Kulka pro Zemana

středa 27. leden 2016 16:38

Tento článek je nadsázka, abyste věděli

            Od chvíle, kdy na prezidentův popud (prezident ovšem není z výkonu své funkce trestně odpovědný) vystříleli předsedovi vlády celou jeho rodinu (neznámí pachatelé použili k tomu dle všeho samopal AK-47), se z něho stal osamělý mstitel, ačkoliv navenek nedával najevo žádné emoce.

Bylť stále takovým, jakým jej veřejnost znala od jeho prvních krůčků ve vysoké politice, to jest, koženým sucharem, z něhož aby člověk bonmot, natož originální, nijak neotřepaný bonmot doloval krumpáčem z půjčovny.

            Pracoval na úřadu vlády dál, jako doposud, snad ještě usilovněji (do konce volebního období zbývalo dobře ještě nejmíň půldruhého roku). Ale tam kdesi v hlubokém nitru se všechny jeho myšlenky upínaly k strašlivé pomstě, jež jediná mohla být skutečnou katarzí v situaci, v níž se nalézal. Bylo mu zcela lhostejné, co s ním bude pak, až se pomstí, zda ho na místě zastřelí nebo ho budou soudit živého před zraky všech občanů této země.

            Co je však pro obyčejného člověka vcelku snadné, to jest, opatřit si nelegálně samopal, je pro předsedu vlády paradoxně nanejvýš  obtížné, protože jej všichni znají, on sám je pod pečlivým dohledem.

            Někdo takový nemůže přijít za jistými lidmi s ne zrovna nejlepší pověstí a říct jim: „Tak a tak potřebuji kalašnikov, platím na ruku hotově v plné výši!“

            Tím by spáchal, když už nic jiného, politickou sebevraždu

            Přesto se mu však podařilo jakýmsi způsobem si kalašnikov obstarat, inu touha po pomstě je mocná čarodějka.

            Maje kalašnikov, denně jej předseda vždy těsně před půlnocí, když se vrátil z práce, mazlivě promazával, aby v rozhodující chvíli neselhal, jako kdysi, byť ne kalašnikov, ale stengun rotmistru Gabčíkovi.

            To dělal každý den až do okamžiku, kdy nadešel dlouho očekávaný den pomsty. Tím byl výroční den zvolení prezidenta v přímé volbě lidem naší země do trapné funkce hlavy státu. Právě na něm na prezidentu, iniciátoru své rodinné tragédie, se chtěl předseda vlády krvavě pomstít, právě prolitá prezidentova krev měla být hojivou medicínou na žal a bol, jež dosud svíraly duši předsedy vlády.

            To ráno předseda vlády vstal, pečlivě se oholil, vzal si čisté spodní prádlo, čistou košili i čisté ponožky, uvázal si svoji nejoblíbenější kravatu. Pod dlouhý kabát si umně schoval kalašnikov (měl sklápěcí pažbu) tak, že to vůbec nevypadalo, jako by měl pod kabátem schovaný samopal. Ale právě naopak, vypadalo to, jako by tam měl schovaný dárek pro prezidenta, chutnou a šťavnatou tlačenku.

            „Na Hrad,“ řekl docela normálním a klidným hlasem řidiči, který jej služební vozidlem dopravil na Hrad.

            Tam už panovala slavnostní nálada. Oslavy prezidentova zvolení měly být, tak jako každý rok, i letos spojeny s domácí zabíjačkou.

            Jo, zabíjačkou, ale jakou?!

            Předseda vlády se dostal bez problémů, pořád se u toho usmívaje, do samotného centra hradní moci, do baráku, v němž sídlil prezident se svoji kamarilou, nikým neprohledáván.

Proč taky, když nesl dárek prezidentovi?

            Jo, dárek, ale jaký!?

            První se mu připletl do cesty hradní kancléř, celý ještě rozněžnělý, jak se loučil doma před cestou do práce se svojí ženou a dítětem, které mu už říkalo: „Táta! Táta!“

            „Kde je pan prezident?“ zeptal se jej předseda vlády.

            Kancléř, myšlenkami ještě doma, ještě posílající v duchu vzdušné polibky ženě a robátku, ledabyle odpověděl: „Střízliví u sebe.“

            „Zvrací?“ zeptal se předseda vlády.

            „Jo, jak amina,“ odpověděl kancléř a to byla jeho poslední slova v tomto životě.

            Předseda vlády vytáhl hbitě kalašnikov (i kancléř si napřed myslel, že je to obligátní tlačenka pro prezidenta) a krátkou, ale výživnou dávkou odpráskl kancléře jako prašivého psa, kterému nepomohlo ani to, že nemá bezpečností prověrku. Krev z něho vystříkla na všechny možné i nemožné strany jako z prasete.

            Nezvyklý rachot vylákal na chodbu hradního protokoláře.

Nebohý obézní hoch si myslel, že se děje něco důležitého a chtěl být při tom. I do něj vypálil předseda vlády ze svého samopalu pořádně štiplavou dávkou. Napřed se zdálo, že se kulky zavrtaly do protokolářova sádla bez účinku, ale pak přece jen, asi po třech nebo pěti sekundách, rozhodil nebohý hoch ruce a skácel se k zemi a nic mu nebylo platné, že se měl brzy stát velvyslancem ve Vatikánu.

            Takto se předseda vlády prostřílel (odpráskl např. mimo jiné i prezidentova mluvčího, ten stačil ještě, v nadsázce, vykřiknout: „Ne, já nechci zemř...) až k prezidentovi, celé to netrvalo ani půl minuty. Prezidenta však nenašel samotného. Byl s ním i jeho poradce, vysoký, poměrně hřmotný muž, jehož oblek byl cítit leteckým benzínem.

            Muž kryl prezidenta svým tělem a hystericky křičel: „Napřed musíš zastřelit mě!“

            Poradcovu žádost předseda vlády promptně vyslyšel a tak se ocitl tváří v tvář prezidentovi.

            Ten byl zelený jako všichni alkoholici po ránu, dost možná ani o sobě nevěděl, mžouraje očima.

            „To jste vy, Vladimire Vladimiroviči?“ zeptal se delirickým hlasem, snad ho zmátl kalašnikov, který držel předseda vlády v ruce, snad se mu už ale v jeho mozku všechno popletlo.

            „Ne, to jsem já. Nadešel čas, abychom si vyrovnali účty. Máš pravdu, parchante. Někdy je jeden kalašnikov víc milióny demokratických a svobodných voleb,“ řekl předseda vlády a vypálil do starce celý zásobník, který si stačil mezitím nenápadně vyměnit.

            Stařec se sesul, rozstřílený na cucky, k zemi. Mozek mu sice vylezl, ale kupodivu z něho však celkově nevyteklo příliš krve, s mírnou nadsázkou řečeno, sotva náprstek.

            Těžko říct, jak to bylo možné.

            Ale jedno bylo teď nad Slunce jisté. Totiž že naše země přišla de facto během rekordně krátké chvilky najednou o dva nejvyšší, navíc demokraticky zvolené ústavní činitele.

            Prezident byl mrtvý a předseda vlády, ukojen ve své pomstychtivosti, čekal spořádaně, ba dokonce trochu prkenně na své zatčení, ke kterému muselo dojít jistě brzy, věda, jsa JUDr., že má právo na spravedlivý soudní proces.

            „Další politická krize na obzoru. Nejvyšší čas zvednout kotvy a vypadnout z této odporné díry,“ pomyslel si pavouk, který to všechno viděl z rohu prezidentovy kanceláře, kde měl on a jeho předci své pavučiny snad už za Husáka.

 

Karel Trčálek

cernyhezke !18:5928.1.2016 18:59:08

Počet příspěvků: 1, poslední 28.1.2016 18:59:08 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy