Válečný zločinec Netanjahu patří do Haagu

čtvrtek 31. červenec 2014 17:02

Všichni váleční zločinci patří před mezinárodní trestní soud. Netanjahu stejně jako Beneš

            Všichni významní vůdcové Hamásu a Hizballáhu už dávno bručeli v base, odsouzení mezinárodním trestním soudem za své válečné zločiny, jen Benjamin Netanjahu jako poslední ze strůjců krvavého blízkovýchodního konfliktu stále unikal lidské spravedlnosti.

            Marně po něm pátralo elitní komando lovců lebek po celém světě, po byvším izraelském premiérovi jako by se slehla země.

            „Asi už skončil v gehenně,“ spekulovali mnozí novináři, když v tom se konečně podařilo zachytit jeho stopu.

            Stalo se tak na základě udání, které obdržel český prezident Miloš Zeman krátce po svém druhém zvolení.

            Mezi mnoha blahopřáními se objevil i česky psaný pohled z Jižní Ameriky.

            „Obřezaný, kterého hledáte, se jmenuje Ricardo Clemens. Najdete ho v Buenos Aires, kde se věnuje chovu králíků,,“ četl pohled Vratislav Mlynář (prezident už nebyl střízlivý) a pak zamyšleně dodal (měl totiž mimořádné detektivní schopnosti, kdysi odhalil skutečného autora tzv. Klausovy amnestie), „jestli to není ten Netanjahu, ten je přece obřezaný a hledají ho.“

            Když Miloš Zeman na druhý den nakrátko vystřízlivěl a nechal si vyprávět od kancléře všechno, co se stalo předchozí den, po chvilce hlasitého uvažování telefonicky informoval příslušná místa.

            Nelítostná mašinérie lidské spravedlnosti se bez zbytečného prodlení rozjela. Lovci lebek se okamžitě vypravili na určené místo. V Buenos Aires opravdu žil člověk toho jména a opravdu choval králíky. Lovcům lebek se podařilo nelegálně získat vzorek DNA sledované osoby a jeho rozbor potvrdil, že´Ricardo Clemens a hledaný válečný zločinec Benjamin Netanjahu jsou jedna a tatáž osoba´.

            Pomocí lsti, řekli mu, že mají nově vyšlechtěné plemeno obřího masného králíka, vylákali lovci lebek Ricarda Clemense, alias Benjamina Netanjahu na osamělé místo, tam ho uspali a v převlečení za turistu nakaženého malárií dopravili před soudní tribunál v Haagu, kde tak konečně stanul i poslední viník toho, co se dělo na blízkém východě.

            Obžaloba okamžitě obvinila Benjamina Netanjahua ze zločinů proti lidskosti s přitěžující okolností antisemitismu, za což mu hrozilo až doživotí.

            Soudu předsedala mladá ambiciózní soudkyně Arendtová, která svoji kariéru zahájila tím, že se nebála poslat na dva roky za mříže ruského prezidenta Putina za ´bezprecedentní rozkaz k sestřelení civilního letadla´ (ruská média mluvila u té příležitostí o židovském spiknutí).

Teď však židovský původ soudkyně, které všichni věštili velkou budoucnost, světovému společenstvu přišel náramně vhod, jen významný evropský myslitel Roman Joch ji označil za morální nedochůdče, argumentuje tím, že když Žid soudí Žida za zločiny spáchané proti lidskosti, tak je to vždy nemorální.

Obhajoby se ujal známý a v mafiánských kruzích oblíbený advokát Sokol, který se na mezinárodním poli proslavil úspěšnou obhajobou afrického řezníka Taylora. Ten odešel z Haagu jen s tříletou podmínkou a pětiletým zákazem výkonu prezidentské funkce. Advokát Sokol dosáhl toho úspěchu pomocí argumentu, že jeho klient byl v době výkonu prezidentské funkce zcela nepříčetný a tudíž nemůže nést žádnou trestní odpovědnost, což dokázal i znaleckým posudkem prof. Höschla, který žalobce nedokázal nijak zpochybnit.

A tak se v den, kdy byl zahájen proces s Benjaminem Netanjahuem, obrátily zraky veškeré světové veřejnosti k Haagu, aby sledovaly soudní rozuzlení tohoto zajímavého případu.

„Měli by mu dát provaz, parchantovi,“ říkali jedni.

„Ne, ne, Sokol ho z toho vyseká,“ říkali druzí.

„Jděte s tím vším do hajzlu!“ myslel si pak jakýsi domorodec na Nové Guineji.

Učesaný a oholený Benjamin Netanjahu, jehož tělo neneslo žádné známky nelidské mučení, nepočítáme-li monokl pod levým okem, který si však způsobil pádem ze schodů, působil zatím vyrovnaným dojmem a strategie jeho obhajoby byla všem brzy jasná.

„Hrajte to na city! Zamontujte do toho lásku! Ta ženská roztaje jako vosk a máme v to kabeli!“ radil advokát Sokol svému klientovi a tou ženskou myslel samozřejmě soudkyni Arendtovou.

„Proč jste nařídil bombardování Gazy v létě roku 2014, která vešla do historie pod názvem ´Letní jatka v Gaze´?“ zeptala se soudkyně obžalovaného.

A obžalovaný, poslechnuv radu svého advokáta, to hrál na city: „Bombardování Gazy v létě 2014 jsem nařídil proto, abych zachránil lásku dvou mladých lidí.“

„Mohl byste nám to, pane obžalovaný, vysvětlit blížeji?“ vyzvala soudkyně obžalovaného.

Ten se vroucím hlasem pustil do vysvětlování: „Láskou těch dvou mladých lidí myslím lásku svého syna a jeho přítelkyně. Můj syn se totiž zamiloval do děvčete z Norska, jež studovalo na univerzitě v Hebronu obor mezinárodní vztahy.

Když se Žid zamiluje do nežidovky, není to zrovna dvakrát košer, zvláště když žijete v Izraeli a ten mladý hoch se synem premiéra.

Ta dívka požádala sice o přestup k judaismu, ale to víte, že se okamžitě ozvaly hlasy té lásce ani trochu nepřející.

´To nemáme v Izraeli dost krásných a inteligentních děvčat, že se syn premiéra musí zamilovat do nežidovky?!´ křičeli jedni.

´Jak může být premiérem někdo, jehož vlastní syn nejde příkladem a zamiluje se do nežidovky?!,´ křičeli druzí.

´Není možné, aby židovské semeno přicházelo nazmar v nežidovském lůně! Za to nás stihne boží trest!“ varovali třetí.

To se ví, že ten vztah oslaboval jak moji pozici ve vládě, tak i pozici ve vlastní straně, kde jsem měl spoustu nepřátel, již si mysleli, že by byli jistě zcela lepšími premiéry než já.

V každé straně to tak chodí a jako příklad můžu uvést českou sociální demokracii.“

Po této poznámce to v soudní síni temně zahučelo, dokonce se ozvalo pár výkřiků: „Hašek je svině! Dienstbier na Hrad!“

„Ticho! Nebo dám vyklidit soudní síň!“ pohrozila soudkyně.

Když se po dvaceti minutách soudní síň přece jen utišila, pokračoval Benjamin Netanjahu: „To se ví, že všichni chtěli, abych synovi jeho lásku rozmluvil.

Ale mohl jsem to udělat, když jsem viděl ty mladé lidi, jak se vášnivě milují, jak silná je jejich láska, i kdyby mě to snad mělo stát křeslo premiéra?

Ale ty tlaky byly silné, nepředstavitelně silné, můj syn a to děvče z Norska byli jako Romeo a Julie, čím více se kolem nich utahovala nelítostná smyčka osudu, tím víc se milovali.

Na začátku léta 2014 mi bylo jasné, že tu lásku zachrání jen bombardování Gazy. Totiž, že bombardování Gazy dokáže, že jsem člověkem na pravém místě, že zájmy Izraele jsou pro mě prioritou a tedy, že i moje snacha bude dobrou dcerou Izraele.

Jiná možnost neexistovala a já jsem jako otec, rozumíte, jako otec, byl povinen udělat všechno proto, abych tu lásku zachránil.

Nařídil jsem proto šéfovi Mosadu, aby obvyklou cestou kontaktoval palestinské předáky a požádal je o pár raketových útoků, jež by nám mohly posloužit jako záminka k bombardování, peníze za to měli dostat jako vždy patnáctého příštího měsíce na svoje účty v našich bankách.

´Provedu!´ řekl šéf Mosadu a opravdu za dva dny mohlo být zahájeno bombardování Gazy, důkladné, aby se Izraelci nemuseli bát, že v jejich čele stojí slaboch, pro kterého je láska jeho syna k nežidovce důležitější než Izrael.“

Když obžalovaný dokončil svoji řeč, spousta žen soudní síni i u velkoplošných televizních obrazovek po celém světě plakala.

Kdo však neplakal, byla soudkyně. Právě začínala menstruovat a silná bolest jí svírala podbřišek, v hlavě jí řádilo hormonální peklo (což ovšem advokát Sokol netušil, informace, které si opatřil o menstruačním cyklu soudkyně, byly záměrně falešné v rámci jakési zpravodajské hry).

Rozsudek byl nekompromisní.

„Obžalovaný neustále vrážel klín mezi semitské kmeny za účelem vlastního prospěchu. Neváhal prolévat jak krev vlastních lidí, tak i krev jejich semitských arabských bratří. Jeho obhajobě se nepodařilo prokázat, že nenese přímou odpovědnost za bombardování pásma Gazy v létě roku 2014.

S přihlédnutím k tomu, že se jednalo útok na Semity, tedy na lidské bytosti, jež mají stejný kmenový původ jako obžalovaný, odsuzuje se tento k doživotnímu trestu odnětí svobody,“ vynesla soudkyně Arandtová nemilosrdný ortel a obžalovaný ztratil vědomí.

Když se probral, nalézal se v těsné, spoře zařízené cele, jež nápadně připomínala celu, v níž byli vězněni čeští disidenti, tato cela neměla dokonce ani vlastní bazén.

„Ahoj, já jsem Barack,“ podával Benjaminovi Natanajahu ruku jakýsi mulat, přátelsky dodávaje, „já tady sedím za drony. Když jsem byl ještě americký prezident, pořád jsem je někam posílal. To víš, hájil jsem zájmy Ameriky, jinak to ani nešlo. Dali mi deset natvrdo, ale pět už jsem si odseděl, dám si žádost o předčasné propuštění.

A ty jsi tu za co?“

„Za Gazu,“ řekl Benjamin Netanjahu.

„No, jo tam se to furt řezalo. Co já si pro ně navymýšlel mírových plánů. Ale úplně zbytečně, kámo. Řezali se dál, evidentně je to bavilo.

´Že se na ně nevykašleš´ říkala mi vždycky manželka, když mě v noci načapala v pracovně, jak u toho sedím, u těch zkurvených mírových plánů, které mě okrádaly o čas a o rodinu.

No, jo, ale jak jsem se na to mohl vykašlat, když je to ve Washingtonu samý Žid?“, řekl Barack a pak ukázal za sebe na dvou patrovou palandu, kde seděl ještě někdo třetí, „jo, a to je Havel.

Ten dostal flastr za podněcování útoku na Irák a veřejné schvalování bombardování Jugoslávie.“

Když to Barack řekl, vyskočil Havel z postele a rozhodiv ruce, zvolal: „Já nejsem Havel!“

Barack mávl rukou: „Když si pro mě přišli do oválné pracovny, tak jsem tvrdil, že nejsem Obama, že to musí být omyl, že jsem tam jen náhodou. Ale stejně mi to nepomohlo.“

Benjamin Netanjahu se podíval na Havla a řekl: „Ať visím, ale to opravdu není Havel!“

„Ne?“ podivil se Obama a zahleděl se na Havla, „ale knírek přece má. Na tom Bushově obrazu má Havel taky knírek, podle toho obrazu ho přece ztotožnili.“

„Ať visím, ale to je přece Klaus!“ zvolal Benjamin Netanjahu.

„Ukaž, možná to opravdu není Havel. Teď si vzpomínám, že Havel přece ráčkoval. Asi by se to mělo nahlásit, že zabásli nevinného člověka“ řekl Barack a pak začal zuřivě bušit do dveří, „Dozorce!!! Dozorce!!!! Sedí tady nevinný člověk!“

Ještě téhož dne se omyl vysvětlil a Václav Klaus byl propuštěn na svobodu.

I Benjamin Netanjahu udělal, jak řekl. Ráno ho našli v celé oběšeného na prostěradle, Barack tvrdil, že celou noc spal a ničeho si nevšiml.

Jeho žádosti o předčasné propuštění bylo ale brzy vyhověno a z Haagu odcestoval hned na rodnou Havaj.

A Václav Klaus?

Ten své zkušenosti z kriminálu shrnul v knize „Vězněm pravdy a lásky“, jež se stala světovým bestselerem (nejvíce výtisků zakoupil Institut Václava Klause) a přinesla svému autorovi náležité zadostiučinění, takže se v jeho zjizvené duši konečně mohl rozhostit věčný mír a pokoj. 

Karel Trčálek

Počet příspěvků: 1, poslední 5.8.2014 15:30:17 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy