Dej už konečně pokoj s Ježíšem, otče Šeříku!

pondělí 29. září 2014 15:02

Katolický kněz, otec Šeřík je samozřejmě smyšlená postava, kterou jsem si půjčil (pravda, bez dovolení) od jednoho kolegy blogera

            Krom jiných, ne zcela pěkných charakterových vlastností, vyznačují se křesťané i tím, že bez přestání pořád dokola mluví o Ježíšovi.

            Ale koho může zajímat nějaký Ježíš než maximálně zase křesťany?

            V tomto žvanění pak vynikají zvláště kněží, kteří svoji víru povýšili na zaměstnání.

            Brát peníze za to, že žvaním o Ježíšovi, na to snad může mít charakter jen nějaký kněz, třeba otec Šeřík.

            Vždy mi bylo a je záhadou, proč se katoličtí kněží nechají oslovovat právě takto.

            Copak někoho zplodili?

            Copak někoho živí?

            Copak jsou hlavou nějaké rodiny v pravém smyslu slova?

            To je jen hra na otcovství, protože o skutečném obsahu toho slova nemohou mít katoličtí kněží žádné potuchy.

            Nechá-li si říkat papež ´Svatý Otče´, tak je to mnohem spíše projev samolibosti než jakéhokoliv otcovství a to třeba i duchovního.

            Ostatně, co je na tom otcovství papeže svatého?

            Copak o svatosti nerozhoduje jednak bůh, jehož rozhodnutí je nám však neznámo, nebo pak příslušná církevní komise, ta však až po smrti dotyčné osoby?

            Samozřejmě, jistě někde existuje nějaký elaborát, který má nejméně tisíc stran a který dokazuje, že papež je skutečně otcem a skutečně svatým otcem.

            Kdybych se na to zeptal otce Šeříka, který si taky nechává říkat velebný a důstojný pán, jistě by mně to celé vysvětlil do všech nejmenších detailů.

            Ta přednáška by trvala nejméně tři hodiny a nejméně tisíckrát by se v ní objevilo ´Náš Pán, Ježíš Kristus´.

Ne, že bych se nechtěl dozvědět něco nového, něco co ještě nevím, třebaže je to trochu odtažité od onoho jevu, který se nazývá duchovním životem, ale problém je v tom, že jsem na slovo Ježíš alergický.

Tolikrát jsem ho slyšel z úst v.d.p. otce Šeříka (a ovšem nejen jeho), až se mi slovo Ježíš docela zhnusilo, až se mi stalo symbolem oné tak typické křesťanské zbabělosti, kterou ovšem sami křesťané maskují jako víru a naději.

Ale je se čemu divit?

Potkáte otce Šeříka, jeho tvář se zdá být moudrá, prosvětlená oním světlem, jehož nositel, slavný Lucifer, se svého času nechal ukřižovat, aby se svým zmrtvýchvstáním pomstil bohu, a kterého křesťané nazývají tím jménem, které se mi otec Šežřík tak zprotivil, totiž Ježíšem.

Kdybych mu, otci Šeříku, řekl, že Ježíš je Luciferem, strašně se na mě rozzlobí, jako by nějak záleželo na tom, že se Ježíš musí jmenovat právě Ježíš, jako by právě v tom bylo ukrytou tajemství onoho vlastního vzkříšení, jímž se otec Šeřík holedbá.

Potkáte tedy otce Šeříka, všechno je na něm skutečně důstojné a velebné, jak se sluší a patří na osobu duchovní, ani ho nestačíte pořádně pozdravit a on už na vás zase vybalí toho svého Ježíše.

„Ježíš udělal to a to, z toho vyplývá to a to, a my se tím musíme řídit, jinak nebudeme spaseni, protože nejdůležitější je to, abychom bez přestání mysleli na spásu vlastní duše,“ jsem pokaždé poučen od otce Šeříka, i když každý asi z těch dvaceti nebo třiceti Ježíšových výroků a podobenství, které otec Šeřík pořád omílá dokola, už znám nazpaměť.

Proto ho ani neposlouchám, nechám ho ať si mele to svoje a já si myslím zase to svoje: „Ach, ty nešťastný člověče!

V co to, věříš?

Ve vlastní spásu, ve vlastní vzkříšení?

Jen proto, že jsi uvěřil v Ježíše, že jeho jméno tisíckrát opakuješ dokola?

Ale co to je to vlastně ta tvoje víra?

To, že jsi uvěřil ve vlastní spásu?

Tím se teď oháníš, strkáš mi pod nos jako ten nejvzácnější drahokam, tu svoji zbabělou touhou po věčném životě?

Vidíš, a já jsem ve vlastní spásu a vlastní vzkříšení neuvěřil!

Jaký je tedy rozdíl mezi mojí nevírou a tvojí vírou?

Jaký je rozdíl mezi mnou, jenž jsem na slovo Ježíš alergický, a mezi tebou, jenž toto slovo vyřkneš nejméně tisíckrát za den, otče Šeříku?

Jaký je rozdíl mezi mnou a tebou z hlediska metafyzického, uznáme-li, že naše duše jsou nesmrtelné a věčné samy o sobě, myslím, jaký může být mezi námi dvěma rozdíl, jestliže existuje bůh, který ovšem nemůže mít nic společného s tvým Hospodinem, protože Hospodin není bůh, ale jen ne zrovna sympatická figurka ze Starého Zákona?

Jak bys mi na tuto otázku odpověděl, otče Šeříku, jenž se vydáváš za duchovní osobu, než jen zase těmi svými ježíšovskými frázemi, obětoval se na kříži, zvítězil nad smrtí, atd. bla, bla, bla, bla.

Ale copak existuje nějaká smrt, když je duše nesmrtelná?

Přinejmenším v tomto si odporuješ, otče Šeříku!

Ale má ti to smysl říkat?

Pochopil bys to?

A co když žádný bůh není?

Ty tvrdíš, že je, že musí být, protože v něj věříš.

A já ti odpovídám: ´A proč by nemohl být? Co by se stalo, kdyby bůh nebyl? Nestalo by se vůbec nic! Je to úplně jedno, jestli bůh nebo není.

A možná by to bylo i lepší, kdyby bůh nebyl, neboť kdyby bůh existoval, byli bychom mnohem víc ztraceni, vydáni napospas věčnosti, jejím temnotám a pustinám, neboť si lze mnohem lépe představit svět bez boha, než svět s bohem v pravém smyslu toho slova, to jest, s bohem, který musí už z principu své božské substance odvrhnout člověka na samotný okraj svého zájmu, neboť člověk musí být pro něj čímsi nicotným stejně jako náš svět, jenž je takto jen jedním z nekonečně mnoha světů stvořených bohem.´

To ti říkám, otče Šeříku, a ty z toho nechápeš ani zbla, protože to přesahuje toho tvého Ježíše a jediné, co mi na to dokážeš říct, je to, že se vysmívám církvi a že budu zatracen.

Ať si třeba zatracen, co je mi potom!?

Jsi totiž, otče Šeříku, se svojí vírou, se svým Ježíšem, mnohem větší materialista než já, kterému to všechno připadá nanejvýš směšné.

Ty totiž potřebuješ něco pevného, něco hmatatelného, něco fyzického, potřebuješ svého Ježíše, svého boha ze svatého písma, abys dokázal existovat, aby ses nezbláznil strachem, že jsi sám uprostřed nekonečného kosmu, či chceš-li božího království, že jsi nicotný a bezejmenný, že to všechno, co je kolem nás, je jen chaos a my sami jsme tímto bezedným chaosem a naše existence není nic než zábleskem věčných temnot.

Tvoje víra je vírou pozitivisty, který věří, že tento chaos, tento temný a věčný hukot je podřízen tebou objeveným fyzikálním zákonitostem, oním bohem, jeho láskou, na základě které, to jest, na základě fyzikálních zákonů, které ty nazýváš bohem a jeho láskou, budeš právě ty spasen, budeš spasen, protože Ježíš zvítězil nad smrtí a dle tvé víry, musí existovat příčinná souvislost mezi zmrtvýchvstáním Ježíše a tvým vzkříšením, musí mezi tím existovat fyzikální zákonitost, protože ty tomu věříš.

Ale pamatuj si, otče Šeříku, kde je bůh, tam nejsou zákony, tam je jen boží vůle, jež z principu nemůže podléhat žádným zákonům, jež se nemůže řídit žádnými tvými zákonitostmi!

Pamatuj si, otče Šeříku, že bůh je chaos, absolutní chaos, který se na nic neohlíží, jinak by nebyl bohem, který se neohlíží na žádného člověka, tím méně na tebe, otče Šeříku, jen proto, že jsi kněz něčeho tak směšného, jako je katolická církev!

Pamatuj si to a dej mi už pokoj s tím svým Ježíšem!“

To si myslím, ale nahlas to otci Šeříkovi do jeho důstojných a velebných očí samozřejmě neřeknu, když zase žvaní o nějakém Ježíšově podobenství.

Řekněte totiž nějakému křesťanovi, nota bene knězi katolické církve, aby vám dal pokoj s Ježíšem, a on o něm začne žvanit ještě víc, až to vypadá, že se ve své víře potřebuje utvrdit hlavně on sám, že je to on, křesťan, který se musí ubezpečit, že v něj skutečně věří, protože pro něj platí rovnice, čím víc žvaním o Ježíšovi, tím víc v něj věřím, a tím jistější je moje spása.

Mlčím tedy raději, ale otec Šeřík už naštěstí protentokrát svůj proslov končí.

„Ježíš sám je ta úzká cesta a jediná brána vedoucí k životu. A kdo Jeho nalezne, dostane nálezné,“ zakončuje jej těmito slovy, tváře se nanejvýš spokojeně, ne, otec Šeřík o své spáse, o svém vzkříšení ani v nejmenším nepochybuje.

„Uff, konečně skončil,“ oddechnu si v duchu, ale přízraku, otce Šeříka se nezbavím, ježto se musím tázat „o čem bude žvanit příště? O zabezpečení života? O dvojím metru? O zázraku v sobotu?

Nebo o zkáze chrámu?

Ano, o tom bys mohl básnit, že tady nezůstane z ničeho kámen na kameni, že vše bude pohlceno božím chaosem!“

 

 

Karel Trčálek

befree1My ateisti jsme takoví otloukánci12:117.10.2014 12:11:17
befree1No, prostě ten, kdo je v celibátu11:427.10.2014 11:42:53
DennisBeFree1: Proc si neprectes Bibli? A proc23:446.10.2014 23:44:33
befree1TAKHLE JE TO S KATOLÍKY22:036.10.2014 22:03:17
befree1Správně porozumět Bibli?21:496.10.2014 21:49:17
befree1Dennisi, proč si nepřečteš Bibli?20:481.10.2014 20:48:51
i.s.jejda, dennisi,20:231.10.2014 20:23:48
voboraDennisi,15:261.10.2014 15:26:06
DennisPane Sazmo, asi jsem vam nevysekl poklonu,21:2530.9.2014 21:25:48
i.s.jejda, to je ale plodná diskuse :)20:4030.9.2014 20:40:14
befree1Proč by, k Čertu, měl mít život smysl?16:4730.9.2014 16:47:04
DennisPane voboro, jestli jste presvedcen o tom,13:4730.9.2014 13:47:14
voboraDennisi,05:1430.9.2014 5:14:54
ŠeříkKajo,21:5729.9.2014 21:57:53

Počet příspěvků: 23, poslední 7.10.2014 12:11:17 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,71 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy