Dušičky mám raději než vánoce

pátek 31. říjen 2014 11:31

A co vy?

            Letošní dušičky jsem si opravdu užil, ostatně mám věrné zesnulé mnohem raději než vánoce s narozením spasitele.

Schválně jsem letos do ohniska svého zájmu posunul menší, ne tak profláklé hřbitovy, ze kterých staly se hlavní dušičkové destinace, těch jsem si v minulosti užil ažaž. A rozhodně nebylo čeho litovat. Mezi zapadlými a veřejností neobjevenými hřbitovy a hřbitůvky lze bez přehánění najít opravdové skvosty.

            Ta vesnice se jmenovala podivně. Tak podivně až to bilo do očí. Nebudu však prozrazovat její jméno, abych ji nezkazil případným turistickým ruchem, abych zachoval její nedotčenost. Řeknu snad jen to, že se nachází daleko (ačkoliv je to k nevíře) od všech leteckých koridorů, takže obloha nad ní je čistá a tichá, nehřmí tu letadla a to ticho, vskutku takřka hrobové, jen podtrhuje její zvláštnost.

            Musím ovšem taky podotknout, že ta vesnice je už takřka vymřelá, což dělá taky hodně. Marně byste v ní hledali hospodu s hracími automaty, nebo malý obchůdek, v němž by se daly zakoupit aspoň třikrát týdně základní potraviny. Ani jedno, ani druhé by se zde neuživilo, chybí zde kupní síla.

            Domy jsou v této vesnici prázdné a v mnoha případech evivdentně zchátralé, z jejich okapů už vyrůstají bělounké břízky.

Stejně i zahrady a sady jsou takřka magicky zarostlé a zpustlé, ba i náves, centrální prostor obce, nese nepřehlédnutelné stopy nezadržitelného, avšak jaksi milého rozkladu, autobusová zastávka má děravou střechu a marně byste v ní hledali jakýkoliv jízdní řád, i samosprávný kraj, který jinde tak mohutně a štědře dotuje veřejnou dopravu, zlomil nad touto obcí hůl, proč posílat desetkrát denně autobusy někam, kde žije maximálně deset lidí?

            Když mě mé kroky zavedly do této vesnice, hned jsem vytušil, jaký se mi podařilo objevit poklad, byť nezbývalo mi, než ujít takřka patnáct kilometrů pěšky, maje na svém hřbetě těžký batoh plný svíček a miniaturních, ovšem lehce skladných, byť snad jen třeba symbolických dušičkových věnců.

            Hned u druhého nebo u třetího domu, s brizolitovou omítkou, velkého, takového, jaké se stavěly v sedmdesátých a osmdesátých letech z materiálu nakradeného v družstvu, avšak již notně omšelého a taky vlastně nezatepleného (ačkoliv se díky zateplení ušetří až 20% nákladů na otop!), potkal jsem nějakou seniorku, už mírně shrbenou.

Nesla v ruce srp a na zádech měla plachetku čerstvě požatých ocúnů, ačkoliv jsem si myslel, že už tyto jedovaté rostliny odkvetly.

            „Dobrý den, kde je tady prosím vás hřbitov?“zeptal jsem se té staré ženy.

            Stará žena položila plachetku s ocúny na zem, z branky vyhlédla zvědavě slepice s hřebínkem přepadlým na stranu.

            „U nás jsou dva hřbitovy,“ řekla.

            „Katolický a evangelický? Nebo křesťanský a židovský?“ zeptal jsem ji, abych naznačil, že se v těch věcech trochu vyznám, v mnoha obcích to tak mají.

            „Ne, ne, tak to není,“ zavrtěla paní hlavou, slepice se vrátila zase zpátky na dvůr, „u nás máme starý hřbitov a pak hřbitov sebevrahů.“

            „Hřbitov sebevrahů?“ zbystřil jsem.

            Stará paní přikývla: „To víte, do svěcené půdy sebevrazi nemůžou. Ale tady u nás jich bylo hodně. Každou chvíli našli někoho oběšeného nebo zastřeleného. To víte, automaty.“

            „Automaty?“ zeptal jsem.

            „Automaty, co jiného,“ odpověděla stará paní a rozhodila ruce, „býval u nás státní statek. Když skončil, lidi najednou neměli co dělat. Tak začali hrát na automatech. Byli u nás tři hospody a v každé tři automaty, tak si to spočítejte. Lidi se dostali do dluhů a depresí. Nikdo jim nepomohl, stát k nim zůstal lhostejný, nevěděli, jak z toho ven, tak se oběsili.

            Byl tady jednou nějaký člověk z Prahy, z televize, a ten říkal, že je to unikátní fenomén, tolik sebevražd, že to nemá obdoby, že o tom natočí reportáž. Ale pak ho zastřelili, rovnou do hlavy, aspoň, co se tady říkalo, v nějakém baru, že prý šlápl někomu na kuří oko, měl to, prosím vás zapotřebí?

            Pro trochu té mediální slávy?

            A tak vymřela skoro celá vesnice, dnes už tady nekoupíte ani jitrnice.

            I můj muž se oběsil.

            A syn taky, jen dcera, ta se před dvanácti lety provdala do města, za inženýra, pracuje v technických službách, v odpadovém hospodářství.“

            „A jak se tam dostanu, na ten hřbitov sebevrahů?“ zeptal jsem se.

            „Pořád rovně, na konci vesnice zahnete doprava, projdete kolem bývalého fotbalového hřiště a pak po polní cestě asi patnáct minut, až dojdete ke strži a jste tam.

            Poznáte to hned, protože tam bývala divoká skládka, jenže jak to tady u nás vymřelo, tak už tam není ani co vozit, a vozili tam lidi dřív celé vlečky všelijakého neřádu, komu by se chtělo platit za popelnice, jakápak ekologie, když to musíte platit ze svého?“

            „Děkuji,“ poděkoval jsem staré paní, ale ta mě chytla za ruku.

            „Když už tam jdete, vemte tam, prosím, toto, a dejte to na hrob muži a synovi, pochovali je dvacet kroků východním směrem od toho velkého jilmu, co tam roste, je tam jediný, nemůžete se splést.

            Ušetříte mi cestu, už jsem stará a ten barák je pro mě moc velký, bydlím v něm sama, vysiluje mě to, ale co nadělám?

            Prodat, ho neprodám a kdo mě vezme do nějakého penzionu pro seniory a nebude za to chtít deset tisíc měsíčně?

            Vezměte jim to tam, řekněte, že na ně vzpomínám,“ podávala mi stará paní kytici ocúnů.

            Vzal jsem ocúny a rozloučil se.

            „Sbohem,“ rozloučila se mnou i stará paní.

            Na hřbitově sebevrahů zmocnila se mě okamžitě radostná nálada. Vskutku zde bývala divoká skládka a sebevrazi byli pohřbeni do odpadků, jejich hroby neměly žádné pevné obrysy, ba dokonce tady nebyly žádné kříže, jen tyčky s cedulkami a už nečitelnými jmény, daty narození a úmrtí.

            Udělal jsem dvacet kroků východním směrem od rozložitého jilmu a položil na tom místě kytici ocúnů, jak mě o to požádala ta stará paní, a zapálil svíčku. I u ostatních hrobů jsem zapálil svíčky, takové, co vydrží hořet v klidu čtyřiadvacet hodin, a ozdobil je těmi drobnými dušičkovými věnci.

            Skončiv své dílo, obhlédl jsem celý hřbitov sebevrahů. Vypadal sice pořád jako zpustlá divoká skládka, ale svíčky a dušičkové věnečky přece jen dodaly tomuto jinak tak nehostinnému místu posledního odpočinku aspoň nějaký nádech útulného domova, do něhož se rádi vracíme ze svých cest.

            Spokojen sám se sebou, vydal jsem se na zpáteční cestu, vždyť bylo teprve všech svatých a letošní dušičky nebyly zdaleka ještě u konce, ještě mně čekala spousta nádherné práce na opuštěných a zapomenutých hrobech vzdálených nekonečně daleko od ústředních pohřebišť.

            Procházeje kol domů té staré ženy, zastavil jsem se a zazvonil na ni, chtěje jí říct, že hroby jejich blízkých byly patřičně zaopatřeny.

            Zvonek kolébavě zabzučel, raději jsem ještě křikl, kdyby snad stará žena měla příliš nahlas puštěnou televizi: „To jsem já!“

Ale stará žena nevyšla ven. Jen za oknem se mihla její tvář, asi chtěla být sama, nebo měla strach, ostatně se už smrákalo a všude se teď potlouká plno všelijakých grázlů.

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,70 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy