Být nezastižen

středa 6. květen 2009 10:02

Důkladná chatrnost některých sebereflexí se pozná velmi snadno

         Není to zrovna nejlepší nápad, probudit se uprostřed noci do světa zmoženého hysterickým spánkem podfukářů, kteří sní o štěstí, které je v lepším případě milosrdnou, v horším případě nestydatou lží.

Není to zrovna nejlepší nápad tato expedice na severní či jižní pól bdění, ale už se stalo. Vzpomínky na toto dobrodružství jsou dosud živé, neumrtvené svými čerstvějšími družkami, které již nedočkavě slídí po všem, co obsahuje tento i přes určité nejasnosti v majetkoprávních vztazích nejspíše můj život v právě přítomném okamžiku. Slídí po tom, jako slídí hyeny po mršinách, aby se jimi nacpaly až k prasknutí, nenasytné vzpomínky týkající se toho, co je nyní tak neklamnou přítomností.

Ale jejich čas teprve přijde, teď v hlavě, kterou nosím stále s sebou, klokotají vzpomínky na tu noční hodinu duchů, kdy z dosud nezjištěných příčin vysmekl jsem se z oprátky spánku a moje vědomí bylo přivedeno do bdělého stavu. Snad by více odhalila pitva provedená skutečnými profesionály, kteří něco takového dělají celý život. Avšak pitvu provedenou profesionály si vzhledem ke svým tísnivým finančním poměrům, vůbec ještě nevím, jestli se letos ukáži u nějakého moře, nemohu dovolit ani při té nejlepší vůli, kterou bych ze sebe, nejspíše pomocí sebebičování, které někdy opravdu neuškodí, dokázal vytřískat.

        

Když pitva, tak jedině svépomocí, abych na tom co nejvíce ušetřil, když pitva, tak jen tupým příborovým nožem, protože skalpel je výsadou horních deseti tisíc, což já nejsem. Ale pitva není nezbytná, obejdu se i bez příčin toho, proč jsem realizoval ne zrovna ten nejlepší nápad probudit uprostřed noci a tak zřít tmu protkanou sípavým dechem těch, kteří sbírali nové síly k nezadržitelnému propadu akcií své existence zase o jeden další den, jehož zárodek už někde v té provizorní tmě, provizorní, dokud tady bude Slunce, bujaře mohutněl a sílil v děloze všech těch mozků, které byly zplozeny právě tak, aby mohly tomuto nevycválanému embryu poskytnout veškerý komfort zcela přirozeného inkubátoru.

        

Příčiny nepotřebuji a možná tady ani žádné příčiny toho, co se se mnou potáhne celý den, na který budu nahlížet prizmatem toho, že jsem se v noci probudil, nejsou. Ostatně vezmeme-li si například pojem takového, dejme tomu, Boha, který se sám nabízí, pak stěží můžeme tvrdit, že Bůh může být svázán nějakou kauzalitou. Tvrzení, že Bůh musí být vázán kauzalitou, že se této kauzalitě musí podrobit, bychom stěží obhájili nejen na kterémkoliv koncilu, ale i na výroční schůzi spolku Sysifos.

        

To uvádím pochopitelně jen jako příklad, ono noční probuzení bez příčiny nemusí mít nic společného s Bohem, stejně tak jako Bůh nemusí mít nic společného se mnou. Někdy se prostě v noci vzbudíte, protože vás napadne, že byste se mohli vzbudit a nemáte k tomu nejmenší důvod, jen vás to prostě napadlo tam někde uprostřed snu, jehož děj začíná být už poněkud krkolomný a jehož zápletka začíná být už poněkud vykonstruovaná jako v nějakém současném českém románu, prostě vás popadne chuť se probudit a taky se probudíte, i když vám samozřejmě hned dojde, že to taky není to pravé ořechové, ale už se s tím nedá nic dělat, probudili jste se už, všechna ta samota noci už na vás dýchá tím svým mírně jedovatým dechem a teď dělejte, co umíte, abyste se z toho nějak vysekali.

        

I v mém případě se to plus mínus odehrálo takto. Napadlo mě, že bych se mohl vzbudit. Ten nápad sílil, až v mozku skoro nebylo k hnutí. Všude kam jsem se hnul, narážel jsem na tento nápad. Sen, který se mi zdál, začínal být již poněkud krkolomný, jeho zápletka páchla vykonstruovaností na sto honů, žádná škoda, když ten sen pošlu do kytek, z nichž dobrou polovinu, co se týká druhové skladby tohoto rostlinného společenství, tvoří léčivé byliny, což znamená, že se ke svému snu zachovám nadmíru velkoryse.

        

V podstatě jsem ve finále už neměl na vybranou. Musel jsem se probudit, protože ten nápad už infikoval všechnu moji vůli a tak jsem se opravdu probudil uprostřed noci, abych tak podal čertovi kropáč i s kanystrem svěcené vody, který skladuji všude možně ještě od poslední návštěvy papeže ergo Svatého otce tady u nás, v mojí, ale pochopitelně nejen mojí, rodné zemi. A čert samozřejmě nikdy nespí, jako jsem právě nespal ani já, ocitnuv se poměrně náhle na pustém ostrově bdění, kam nebylo ani pořádně kam zajít do kina, natož pak do divadla, když nepočítám zájezdová představení známých tváří s těmi nejprofláklejšími fraškami, při kterých se člověk může umlátit smíchy, aniž by dost dobře věděl, čemu se směje, ale na pročištění hlavy to stačí víc než bohatě.

        

To všechno okolo bylo čistým bděním, ačkoliv ještě před nepatrným okamžikem jsem se škrábal na jakýsi vysoký komín, který se kymácel jako armády opilců táhnoucích dobývat zase nějaké svaté město. To byl ten sen, ale teď musel jsem se rvát už s něčím jiným. A to něco jiného byla samá holá skutečnost, která na mně civěla snad z každého atomu této provizorní tmy, kterou se tato pustina potáhla tak, jako se některé druhy sýrů potahují povlakem ušlechtilé plísně.

        

Záhy mi došlo, že jsem šlápl vedl, že měl jsem se vykašlat na nějaký nápad, že měl jsem se vyšplhat až na vrchol toho vysokého komína a z něho se rozletět tak, jak se někdy ve snech létá, přes veškerou vykonstruovanost něčeho takového. Všechno to pravidelné oddechování kolem, jež tvořilo ten oceán, ve kterém byl jedinou pevninou právě pustý ostrov mého bdění, dávalo mi pořádně za vyučenou. Taky jsem mohl pravidelně oddechovat, taky jsem mohl sbírat nové síly, taky jsem mohl být podfukářem jako každý jiný, kdo ve dne žije, kdo ve dne zápasí o štěstí a v noci spí.

        

Bylo mi všelijak a myšlenky, které se ke mně slétaly ze všech stran, působily poněkud opelichaným dojmem, všechny noční myšlenky působí opelichaným dojmem. Tato jejich opelichanost je dobře patrná i ve tmě, bylo mi nanic z těch myšlenek, které se nestyděly tvářit kdoví jak čerstvě a přitom bylo cítit pod vším tím rádoby postmoderním nátěrem všechny ty prohnilé pravdy staré snad už miliardy let, kvůli tomu jsem se přece nemusel probouzet, kvůli tomu jsem přece nechtěl obětovat spánek, který tak jako tak přece jen potřebuji.

        

Zmocnilo se mne zhnusení, opravdové zhnusení nad tím, že je tady cosi jako bdění uprostřed noci, že je tady cosi jako já, co to bdění provozuje, že jsou tady všechna ta kosmická prázdna, do kterých teď musím vševědoucně hledět, zrovna tak jako se vševědoucně hledí do popelnic, jestli se tam něco nenajde k snědku a skutečně existují lidé, kteří v popelnicích najdou vždy k něco snědku.

        

Ale kosmos nenabízel k snědku nic, kosmos nabízel jen holou skutečnost, kterou už jsem nemohl ani cítit, ale přesto jsem už byl dávno její nedílnou součástí, i mne holá skutečnost pohltila, rozcupovala tak, že všichni musí ve mně poznat živou bytost, před tím se nedá jednoduše utéct, zahrabat se do peřin a předstírat spánek, ať už bohabojný nebo dokonale rouhavý, holá skutečnost je prostě holá skutečnost, nic si na ni nevezmete, kdežto ona si vezme všechno na vás.

        

Ovšemže jsem se pokoušel usnout, ale čert s kropáčem v jedné ruce a s kanystrem svěcené vody v druhé ruce dělal mi hlavě takový rámus, že jsem těmito pokusy o usnutí blamoval jen sám sebe. Jedinou mojí nadějí v tomto směru zůstávalo to, že snad až bude vypotřebována všechna svěcená voda, tak čert a jeho rámus v moji hlavě ustane, ale kanystr byl pěkný, patnáctilitrový, svěcené vody v něm bylo habaděj, k čertu s čertem.

        

Okamžiky plynuly, zadrhávaly se o jakési hrbolaté dno existence, ve které se proměnilo těch pár matrací, na které sebou každý večer mrsknu s únavou, kterou si uženu kdoví kde. V noci čas plyne trochu jinak, o tom jsem se přesvědčoval nepřetržitě, jakoby v každém okamžiku neustále odbíjely nějaké věžní hodiny, čtvrt, půl, tři čtvrtě i celou hodinu zároveň, opelichané myšlenky nakrucovaly se moji hlavě a hlásaly to, co opelichané myšlenky zpravidla hlásají. Odporem se mi křivila tvář, ale to bylo tak jediné, co s tím šlo dělat. V jednom záchvatu hrozivé beznaděje, mě napadla strašlivá věc, že bych mohl..., ale ne, teď už, když sedím nad snídaní, je to jedno, co mě tenkrát dnešní noci napadlo.

        

Konečně čert spotřeboval na ty svoje kejkle všechnu svěcenou vodu a s ďábelským uchichtnutím zmizel a s ním i ten rámus, kterého jsem měl plnou hlavu. Avšak ještě dlouho potom jsem neusnul, až teprve když začalo pomalu, pomalounku svítat, jak mi to připadalo, podařilo se mi usnout, aby se mi zdály sny s dějem ještě krkolomnějším a se zápletkou ještě vykonstruovanější, ale jak jsem byl vděčný alespoň za takovéto sny.

        

Není to zrovna nejlepší nápad probudit se uprostřed noci, není to zrovna nejlepší nápad být tím, kdo zoufale volá na poušti. Ale už se stalo. I když se mi samozřejmě vkradly, teď, když už jsem regulérně vzhůru, protože se to sluší a patří, do mysli pochyby, jestli jsem v noci skutečně bděl a pokud ano, jestli to bylo opravdu tak dlouho, jestli to nebyl jen kratičký okamžik, který cosi nezdravého v mém vědomí nafouklo na celou věčnost, po kterou jsem oka nezamhouřil.

Ale ne, kanystr, kde byla svěcená voda, je prázdný a prázdný zůstane až do raného podzimu, kdy mojí rodnou zemi opět navštíví papež ergo Svatý otec a český kardinál odejde do důchodu.

Kdo bude asi novým kardinálem, Graubner, Hrdlička, Duka, nebo že by nakonec přece jen Malý?

Kanystr je prázdný, čert tedy musel v noci skutečně řádit, výmluvnějšího důkazu, krom určitého nevyspání, které pociťuji příliš zřetelně na to, aby toto nevyspání bylo jen pouhým výmyslem, už být asi opravdu nemůže.

Vzpomínky na noc mizí, jsou zde již vzpomínky čerstvější, aktuálnější a nemá smysl ohlížet se pořád kamsi zpět. Nutno je hledět vpřed nebo alespoň do přítomnosti. Pitvy, které odhalují příčiny toho, co bylo a už dávno není, jsou jen ztrátou času, jehož propast je den ode hlubší a škrábat se z ní nahoru jen kvůli tomu, abych se dozvěděl, proč to všechno bylo právě takto, se mi nechce.

To si raději půjdu zahrát tenis nebo budu jen tak vysedávat v příměstských vlacích a při každé změně průvodčího předkládat celodenní síťovou jízdenku nebo nebudu dělat vůbec nic, jen lehce podřimovat, abych dohnal to, co jsem v noci zameškal.  

Karel Trčálek

Počet příspěvků: 1, poslední 6.5.2009 20:19:11 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,73 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy