Exředitel ÚSTR P. Žáček má namířeno do Senátu

pondělí 15. září 2014 16:58

A nám nezbývá, než mu popřát šťastnou cestu

            Ta myšlenka napadla Pavla Žáčka zcela náhodou.

            Dělal zrovna dřepy, každé ráno, než odešel do práce, dělal dřepy, někdy dvacet, někdy třicet, podle toho, jak mu jela tramvaj, když bývalého ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů napadlo: „Vždyť já bych mohl kandidovat na senátora! Senátor, to je velký pán! Může si parkovat, kde chce!“

            Ta myšlenka, zcela náhodná ohromila Pavla Žáčka tak, divže se jeho knírek neproměnil v malou šedou myš a nezmizel v díře mezi prkny, která tiše vrzala, když Pavel Žáček po nich přecházel, nebo dělal dřepy jako zrovna teď.

            Krom toho se Pavel Žáček zastavil uprostřed dřepu, paže vzorově natažené před sebe, udiveně se rozhlížeje kolem sebe, jako by nechápal kde, jako by byl již senátorem, oním prazvláštním ústavním činitelem, jehož největší starostí je blaho a rozkvět volebního okrsku, v němž byl zvolen.

            A skutečně v jakémsi záchvatu jasnozřivosti, ocitnuv se ve stavu vyššího vědomí (což bylo nejspíše způsobeno zvýšeným přísunem kyslíku do mozku, jakožto důsledku ranní rozcvičky), najednou pocítil Pavel Žáček, jaké to je, když se člověk, docela obyčejný člověk, lidská bytost před bohem zcela bezejmenná, stane z vůle voličů senátorem.

            Tento stav samozřejmě netrval dlouho, maximálně dvě nebo tři sekundy, ale i tak krátká doba stačila na to, aby Pavel Žáček na tu senátorskou slast nezapomněl.

            „Jak to, že mě to nenapadlo dřív? Vždyť je to tak přirozené! Není již nic přirozenějšího než kandidovat na senátora, je-li lidská touha po rozkoši a nikoliv po utrpení touhou nejpřirozenější,“ divil se Pavel Žáček, jak to, že ho to nenapadlo mnohem dřív, že by mohl být senátorem.

            Ale na mudrování nebyl čas, protože v dálce už zvonila tramvaj.

            „Musím do práce!“ uvědomil si Pavel Žáček.

            Rychle dokončil dřep, hodil na sebe košili, sako a kalhoty, nazul si boty jen tak na boso, rychle si prohrábl knírek měkkým kartáčem a utíkal na tramvaj, kterou tak tak stihl.

            Ale myšlenka na senátorské křeslo ho neopouštěla ani v práci. Radil sice usilovně celé dopoledne náměstkovi ministra obrany pro personalistiku v oblasti minulostní a paměťové agendy, ale v duchu už se viděl, jak sedí v senátě, vážený a všemi uctívaný.

            Když mu padla, nešel hned domů, ale přemístil se na ministerstvo kultury, kde ještě navíc, jakoby toho měl málo, radil ministru kultury.

            „Tento šroubek musíme přitáhnout a tento povolit, pak bude paměťová kultura zase fungovat,“ radil ministrovi ve věci paměťové kultury, která opravdu, když se jeden šroubek přitáhl a druhý povolil, fungovala mnohem lépe než za předchozích ministrů.

            Už cestou na ministerstvo napadlo v přeplněné tramvaji Pavla Žáčka, že se se svou myšlenkou svěří ministrovi. Ministr kultury byl člověk extrémně důvěryhodného zevnějšku, proto se mu lidé sami od sebe svěřovali se svými problémy, ministr měl pro ně vždy porozumění a pro vlídné slovo nešel nikdy příliš daleko, aby se nezadýchal.

            „Chtěl bych vám něco říct, pane ministře,“ řekl proto Pavel Žáček ministru, když se ocitl v jeho kanceláři, jejíž zdi byly kol dokola ověšeny plastovými krucifixy.

            „Prosím, mluvte, Pavle. Svěřte se mi se vším, co vás trápí. Potřebujete navýšit příspěvek na vaši komunikaci s Muzeem holacaustu v New Yorku?

            Potřebujete si tam zaletět, abyste si osahal jeho provoz a získal tak cenné poznatky o fungoování tak významné paměťové instituce?

            Nebojte se mi to říct, myslím, že se v rozpočtu ministerstva prostředky na to najdou,“ vybídl vlídně ministr Pavla Žáčka.

            Pavel Žáček zavrtěl hlavou: „Nechci letět do New Yorku. Chci kandidovat na senátora. Co si o tom myslíte, pane ministře?“

            Ministru se rozzářila tvář jako Měsíc v úplňku, jeho hřmotná postava se nečekaně mrštně vrhla směrem k Pavlu Žáčkovi a než se kdo nadál, tiskl ministr svému poradci vřele ruku, jako by byli staří přátelé.

            „Blahopřeji vám, Pavle! Nic lepšího vás nemohlo potkat!“ tiskl dojatě ministr ruku Pavla Žáčka, jeho stisk byl nápadně pevný, „hájit zájmy svých voličů na půdě parlamentu, to je sen každého bytostného demokrata!

            Neexistuje pro demokraticky smýšlejícího člověka už větší rozkoš, než být zvolen ve svobodných volbách.

            Vím, o čem mluvím!

            Na ÚSTRu to bylo, až na ten konec, moc a moc fajn, ani na biskupské konferenci to taky nebylo vůbec špatné. Ale až ve sněmovně jsem pochopil, co je smyslem mého života, co musí být smyslem každého života.

            Jsem poslancem a ministrem, a nebýt toho, kandidoval bych i do Senátu, ale samozřejmě ne proti vám, Pavle. Vůbec ne proti vám, to si probůh nemyslete!.

            Kandidoval bych do Senátu, neboť teprve až ve chvíli, kdy je zvolen, stává se člověk tím, kdo bere na sebe kříž za ostatní, a není radostnějšího břemene než tento kříž, než tento mandát, kteří nám dali sami voliči.

            Chcete-li slyšet můj názor, tak kandidujte!

            Kandidujte, dokud je čas, protože nikdo neví dne, ani hodiny a bůhví, jestli ještě někdy nějaké senátní volby budou.

            Zmíním se o vás všem známým, zaručím se za vás vlastní ctí, a čest ministra kultury, to už má nějakou váhu, vždyť mohu, když se mi zlíbí, odvolat třeba i ředitele Národní divadla nebo České filharmonie!“

            Pavlu Žáčkovu vhrkly do očí slzy: „Moc, vám děkuji, pane ministře! Velmi si vážím vaší podpory, bůh ví, že mám voličům co nabídnout, nabídnu jim sám sebe, i se svým knírkem!“

            „Ano, i se svým knírkem! To je ono, tak se mi to líbí! Kde je knírek, tam je i bůh!“ vypískl nadšením ministr kultury, a lusknuv prsty dodal, „co kdybychom si zatančili kamarinskou?

            Jako na ÚSTRu!

            Já budu tančit a vy hrát na balajku!

            Carpe diem!

            Ať visím, jestli ne!“

            V rukou senátorského kandidáta Žáčka se objevila balalajka a jeho prsty se začaly náruživě probírat strunami.

            Ministr tančil kamarinskou, plácaje se do stehen, až se krucifixy na zdech třásly, a byl by tak tančil nejspíše celou noc, kdyby v osm hodin večer nepřišla uklizečka a neřekla: „Jdou se z té opice vyspat domů, pane ministr, ať zase nepodepíšou nějakou volovinu, co by je mohla stát to jejich křeslo, až na to přijdou ty hyeny od novin, co s klidným svědomím doženou nevinného člověka až na Nuselák, jen aby měly korupčního sólokapra na titulní stranu.“

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy