožných druhů šílenství proti holé skutečnosti, která je však takto sama poražena na hlavu tím, že dává za pravdu tomu, co hlásám.

        

A nehlásám nic jiného, než jen to, že nadčlověk je mrtev, že udeřila hodina rány z milosti, která je milostí krutého Boha, který si pro svoji lásku žádá krvavých obětí, rány z milosti, jež nám bude zasazena v příštím okamžiku, pak procitneme a staneme se nadčlověkem, který je mrtev.

        

Pohřební hostina je v plném proudu, lidské hlasy třesou se vzrušením, které předchází jadernému výbuchu divokých orgií, kdosi mě volá k odpovědnosti, ale moje číslo je nedostupné.            

Karel Trčálek

NaďaJe mi líto,22:3611.6.2009 22:36:47
čtenářčlověče Trčálku13:4111.6.2009 13:41:49

Počet příspěvků: 2, poslední 11.6.2009 22:36:47 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,64 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy