Žaluji!!!

úterý 12. květen 2009 09:39

Zcela legitimní obžaloba sebe sama s plným břichem vtipné kaše

         Tento svět topí se v elementárních dluzích radostného zmírání, svět onen na tom není o nic lépe. Bujará radost ze života stává se stále větší přetvářkou, altruismus je posmrtnou pleťovou maskou, kterou nasazují si poslední dědicové nového dne, aby zakryli díry v plotě, jehož zrezivělý ostnatý drát býval kdysi veselým úsměvem.

Vybavuje se mi hodně takových situacích, kdy tato inverze v hlubokých údolích napáchala ohromné škody na pevných přesvědčeních o nevyhnutelnosti řádného života, kterým jediným lze dokázat vlastní nevinu před ohromnou soudní mašinérií vlastního svědomí, které nezná slitování a nedá se obměkčit ani správně, podle starodávného receptu připraveným grogem.

Vybavuje se mi hodně takových, řádností a poctivostí nadobro zkažených životů, které nedokázaly dospět nikam než k pocitu naprosté bezcennosti tváří v tvář pekelným mukám potravinové soběstačnosti, která je metlou lidstva, jež se podobá pavučině, kterou jako závoj používají věčné nevěsty, když se trochu ochladí a je třeba něčím přiodít nahé duchovní tělo.

        

Vybavuje se mi toho mnohem víc, když navštěvuji zastavárny, abych se kochal všemožnou veteší, za kterou odnášejí si lidé hrst bankovek, které se v jejich dlaních rozpustí ještě dřív než stačí dojít domů, i kdyby bydleli hned za rohem v bytě s regulovaným nájemným a regulovanou pokojovou teplotou. Je možné dojít v zastavárnách k mnohému poznání, které nevyžaduje si žádného, tím méně vysokoškolského vzdělání. Proto je navštěvuji, když se všeobecná touha po lásce, kterou jsou lidé zle týráni, mění ve všeobecný chtíč, kterým je lidské plémě týráno neméně zle.

Jsou to zastavárny, v nichž dávají se do zástavy celé životy, jejichž vetché substance vydají sotva na skromnou radost, z níž jsou strženy ještě lichvářské úroky. Tento svět je toliko lichvou a svět onen na tom není o nic lépe. Celé životy se dávají do zástavy a působí to dojmem jakéhosi náruživého pláče nad hrobem, jehož ústní dutina je koncovým světlem vnitrodruhového boje o přežití v rámusu srdcí, která jako o závod formule jedna či Světového poháru bijí na poplach.

        

Pak vyjdu z nějaké takové zastavárny na čerstvý vzduch nějaké hospodské místnosti, kde mísí se cigaretový kouř s alkoholovými výpary a lidským potem ve skutečnost tohoto světa, jež podtržena je opileckým blábolením a onen svět není na tom o nic lépe. A tento čerstvý vzduch zařezává se do plic a do mozku s bolestí, jež může náležet jen životu, životu, který dosud nebyl zadupán do země popravčí salvou nočního klidu, kdy všechno ponoří se do pološíleného spánku dobytčat, jež neví si rady se svým rozumem.

        

Vyjdu na čerstvý vzduch a pocítím inflaci zhnusení, jež se z někdejší jakés takés úlevy stalo jen prázdnou slastí, která už nedokáže alespoň pomyslně spasit duši, jak tomu bylo dřív, jak tomu kdysi bylo dávno, kdy bylo možné radovat se života proto, že všechno, nebo téměř všechno vnějšího, do čeho tento život zabředl se mi hnusilo.

        

Hnus už není tím, čím býval, jeho devalvace je největším zločinem, jaký lze spáchat na lidském individuu. Jsou-li lidé zbaveni hnusu, jsou zbaveni poslední a často jediné své radosti, která jim zde na tomto světě zbývá a na světě onom to není o nic lepší.

        

Zbavena hnusu je lidská duše prázdnou a bezcennou pustinou, černou skládkou rodidel, jež zejí krutostí vlastní zbytečnosti jako nějaké modlitba, která se drolí na jazyku při sebemenším záchvěvu nebe, k němuž směřuje.

Zbavena hnusu, je lidská duše jen brankou do vlastní sítě a kdo by si chtěl dávat vlastňáky v prodloužení rozhodujícího zápasu, v němž úřaduje náhlá smrt?

 A proto žaluji, proto, že i z hnusu stala se jen bídná, všudypřítomná náhražka toho, čím hnus kdysi býval. Proto žaluji, že i hnus stal se vybetonovaným korytem pro splašky, které byly kdysi divokou horskou bystřinou, proto žaluji, že z hnusu, jež kdysi býval neznatelnou úzkou stezkou v temném a záhadném pralese života, stala se pohodlná dálnice lemována benzínovými pumpami a reklamními billboardy, proto žaluji, že se to týká i mne samotného.

        

Žaluji!!!

        

Žaluji sám sebe, že jsem dokázal něco takového připustit. Žaluji sám sebe, že jsem nedokázal uchránit hnus, tu jedinou útěchu v tomto světě před její inflací a před její devalvací. Žaluji sám sebe za nenasytnost, se kterou jsem k této útěše utíkal, za nenažranost, se kterou jsem se k této útěše přimykal celým svým jako o závod formule jedna či Světového poháru na poplach bijícím srdcem.

        

Žaluji sám sebe a shledávám se vinným ve všech jediných bodech této obžaloby a na svoji obhajobu nemůžu říct nic, protože jsem se opravdu nenasytně utěšoval hnusem, jehož pocit zmocňoval se celé mé bytosti v nejtěžších chvílích života a každá chvíle života je tou nejtěžší, utěšoval jsem se nenasytně a žíznivě tak dlouho, až se ucho igelitky opravdu utrhlo a hnus se stal tím, čím už jsou dávno víra, naděje a láska, smrdutými splašky ve vybetonovaných korytech, pohodlnými dálnicemi, po nichž prohánějí se lidská stáda povolenou rychlostí, která se snad bude brzy zvyšovat.

        

Jsem vinen a svým vlastním jménem vynáším nad sebou rozsudek jednoho tisíce let veřejně prospěšných prací, které si odpracuji jako pirát v somálských pobřežních vodách.

        

Na místě se vzdávám práva na odvolání.

        

Po tisíc příštích let, které se však při troše šikovnosti dají vměstnat do jediného okamžiku, to nepopírám, budu tedy ve svém volném čase, a volného času mám habaděj, odpracovávat svůj trest. Budu nápomocen somálským pirátům při přepadávání lodí, které se podílejí na drancování tohoto světa. Budu spolu s nimi žádat o výkupné, které pak zmizí neznámo kam, snad z něho bude financován lepší život, snad je to jen nějaká hra, snad to všechno je jen jakási fraška o lidské nedospělosti, která přivádí na svět stále nové a nové produkty zbrojního průmyslu, nad jejichž dokonalostí a technickou vyspělostí se tají dech, jako například novou americkou bitevní loď určenou i pro boj s piráty a pak samozřejmě i s teroristy.

        

Budou to jistě náročné nucené práce tam pod tropickým Sluncem, ale snad se tento trest nemine účinkem, snad jím bude náležitě potrestán, i když sotva napraven, za to, že jsem připustil, aby hnus nadobro zplaněl, že jsem přispěl k tomu, aby se se sakrálního stalo profánní, za to, že jsem si dopřával pocitu hnusu víc než je zdrávo, že jsem nepochopil, že ze života je nutné se i někdy radovat, čistě a prostě radovat a nechtít od něho už nic víc.

        

Ale ten skutečný a opravdový trest spočívá samozřejmě v něčem jiném. Sám jsem se svojí nenasytností připravil o poslední a mnohdy jedinou útěchu lidské duše. Už nikdy, a to je na tom to nejděsivější, neokusím tu milosrdnost naprostého zhnusení, teď budu už jen bezcílně bloudit tímto světem, který se topí v elementárních dluzích a svět onen není na tom o nic lépe.

        

Chci si poslední noc před nástupem trestu veřejně prospěšných prací v somálských výsostných vodách trochu vyhodit z kopýtka. Nesu svůj život do zastavárny, abych měl svůj tah po kostelech z čeho financovat. Jakási drobná mince, kterou mi v jedné zastavárně hodí na pult, mě přece jen trochu vytočí.

        

„Tak málo?“, obořím se na ty nadnárodní lichváře.

        

„Jestli si myslíte, že má život somálského piráta, tedy zločince, který žádá miliónové výkupné, větší cenu, tak nás klidně žalujte.“, usmívají se na mne nadnárodní lichváři.

        

Aniž bych pocítil zhnusení, shrábnu tu drobnou minci, která vypadá jako plivanec a za pár minut ji hážu do jakési kostelní kasičky. Na to, abych to dnes roztočil víc, už nemám.

No co, aspoň se pořádně vyspím, ráno brzy vstávám, abych se příštích tisíc let smažil v pekle somálských výsostných vod.    

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy