Velmi omezené obzory Pišty Léka

pátek 10. říjen 2014 16:04

Článek Istvána Léka, jinak jistě inteligentního člověka, o Meinlově lahůdkářství (http://www.lidovky.cz/meinlovi-prazane-kdo-chce-predrazene-hrusky-z-tramtarie-p2y-/dobra-chut.aspx?c=A141008_143923_dobra-chut_ape) je nádhernou exkurzí do silně vyčpělého ´západního civilizačního diskurzu´ a velmi názornou ukázkou toho, proč je zánik přežraného Západu nevyhnutelný

            Naším, pohříchu provinčním městem (jmenuje se Skotobrody) protéká řeka.

Je to ohavná, špinavá a smrdutá stoka. Aby ne, když se do ní vylévají všemožné splašky. V létě je v ní na prst vody, jejíž chuť musí být naprosto odporná a nevzpomínám si, že by některý z rybářů (zřejmě nějaký ten tichý šílenec), kteří se přece jen tu a tam na jejích březích objeví, z ní někdy vytáhl nějakou rybu, třeba i podměrečnou.

            Tato řeka byla dlouho jedinou zajímavostí, dominantou, jak by jistě napsalo v nějakém turistickém průvodci (kdyby se tam ovšem Skotobrody objevily) našeho města, proto o tom mluvím. Až teprve před rokem objevila se u nás dominanta další, labužnický chrám, který u nás uvedl do provozu Julius Meinl, a který byl údajně věrnou kopií labužnického chrámu, který tato firma provozuje ve Vídni (což ovšem nedokážu ani potvrdit, ani vyvrátit, protože jsem ve Vídni nikdy nebyl, je to pro nás ze Skotobrod přece jen trochu z ruky).

            Tři patra, dva tisíce metrů prodejní plochy, tím nás chtěl Meinl ohromit.

            Říkám byl a chtěl, protože historie tohoto podniku ve Skotobrodech byla krátká, dalo by se říct, jepičí, neboť po roce provozu Meinl skončil a bez slůvka rozloučení (což ovšem není divu) se z našeho města v tichosti stáhl. Naše mlsné jazyky tím však nijak neutrpěly, protože v našem městě už jedno lahůdkářství bylo a dosud je.

            Tím lahůdkářstvím není nikdo jiný než věhlasný Lippert, který se v Skotobrodech uchytil hned zpočátku devadesátých let. Tehdy se i u nás ve Skotobrodech, jako všude jinde, najednou vynořili bohatí podnikatelé, kterým, aspoň to tak vypadalo, samy banky vnucovaly úvěry na privatizaci státních podniků.

            Chutě této, revolucí zplozené společenské vrstvy nemohly se ovšem spokojit s běžnou nabídkou obchodů, v nichž ještě mnohdy převládal socialistický přístup k zákazníkovi. Tito lidé žádali si pro sebe víc a toho se chopil právě Lippert a otevřel si v našem městě lahůdkářství, kde bylo možné koupit doslova vše pro skutečné labužníky.

            Na přelomu tisíciletí se ovšem tito podnikatelé začali ze Skotobrodů houfně ztrácet. Někteří z nich skončili v teplácích, jiní se přestěhovali do daňových rájů, do Monaka, na Bahamy, do Belize či na Kajmanské ostrovy. Lahůdkářství se to ovšem nijak nedotklo, protože mezitím stačili vyrůst noví koupěchtiví zákazníci, a to lidé zcela závislí na sociálních dávkách.

            Štědrý sociální stát ukázal se pro Lippertovo lahůdkářství, aspoň u nás ve Skotobrodech, pravým požehnáním. Jak rostla v našem kraji nezaměstnanost, tak rostl i obrat Lippertova lahůdkářství.  Když udeřila finanční krize, muselo se lahůdkářství dokonce přemístit do větších prostor, protože se v něm začaly tvořit fronty.

            Dnes, kdy je u nás ve Skotobrodech téměř dvaceti pěti procentní nezaměstnanost, má Lippert dokonce otevřeno non-stop, a ani se ho nijak nedotklo, když zahraniční investor uzavřel v naší skotobrodské průmyslové zóně poslední ještě fungující montovnu, protože se mu kvůli zvýšení minimální mzdy o pár stovek přestalo vyplácet u nás vyrábět a tak odtáhl ze Skotobrod kamsi pryč.

            Není divu, že to přilákalo do Skotobrod i Meinla, nejspíše viděl ve Skotobrodech zlatý důl, možnost jak si snadno a lehce vylepšit účetní bilanci.

            Vzpomínám si dobře, že když se to u nás rozkřiklo, že se k nám sem do Skotobrod chystá i Meinl, zaslechl jsem právě u Lipperta, jak kdosi ze zákazníků, solidně vypadající pán, evidentně jeden z našich skotobrodských inteligentů prorocky prohlásil: „Ten Žid se u nás dlouho neohřeje, dejte na mě, dávám mu nanejvýš rok!“

            Nechci však Meinlův neúspěch, který jej tady u nás potkal, přičítat nějakému antisemitismu, který je v nás chtě, nechtě přece jen kdesi skryt, i když je pravda, že Nerudův ´Pro strach židovský´ patří k nejpůčovanějším titulům v naší městské knihovně.

            Ten neúspěch, dá se říct fatální, Meinlova lahůdkářského chrámu tkví v něčem jiném a já se teď pokusím vysvětlit v čem a není v tom ani kousek nějakého antisemitismu, byť nikdo konec Meinla ve Skotobrodech nijak nelitoval.

            Lahůdkářský Meinlův chrám fungoval v našem městě už druhý nebo třetí týden, když jsem se do něj konečně vypravil.

            „Mám chuť na foie gras, sedni do auta a zajeď pro ně,“ řekla mi manželka a já se tentokrát nevypravil k Lippertovi, ale Meinlovi.

            Jeho lahůdkářský chrám byl však zcela prázdný, když nepočítám početný personál, který se evidentně neměl kam vrtnout. Však mě hned taky obklopilo pět nebo šest hromotlucky vyhlížejících prodavačů, kteří se ode mne nehnuli na krok. Už jen kvůli tomu jsem se necítil příjemně. Dobrý prodavač se pozná podle toho, že o něm vůbec nevíte, ale v pravou chvíli se sám vynoří a poradí vám, když nerozhodně stojíte nad dvěma italskými šunkami a dumáte, která z nich je pravější.

            Jenže tito hromotluci mi pořád dýchali na záda, úslužnost, na kterou jsem byl zvyklý od Lipperta, si tito prodavači vykládali nanejvýš primitivním způsobem. Jejich obličeje vypadaly navíc tak prostoduše, že ve mně začalo klíčit jakési nepříjemně podezření.

            Došel jsem proto k nejbližšímu regálu, ukázal na jakousi konzervu a řekl: „How much does it cost? It costs a lot?“

            Nikdo mi z těch pěti nebo šesti hromotluků neodpověděl, civěli na mě jak na blázna, až jeden z nich konečně řekl: „Ty kokot, nie je to po anglicky?“

            Nu, ovšem, ti prodavači byli Slováci!

            „Za chvíli to i u nás ve Skotobrodech bude jako v Praze samý Slovák! Advokáti budou Slováci, ministři budou Slováci a na starostu budou taky kandidovat Slováci! Jako by nestčilo, že Lidovkám šéfuje jakýsi potulný Maďar!“ pomyslel jsem si znechuceně a už jsem netoužil po ničem jiném, než jen odtud co nejrychleji vypadnout.

            Popadl jsem foie gras, první, co mi přišla pod ruku, ani jsem se nepodíval, jestli jsou skutečně čerstvá, a rychle s nimi spěchal k pokladně. Tam mne však čekal další šok.

            Totiž pokladna tam vůbec nebyla elektronická, ale takový starý mechanický krám na kliku.

            Hodím foie gras před pokladní a hledám platební terminál, ke které bych mohl přiblížit svůj mobil, ale pořád ho nemůžu najít.

            Pokladní mezitím otočila klikou na pokladně, ve které to temně zarachotilo, a řekla: „пятисот.“

            Nu ovšem, byla to Ukrajinka a ještě navíc ruskojazyčná.

            „Budu platit mobilem. Mobilem? Rozumíte mi? Mobilem? Kde je platební terminál?“ vysvětloval jsem jí, ale pokladní vůbec nechápala, na co se ptám, pořád dokola opakovala, „пятисот, пятисот, пятисот.“.

            Pohár mé trpělivosti přetekl.

            Kde to žijeme, abych nemohl zaplatit mobilem?

            To mám s sebou všude tahat peněženku, bát se, že ji ztratím!?

            Ve dvacátém prvním století!

            Nechal jsem foie gras ležet a běžel je koupit k Lippertovi (tam se platí mobilem normálně) a do Meinla jsem už potom ani nepláchl.

            Ostatně brzy se na to v okolí Meinlova lahůdkářského chrámu objevil hnilobný zápach, těžko říct jestli ze sýrů, nebo z ovoce nebo z ryb, které nikdo nekupoval, protože kdo by, dejme tomu, kupoval u Meinla hrušky, když si je může koupit od místního producenta, Bruselem štědře dotovaného na farmářském trhu o tři koruny levněji?

            A včera, když Meinl konečně zavřel ten svůj krám a odešel ze Skotobrod s nepořízenou, řekl jsem manželce: „Chtěli z nás udělat blbce. Ale narazila kosa na kámen. Julius Meinl nemá prostě na Česko štěstí. Před lety zavřel u nás svoje supemarkety,  teď zavírá jedinou luxusní prodejnu v zemi. Až bude zkoušet štěstí potřetí, ať si vymyslí něco, čemu budeme u nás ve Skotobrodech rozumět.“

            „Nech toho řečnění, sedni do auta a skoč k Lippertovi pro kambalu,“ odpověděla mi na to mudrování manželka.

            Teď stojím u kruhového objezdu v dlouhé frontě aut, která mají všechna stejný cíl jako já, jedou k Lippertovi, nakupovat, ne, kdepak, u nás ve Skotobrodech ještě dokážeme poznat kvalitu, z nás blbce nikdo dělat nebude!

 

Karel Trčálek

Milan JirásekHezký večer.22:3410.10.2014 22:34:14

Počet příspěvků: 1, poslední 10.10.2014 22:34:14 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy