Bože, děkujeme Ti za porážku židobolševického moru

čtvrtek 30. říjen 2014 17:04

Před sedmdesáti lety sloužil dr. Jozef Tiso, kněz katolické církve, děkovnou mši za potlačení Slovenského národního povstání. Ve stoje samozřejmě, protože faráři u oltáře stojí

            Pošmourné podzimní poledne 30. října 1944. Na banskobystrické náměstí vjíždí kolona černých osobních aut, mercedesů. Vozy obkrouží náměstí a zastaví u budovy, v níž až do poslední chvíle sídlilo velení slovenského povstání, které bylo definitivně rozdrceno teprve před třemi dny.

            Dveře prvního auta se otevírají. Vyskočí z nich řidič v černé esesácké uniformě a otevře zadní dveře. Generál SS Herman Höffle vystoupí z auta a instinktivně si prohlédne své naleštěné holínky. Ale jeho obavy jsou zbytečné. Není na nich jediné smítko, holínky se lesknou jako zrcadlo, generál se spokojeně protáhne po jízdě v autě.

            I dveře u ostatních aut se otevírají, řidiči spěchají otevřít dveře pasažérům. Náměstí se zaplňuje lidmi. Z auta, které vjelo na náměstí jako druhé, vystupuje tělnatý muž. Kolárek kolem jeho býčí šíje prozrazuje, že je to kněz katolické církve. Rozhlédne se po náměstí a pak jde pozdravit generála SS.

            Tím mužem je prezident Slovenského štátu dr. Tiso, který dnes bude sloužit děkovnou mši za porážku židobolševického povstání. Důstojník podá prezidentovi ruku. Směrem od nízkých Tater ozve se tu a tam vzdálené hřmění, to německé oddíly dobíjejí povstalce a civilisty, kteří hledají záchranu v nepřístupných horách.

            Prezident Tiso i generál SS vejdou do budovy, projdou jejími místnostmi, a když vyjdou, ven řekne dr. Tiso: „Je dobře, že byla to židobolševická zhouba slovenského národa poražena. My, všichni poctiví Slováci jsme vděční Vůdci za pomoc, kterou nám poskytl.

            Vy, pane generále, i vaši stateční vojáci jste prokázali nesmírné hrdinství, když jste tu židobolševickou pakáž rozdrtili. Já, celá moje vláda, celý slovenský národ vám děkujeme.“

            Generál SS se usmál: „Jsem voják a sloužím věrně našemu Vůdci, jenž dovede Německo ke konečnému vítězství nad největším nepřítelem lidstva, židobolševiky.

            Ti zbylí banditi, co utekli do hor, budou taky zlikvidováni. Moji muži pro to udělají všechno, pane prezidente, o tom vás mohu ujistit. Banditi dostanou to, co si zaslouží všichni zrádci a nepřátelé Říše.

            A propos, včera jsem si zahrál na varhany, abych se dobře připravil na dnešek, je to vynikající nástroj.“

            Prezident Tiso přikývl: „Ano, je to skvělý nástroj. Hlavní zásluhu má na tom pan biskup Blaha, bůh ho už povolal k sobě. Před dvěma lety dal varhany zrenovovat za peníze, které jsme zabavili Židům. Sám jsem těm varhanům požehnal, mají opravdu nádherný zvuk.

            Je mi ctí, že na děkovné mši budete hrát právě vy, pane generále.“

            „A mně je ctí, že můžu hrát na mši, kterou slouží prezident země, jež je bezvýhradně oddána Říši. Miluji hudbu, hrál jsem na klavír už jako osmiletý. Až porazíme naše nepřátele, snad budu mít na hudbu víc času. Ale vůdce už má připravené nové zázračné zbraně, které přinesou obrat ve válce, nejpozději o vánocích je už naše armáda bude mít k dispozici,“ řekne důstojník SS.

            „Bůh žehnej Vůdci a jeho zbraním,“ odpoví Dr. Tiso a muži opět nasednou do svých aut.

            Kolona se přemístí k banskobystrickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie.

            Ten se brzy zaplní věřícími. Hned první řadě sedí Šaňo Mach, vedle něj ve svých uniformách předáci Hlinkovy gardy se svými manželkami, sedí tam také ministři slovenské vlády.

Jsou zde i poslanci slovenského sněmu, třeba Pavol Čarnogurský, jakož i další významní činitelé, župani, biskupové, vysocí státní úředníci, muži i ženy, věřící ve vzkříšení Ježíše Krista.

Generál SS usedá za manuál varhan, protahuje si své dlouhé štíhlé prsty. Zpěvák na kůru si odkašlává, dvě sboristky si něco šeptají.

Vše ale rázem utichne, když se vynoří dr. Tiso v mešním ornátu, který zvýrazňuje podsaditost toho muže, jenž slouží zároveň bohu a zároveň slovenskému národu, jehož patronkou a věrnou ochránkyní je samotná Panna Marie, to díky ní, její přímluvě u boha za všechny věrné a poctivé slovenské katolíky, byla ta židobolševická lůza zatlačena do hor, kde ji čeká takový konec, jaký si zaslouží.

Prsty generála se rozběhnou po klávesách, zpěvák spustí svým nádherným tenorem ´Sláva bohu na výsostech´. Když zpěvák utichne, pokračuje ve zpěvu lid.

Gardisté, ministři, poslanci i jejich ženy, ti všichni vzdávají zpěvem chválu trojjedinému bohu, která tryská z jejich srdcí, nyní, když bylo potlačeno povstání, obzvláště radostně. Zpěv vyplňuje celý chrámový prostor, a ti, z jejichž hrdel stoupá, se nalaďují na setkání s Pánem, který k nim bude již za pár okamžiků promlouvat ve svém slově a kterého budou v eucharistii přijímat, protože vědí, že Pána je potřeba chválit, uznat, že On je dobrý, krásný, slavný, milosrdný.

            Když zpěv i varhany dozní, pozdraví dr. Tiso oltář i přítomný lid. Jeho kulatá tvář je soustředěná, zračí se v ní blaženost oddaného božího služebníka. Ministranti se horlivě ohánějí kadidelnicemi, vonný kouř příjemně omamuje všechny přítomné.

            Když je lid i oltář pozdraven, zvolá dr. Tiso hromovým hlasem: „Fratres, agnoscamus peccata nostra, ut apti simus ad sacra mysteria celebranda!“

            Celý kostel ztichne.

            Tlusté knězovy rty se neslyšně pohybují, prezident Slovenského štátu se diskrétně vyznává bohu ze svých hříchů.

            Když jsou hříchy vyznány, adresují  bohu tlusté prezidentovy rty za jejich odpuštění.

Když je tato prosba vyřčena, všech se zmocní úleva: „Bůh je milosrdný, odpustil nám všechny naše hříchy!“

            Ale to už se opět rozeběhnou štíhlé esesácké prsty po klávesách nádherných banskobystrických varhan, kostelem rozezní se Kyrie, oslavný zpěv dovolávajícího se božího milosrdenství, každé zvolání se opakuje dvakrát, neboť božího milosrdenství není nikdy dost.

            A po Kyrie se zpívá Gloria, esesák u varhan dokazuje, že hudbu opravdu miluje, a kdyby nebyla válka, a on nesloužil Vůdci, možná by se hudbě odevzdal bezezbytku, byl by jejím učitelem nebo by hrál v nějakém baru Weilovy šlágry.

            Když je Gloria dozpíváno, nastane ticho. Všichni přítomní, gardisté, ministři, poslanci i jejich paničky, se soustředí.

            Pak dr. Tiso pronese vstupní modlitbu: „Bože, tys nám uložil, abychom milovali tebe a bližního, neboť v tom je smysl a naplnění všech ustanovení posvátného zákona; dej nám sílu, abychom zachovávali tvá přikázání, naplnili je láskou a tak vešli do věčného života. Prosíme o to skrze tvého syna...“

            Všichni při vstupní modlitbě klečí, i gardisté ve svých uniformách klečí, hlavy skloněné k zemi, pokorně se hrbící před bohem, oni, jindy tak ostražití a nebojácní muži, jejichž pozdravem je ´Na stráž!´, i oni teď klečí před bohem, a před Kristem, v jehož vzkříšení uvěřili a proto i oni, oděni do svých uniforem, jsou v tuto chvíli vzkříšeni.

             Dr. Tiso je zkušený kněz, děkovná mše má spád a než se kdo naděje, je tady svaté přijímání.

            Se zrakem upřeným na hostii se Dr. Tiso modlí, a sním i všichni ostatní.  a tu náhle, při závěrečných slovech své modlitby, zkušeně láme hostii, částečkou dělá nad kalichem třikrát kříž a vpouští částečku do kalicha, aby naznačil, že je zde přítomno tělo s krví a krev s tělem živého Pána.

Když kousek hostie klesne až na dno, pokryje kalich pallou a poklekne. Povstane, skloní hlavu, bije se v prsa a pronese: „Agnus Dei.“

Následuje vyprošení pokoje a líbání oltáře.

 Po tomto mlaskavém úkonu Dr. Tiso obejme jáhna, přiblíží k němu levou stranu svého tučného obličeje a řekne: „Pax tecum. Et cum spiritu tuo.“

Za chvíli se už dr. Tiso modlí. Jsou to přípravné modlitby před svatým příjímáním.

„Pane, nejsem hoden!“ zazní konečně a dr. Tiso může přijmout bez obav napřed tělo a pak i krev Páně. Svátostného pokrmu se v ústech prezidenta okamžitě zmocní trávící enzymy, Kristus je tráven a rozkládán.

Ale ještě než se na Kristovu krev a tělo vrhnou i ostatní, rozezní stánek páně opětovným vyznáním hříchů.

A pak už to jde ráz naráz.Jeden po druhém, první jde Šaňo Mach, přistupující věřící k dr. Tisovi, který do jejich úst vkládá svátostný pokrm, ten je taky okamžitě rozkládán trávicími enzymy.

            Věřící jsou nasyceni, děkovná mše se chýlí ke konci.

            „Děkujme bohu za to, že nám pomohl od té židobolševické nákazy! Žehnám těm, kteří nám svou odvahu přispěchali na pomoc!“ uděluje dr. Tiso požehnání a všichni přítomní odcházejí s božím požehnáním k povinnostem dne.

            Půlhodinu a něco na to, už opět oděn civilně, kráčí dr. Tiso kol řady esesáků a uděluje jim vyznamenání za statečnost při likvidaci židobolševické povstalecké nákazy. Lesklý plíšek se třpytí na černých uniformách, každému z vojáků dr. Tiso i požehná.

            Když vyznamená i posledního vojáka, slavnostní den je u svého konce.

            Generál SS Herman Höffle se loučí s přítomnými představiteli Slovenského Štátu a nasedá do svého auta. Vyznamenaní vojáci si vylezou na náklaďáky, které odjíždějí směrem na Donovaly. Nad Banskou Bystricí přeletí letadla, vracejí se z bombardování dlouhých kolon civilistů prchajících ve zmatku kamsi do hor.

            Dr. Tiso nocuje v sídle banskobystrického biskupství.

            „Rusové pořád postupují. Už jsou kousek od Vranova. Pan kolega spišský biskup mi to dnes řekl, má obavy o svoji bezpečnost. Říká se o Rusech všelicos,“ řekne při večeři banskobystrický biskup Mons. Škrábik.

            Dr. Tiso odloží vidličku: „Nesmíme klesat na duchu. Generál Höffle mi sdělil, že Německá říše bude mít brzy k dispozici nové zbraně. Musíme se modlit, aby to bylo, co nejdříve. To víno je skvělé.“

            „Je od nejbohatšího žida z Bystrice. Nechal tady toho plný sklep. Jestli chcete, pane prezidente, dám vám pár lahví s sebou do Bratislavy,“ odpoví biskup.

            „Budu vám vděčný. Generál hrál pěkně, co myslíte?“ řekne dr. Tiso a opět se chopí vidličky.

            „Moc pěkně, pane prezidente,“ přikývne biskup.

            Po večeři se dr. Tiso pomodlí a jde spát.

            Spí se mu dobře.

            Když se ráno probudí, zbývá už jen jeden den do svátku všech svatých.

Karel Trčálek

cernyvynikajici i obsahove pane Trcalek!16:103.11.2014 16:10:39
josef hejnaKruté, ale skvěle19:292.11.2014 19:29:29
SvätoplukBoh vám ho nepriniesie18:4430.10.2014 18:44:05
JaroslavDávejme si pozor na to, co si přejeme...17:5730.10.2014 17:57:38

Počet příspěvků: 4, poslední 3.11.2014 16:10:39 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy