Všechna moje svinstva na blogu

úterý 18. listopad 2014 16:55

Jelikož jsem byl v diskuzi pod mým předchozím článkem pasován na zfetovaného kokota (a netvrdím, že ne neprávem), asi bych se vám všem měl omluvit za všechna ta svinstva, která vypouštím do kyberprostoru po všechny ty týdny, měsíce, roky, staletí, celé epochy a věky, a to kdysi psával do Lidovek i Karel Čapek, který měl prohulené plíce, jak to blahé paměti připomněl Jirka B. (snad se nebude na mě zlobit, že ho takto zase připomínám já)

            „Tu máš!“ hodil jsem drožkáři peníz, vyskočiv z jeho rachotiny (nikdy jsem snad ještě nejel v tak rozvrzané drožce), když ta konečně, tažena strašlivou herkou, zastavila před palácem velkokněžny N-ové.

            Vozka obratně ve vzduchu chytil peníz, což se mi zalíbilo natolik, že ačkoliv spěchaje, hodil jsem mu ještě jednu minci.

            „Tu máš ještě jednu, chytej!“ hodil jsem mu další peníz a ten muž jej opravdu opět chytil ve vzduchu, netuše ovšem ani v nejmenším, že jsem mu takto velkoryse věnoval div ne dvacetinu své měsíční sociální dávky, příspěvku v hmotné nouzi.

            Ale člověk nesmí myslet na peníze, i když je skoro žebrák, jinak by se stal jejich otrokem!

            Ale nevyskočil jsem z té rozvrzané drožky před palácem velkokněžny, abych se na váš účet, milé čtenářky a čtenáři, bavil pseudofilosofickými rozpravami na téma, že peníze zotročují člověka a že nejbohatší je ten, kdo nic nemá.

            Vyskočil jsem z drožky před tím výstavným a nadčasovým palácem (navrhl jej jeden velmi architekt), protože mě velkokněžna N., sama majitelka stovek hektarů dobré a kvalitní půdy, prastarých a hlubokých lesů a rovněž velmi zádumčivých rybníků, jistě již velmi netrpělivě očekávala.

            Aniž bych se dal ohlásit, vběhl jsem do paláce, rychle proběhl vstupní halou a po pohodlném schodišti, jehož zábradlí bylo vytesáno z toho nejušlechtilejšího mramoru, který je na našem euroasijském kontinentu k mání (ani legendární ruští oligarchové, o europoslancích ani nemluvě, nemají ve svých palácích takový mramor), kvapil jsem do salónu velkokněžny., za mlčenlivého přihlížení služebnictva, jež nepochybně dostalo pokyn, aby mě nijak nezdržovalo.

            Když vstoupil jsem do salónu, jenž byl zařízen nadmíru vkusně a decentně, přepych zde nebyl okázalý, ale nanejvýš příjemně nevtíravý, velkokněžna si právě na svém tabletu vykládala pasiáns. Když mne však spatřila, všeho nechala a hrnula se ke mně, aby mne přátelsky uchopila za mé bílé ruce.

            „Konečně! Konečně jste tady, příteli!“ vykřikla, hoříc zvědavostí jako malé děvčátko, kterým už ovšem dávno nebyla, naopak byla ženou velmi zkušenou a nemálo jejich ženských rysů mělo ráz, troufám si tvrdit, ryze archetypální, „čekala jsem vás už v šest! Budíte se přeci tak brzy! I já už se budím brzy, kvůli vám, milý příteli!“

            Nechávaje své ruce v jejich, pravil jsem: „Nemohl jsem sehnat drožku. V pracovní den před šestou hodinou prostě není možné sehnat žádnou drožku, jako bychom snad ani nežili v jedenadvacátém století, ale v nějaké hodně vzdálené budoucnosti. Než se mi podařilo nějakou objevit, ztratil jsem dobré půlhodiny. Pak se nám ovšem upadlo kolo a trvalo dobré další půlhodiny, než se mi podařilo sehnat aspoň šest silných mužů, kteří by byli ochotni drožku nadzdvihnout, aby vozka mohl kolo dát zpátky na jeho místo.

            Lidé se dnes štítí fyzické, docela prosté a obyčejné práce, jako bychom snad nežili ani v jedenadvacátém století, ale někde v daleké budoucnosti, sehnat šest silných chlapů, co zvednou drožku jako pírko, to je dnes takřka čímsi nemožným.

            Je-li to tak, k čemu nám je pak všechen ten náš pokrok?“

            „Já vím, já vím,“ přitakala horlivě velkokněžna, jež mě už zatím dovedla ke stolku, na němž byl čajový servis, „dala jsem ten čaj přinést před pouhými pěti minutami v předtuše, že už musíte přijít každou chvíli.

            A vidíte, ta předtucha mě nezklamala!

            Ještě je horký, příjemně horký, jistě si dáte!“

            Aniž by vyčkala mé odpovědi, nalila mi velkokněžna sama šálek lahodného čaje, který si nechávala posílat po železnici z Gruzie přes Turecko a Balkán. Vzal jsem jej a vypil až do dna, jako by to nebyl šálek čaje, ale číše toho nejšumivějšího šampaňského.

            Položiv prázdný šálek na stolek, otřel jsem si vousy hřbetem ruky a řekl: „To je dobrota!“

            Velkokněžna, evidentně potěšena tou pochvalou, dala volný průchod své zvědavosti: „Ale teď už mi musíte říct, zda jste splnil svůj slib, který jste mi dal včera.

            Víte přece, o čem mluvím, že už nebudete pořád myslet na toho ošklivého boha, na to odporné křesťanství a na toho nesnesitelně vlezlého Halíka. Zkrátka a dobře, jedním slovem, že se už nebudete zabývat tím vším svinstvem, protože se na inteligentního člověka nesluší, aby se tím špinil.

            Celou noc jsem oka nezamhouřila, jak jsem na vás myslela!

            Řekněte mi, dodržel jste ten slib, řekněte mi to, nebo se zblázním, ano, zešílím, slyšíte dobře, zešílím, když mi to neřeknete!“

            Velkokněžna samozřejmě přeháněla, byť její povaha byla ve své přirozenosti ukrutně zvědavá.

            Ale nenapínal jsem velkokněžnu, byť bych jich jistě mohl ještě dobrých pár minut mučit.

            Vstav, slavnostním tónem jsem prohlásil: „Slib, který jsem vám dal, byl dodržen bezezbytku. Od té chvíle, kdy jste mě zapřísahala, abych se tím, jak správně říkáte, svinstvem nezabýval, protože mě to jinak zcela zničí, jsem skutečně ani jednou nepomyslel na boha, na křesťanství či na Halíka.

            Nepomyslel jsem na boha, ani v tom smyslu, že musí existovat, což by snad ještě nebylo tak zlé, protože to by se ani v nejmenším nedalo považovat za neurotickou poruchu, ba naopak, dalo by se to pokládat za projev hluboké oduševnělosti. Ale nepomyslel jsem na boha, ani v tom smyslu, že není a ani nemůže být, protože kdyby byl, popíral by sám, což už by bylo ovšem horší, protože to už by se jako neurotická porucha vykládat dalo.

            Nepomyslel jsem tedy ani jednou na boha, ani na křesťanství, ani na Halíka, přesně tak, jak jsem vám slíbil. A nejen to, dnes v noci jsem vyvinul a přivedl takřka k absolutní dokonalosti duševní metodu, která mi umožňuje o těchto věcech mluvit, aniž by však na ně musel zároveň myslet, ba právě naopak!

            Takže i teď, když vám referuji o dodržení onoho svatého slibu, který jsem vám dal, tak tento slib nijak neporušuji. A neporušil bych jej ani tehdy, kdyby třeba řekl, že v katolické církvi není bůh nijak, ani v tom nejmenším přítomen, což se dá velmi snadno a lehce dokázat.

Tato slova, která jsem teď vyřkl, však nijak nesouvisí s mými myšlenkami, je to jen šelest, který vychází z úst, jež jsou shodou okolností mými, nutno podotknout, že smrtelnými ústy, ale tím je veškerá spojitost s mojí bytostí vyčerpána.“

            Vyslechnuvši to, velkokněžna zvolala: „Vy jste génius! Génius narcismu! Kdybych na vás mohla přepsat aspoň sto hektarů té nejlepší a nejúrodnější půdy, kterou mám! Nebo ten nejhlubší hvozd! Nebo ten nejmlčenlivější rybník!“

            „To je zbytečné. O tom už jsme přece mluvili,“ zavrtěl jsem hlavou a sedaje si, ukázal na čajový servis, „ale když mi ještě jednou nalijete čaj, uděláte ze mne nejšťastnějšího člověka na tomto mizerném světě.“

Karel Trčálek

befree1cerny, cerny19:0220.11.2014 19:02:19
cernymily pane Trcalek06:1820.11.2014 6:18:14
Láďato teda jo14:1619.11.2014 14:16:13
Milan JirásekPobavil jste mne.22:2018.11.2014 22:20:40
zuzana novákováJeště houšť19:1018.11.2014 19:10:15

Počet příspěvků: 6, poslední 20.11.2014 19:02:19 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy