O vlastní nenávisti

středa 19. listopad 2014 16:57

Řekněte sami, kdo už jiný než takový zamindrákovaný úchyl jako já, může zasvěceněji psát o vlastní nenávisti?

            Chystaje se na sběr lysohlávek, byl jsem zničehonic osloven jeskynními lidmi, zdali bych nevystoupil a nepřednesl referát na významné mezinárodní konferenci o nenávisti, jíž ti troglodyti pořádali v jakési své, pro kongresové účely, jak mě hned ubezpečili, vhodně upravené jeskyni.

            To se ví, že mě ta jejich nečekaná žádost překvapila, vůbec jsem nechápal, jak je něco takového mohlo napadnout. Záhy mi však došlo, že mě z jakýchsi těžko pochopitelných důvodů pokládají za vlivného blogera či dokonce myslitele (jen považte, já a vlivný myslitel, hehe!).

            Marně jsem se jim to snažil vymluvit, dokázat, jak moc se mýlí, že nejsem tím, za koho mě mylně pokládají.

            Ale vysvětlujte něco lidem tak pudovým, jako jsou lidé jeskynní!

            Že jinak nedají, že musím jistojistě na té jejich konferenci vystoupit, ba dokonce, budu jejím zlatým hřebem!

            „Počítáme s vámi!“ řekli mi na rozloučenou tónem, z něhož vyplývalo, že nemám na vybranou, chci-li si zachovat tvář vlivného blogera a významného myslitele.

            A tak teď stojím za řečnickým kamenem v jeskyni, jež je zcela zaplněna troglodyty, kteří se účastní této mezinárodní konference s tak aktuálním tématem nenávisti. Jejich obličeje jsou napjaté, skutečně mě považují za zlatý hřeb této akce, po níž bude následovat bohatý raut, ale nejdřív musím odřečnit svůj příspěvek.

            Nadechnu se tedy a spustím: „Bylo mým záměrem věnovat tento svůj příspěvek úvaze o lidech, kteří mě osobně nenávidí či nenáviděli. Záměrem natolik pevným, že jsem již měl hotovou téměř polovinu zamýšleného obsahu mého příspěvku, aby i z této poloviny bylo zřejmé, že tento text je ze všech mých textů tím textem nejpronikavějším.

            Avšak ustav na chvíli v práci, abych se před jejím dalším pokračováním trochu občerstvil, uvědomil jsem si najednou dosti podstatnou věc.

            Totiž mluvíme-li o nenávisti, zkoumáme-li nenávist, pak o ni většinou mluvíme a zkoumáme ji u druhých lidí, nikoliv u sebe samotných!

            Ano, nenávist je vcelku podrobně popsána a prozkoumána u druhých osob, jimž vidíme, díky usilovné badatelské a esejistické práci mnoha významných osobností, doslova až do jejich ledví.

            Ale čím to, že ačkoliv o nenávisti druhých lidí víme takřka všechno, jakož i o těchto lidech, víme o vlastní nenávisti tak málo?

            Ano, to mě napadalo, proč máme k dispozici tak málo badatelských prací, v nichž se jejich pisatelé zabývá nikoliv těmi, kdož je nenávidí či nenáviděli, ale sebou samotnými jako těmi, kdož nenávidí?

            Je to snad způsobeno tím, že všechny tyto významné osobnosti, jež lze v podstatě ztotožnit s mravní elitou lidstva, nikdy nikoho ani v nejmenším nenáviděly či nenávidí a, a tedy musí nutně trpět zoufalým nedostatkem kvalitního studijního materiálu?

            Zdá se, že je to skutečně tento důvod, jež je příčinou toho, že toho tak málo víme o vlastní nenávisti. A ve chvíli, kdy jsem si tento fakt, tuto skutečnost uvědomil, mi bylo jasné, že musím psát nikoliv o těch lidech, kteří mě nenávidějí, ale o sobě samotném!

            ´Koho může nenávidět takový člověk jako já?´ zeptáte se teď možná udiveně.

            Ale nemylte se ve mně, říkám vám: ´Nemylte se ve mně! Nemylte se ve mně, jeskynní lidé!´

            Nenávidím hojně a vydatně, dost na to, abych mohl nenávist relevantně zkoumat nikoliv na druhých, ale sám na sobě. Nenávidím třeba letadla, která mi od brzkého rána hučí nad hlavou, jedno za druhým se hřmící vynořují zpoza obzoru, a ty kratičké chvilky ticha, které tu a tam nastanou, jen moji nenávist umocňují, neboť mi dávají pocit, že jsem v právu, jestliže tato letadla nenávidím, neboť rozdíl, který takto vynikne, mezi tichem a věčným hřmotem, jež se ozývá z nebe, mne přivádí k šílenství.

            Nenávidím lidi, co v těch letadlech sedí, a kdyby všechna letadla spadla, netruchlil bych, ale jásal, neboť by bylo konečně letadlo. A skrze tyto lidi, již musí pořád létat sem a tam, nenávidím celé to neurotické a ubožácké lidstvo, které mne okrádá o ticho.

Proto nenávidím lidi, protože všude je hluk, který mne deptá a ničí, nenávidím lidi pro tento všudypřítomný hluk, jenž je předehrou konce světa, bohužel však otravnou, zvěstováním zkázy a zániku lidstva, které ve svém duchovním vývoji nikdy nedospělo dál než do vlastní řiti.

            To říkám proto, abych vám ukázal, že moje nenávist je natolik zdravá a dobře živená, že mohu ji směle považovat za bernou minci, chci-li uvažovat o sobě jako o člověku, který nenávidí.

Uvažuji-li tedy o sobě jako o člověku, který nenávidí, a to dokonce celé lidstvo, uvědomuji si některé své vlastnosti, které, sečteny a společně rozebrány, nabízejí určitý, zajisté jen velmi všeobecný, výklad původu mé nenávisti.

Nejsem především člověk dutý, prázdný, pasivní, lhostejný, apatický, jakkoliv to jistě může znít samolibě, ale je to tak. Moje nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy po tichu, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění po všeobecném klidu a pokoji, jakési zoufalé ambice.

Je to tedy vnitřní mohutnost veskrze aktivní, která svého nositele, to jest mne, vždy znovu k čemusi upíná a kamsi ho vleče a která mě takříkajíc přesahuje. Rozhodně se mi tedy moje nenávist nezdá být pouhou absencí lásky či humanity, pouhým vakuem lidské duše.

Naopak!

S láskou má mnoho společného. Především právě onen sebetranscendující prvek, totiž ono upnutí se k druhému, závislost na něm, ba přímo delegování kusu vlastní identity do druhého, v mém případě tedy celého lidstva. Tak jako milující touží po milovaném a neobejde se bez něho, touží i nenávidějící po nenáviděném. A tak jako láska je i moje nenávist v posledku vlastně výrazem touhy po absolutnu, byť výrazem tragicky zvráceným.

Lidé nenávidějící, aspoň jak jsem já poznal sám sebe, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Jakoby chtěli, a já to opravdu chci, být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni, výrazem čehož je ono ticho, jímž by lidé měli být povinováni tak výjimečnému duchu jako jsem já.

Avšak spolu s tím jako bych byl nepřetržitě zužován bolestivým zjištěním, že ostatní jsou ke mně nevděčni a neodpustitelně ke mně nespravedliví, protože nejen že mne nectí a nemilují bezbřeze, jak by měli, ale dokonce mne, aspoň jak se mi se zdá, přehlížejí, a to právě tak, že mi nad hlavou pořád přelétávají hřmící letadla, že pořád sekají trávníky, něco řežou motorovými pilami, či dokonce jezdí na motorkách po lese, aby narušovali ono posvátné ticho, o němž si myslím, že mám na něj nezadatelné právo.

V mém podvědomí nenávidějícího dřímá zvrácený pocit, že jsem jediným pravým držitelem kompletní pravdy, totiž té, že ticho člověka obohacuje a hluk naopak otupuje, a tudíž jsou lidé v letadlech či na motorkách jen hovada, kdežto já jakýmsi nadčlověkem či dokonce bohem, a že z tohoto titulu zasluhuji kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost.

Chci být středem světa, to jest, chci žít v tichu, nechci poslouchat věčné hřmění letadel, věčný vřískot spalovacích motorů, nechci vnímat všechen ten hluk naší civilizace a jsem permanentně frustrován a podrážděn tím, že svět mne jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si mě dokonce snad ani nevšímá, ba že se mi možná i posmívá, protože těch letadel, i toho hluku je pořád víc a víc, neboť se stává civilizační normou a nutností.

Jsem jako rozmazlené či špatně vychované dítě, které si myslí, že moje matka je na světě jen a jen proto, aby jej zbožňovala, a které velmi zazlívám, že občas dělá i něco jiného například že se věnuje sourozencům, manželovi, knize nebo nějaké práci.

To všechno pociťuji jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty. Vnitřní náboj, který by mohl být láskou, se v mém případě zvrací v nenávist k domnělému zdroji v ublížení, to jest, veškerému lidstvu.

Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika zcela přesná. Spíš bych řekl, že jsem člověkem s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty.

Důležité se mi zdá být i mé další pozorování sebe sama.

Jako nenávidějící člověk neznám úsměv, ale jen škleb. Nejsem schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Nejsem schopen skutečné ironie, protože nejsem schopen sebeironie. Autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sám sobě. Pro mne, nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.“

Ačkoliv můj referát ještě pokračuje několika řádky, už jej nedočtu.

Troglodyti, uzřevší v tu chvíli moji směšnost, vstávají a plácajíce se do svých svalnatých a mohutných stehen, začínají se řehtat strašlivým hrdelním chechotem, který brzy vyplňuje všechen prostor jeskyně i do toho nejposlednějšího atomu.

S uspokojením zastrkuji hliněnou tabulku se svým příspěvkem opět do kapsy saka, ačkoliv několik posledních vět zůstalo nepřečteno.

Nejsem jistě daleko od pravdy, když řeknu, že žádný z příspěvků přednesených na konferenci o nenávisti nezaznamenal takovýto živý ohlas jako ten můj. Předpoklad, že budu zlatým hřebem této konference, se tak naplňuje zcela a bezezbytku.

Karel Trčálek

Kchárl Trčímivšichni trčálci18:1520.11.2014 18:15:13
befree1Je zajímavé, jak z některých diskutérů07:5820.11.2014 7:58:21
cerny, neobcan ceskamily pane tom.e.06:0620.11.2014 6:06:31
tom.e.Uzdravení skrze poblití;23:4719.11.2014 23:47:13
cernymily pane Trcalek jako obvykle velmi pekne22:4519.11.2014 22:45:48
Michael BednaříkZamindrákovaný úchyl20:5919.11.2014 20:59:44

Počet příspěvků: 6, poslední 20.11.2014 18:15:13 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy