Za Havla jsme se měli líp

pondělí 28. červenec 2014 14:46

Dokažte, že ne

            „Za Havla bylo líp, mnohem líp. Hovězí kližka stála padesát korun kilo,  lupen do divadla na Auduenci taky padesát a tramvají jste se pak svezli domů za pár šupů.

A dnes?

Škoda mluvit!“ mávl znechuceně rukou pan Smutný.

Dopolední prázdná kavárna působila ospalým dojmem. Líná servírka co chvíli co chvílí pospávala ve stoje, ba dokonce se zdálo, že si pro sebe krade chvilku spánku i tehdy, když ji jediní hosté, pan Smutný a jeho dva přátelé, pan Sokol a pan Onen, rozhodným gestem přivolávají ke svému stolku, aby si objednali další černou břečku, zvanou turecká káva.

„Ba, ba, za Havla bylo líp, o tom žádná,“ přikyvoval hlavou pan Sokol a zasněným tónem pokračoval, „když sem do kavárny člověk přišel na začátku devadesátých, byla tady hlava na hlavě, mluvilo se o svobodě, o demokracii, o lidských právech, o tom jak za dvacet let doženeme Německo, o nutnosti žít v pravdě, nikde žádní švábi jako teď, vzduch byl vydýchaný, ale to nikomu nevadilo, když se člověk vracel domů, zrovna se vznášel, jako ho všechny ty sny nadlehčovaly, už se viděl v tom našem ráji, svobodném, demokratickém, kde nejtěžším zločinem je lež a nenávist.

Já to říkám pořád, měli jsme tehdy Němcům prodat všechno, všechno do poslední mrtě, ne jenom Škodovku.

Hovno kupónová privatizace!

Němcům!

To byla chyba.

Tím jsme ztratili aspoň padesát roků.

Havel to věděl.

Ale my ho neposlouchali.

Nechtěli jsme tady německý kapitál.

A tak to dopadlo.

Proč jsme ho jen neposlechli!

Proč?!

On to dobře říkal v Zahradní slavnosti!

To o kolínských husarech!

A teď to tady máme!

Máme, co jsme chtěli!“

Trojice u stolu se odmlčela, v kavárně bylo slyšet jen pochrupování servírky, která spala ve stoje, aniž by se o cokoliv opírala.

Konečně promluvil pan Onen: „Za Havla bylo líp. Jen si vezměte naší zahraniční politiku. Nikdy jsme ji neměli lepší než za Havla, ani za Beneše ne.

Byli jsme postrachem všech totalitních a nesvobodných režimů na celém světě.

Všechny se třásly, kdy na ně Havel zase zaútočí svojí sžíravou a nekompromisní kritikou, kdy na nich nenechá nit suchou.

Vzpomínáte, chlapi, na bombardování Srbska?

To vám byla nádhera!

Já měl pokaždé slzy dojetí v očích, když jsem to viděl v televizi, já tu svobodu přál těm Srbům z celého srdce.

´Svoboda není samozřejmost, svoboda se musí vybojovat, třeba i bombami!´ říkal jsem si a byl pyšný na to, že žiji v zemi, která kráčí v samotném čele tábora demokracie a svobody.

A kráčeli jsme tam jedině díky Havlovi.

Všude jsme měli dveře otevřené.

Člověk si na americké ambasádě vyplnil dotazník, obratem dostal vízum, letěl do Ameriky, řekl tam, že je z Česka a už ho zvali do Bílého domu, už se ho přeptávali na Havla, na jeho zdraví, každý znal Ferdinanda Vaňka!

Nebo, chlapi, vzpomínáte si, jak nesl Havel dopis na čínskou ambasádu, aby se tam u nich, v té jejich konfuciánské diktatuře neporušovala lidská práva?
            Tak se ho báli, že mu ani neotevřeli, raději dělali, že nejsou doma!

Já vám, řeknu, kdyby dnes Havel ještě žil, tak je Putin takhle malinký!

Takhle!

Jo, tehdy člověk mohl být na naši zahraniční politiku hrdý.

Ale dnes?

Já bych je všechny z toho Černínského paláce vypráskal a hnal svinským krokem do Číny nebo na Kubu.

Ať okusí, jak chutná nesvoboda!

Je mi z toho na nic, z té naší dnešní zahraniční politiky, tfuj!“

Pan Onen si zhnuseně odplivl na zem kavárny.

„Chrrrrr,“ ozvala se hlasité zachrápání servírky.

„Jo, tak jsme dopadli. To nejcennější, co jsme měli, co nám Havel odkázal jako naše rodinné stříbro, svůj nezpochybnitelný morální kredit, to jsme už prošustrovali, vytunelovali, odvezli do výkupu.

Zachránili jsme pár pracovních míst a to je všechno.

Hanbou se musíme před čínskými nebo kubánskými disidenty propadat do země, o tibetském lidu ani nemluvě.

Neměli nikoho než jen nás a my jsme je hodili přes palubu kvůli kusu žvance!

Nebo si vezměte, kolik českých potravin je v obchodě teď a kolik jich tam bylo za Havla?

Co odešel, jde to tady od desíti k pěti.

Estébáci zase zvedají hlavu, plijou na všechno havlovské, už zase rozsévají lež a nenávist.

Jdete kolem obilného lánu a to obilí je samý koukol.

Jdete kolem ovčince a v ovčinci nenasytný vlk.

To za Havla nebylo!“ hořce si posteskl pan Smutný.

V tom se však servírka probudila.

„Kliďte se odsud, parchanti bolševičtí,!“ zvolala, protože se jí zdálo, že sedí u sebe doma, okno je otevřené a tím oknem lezou dovnitř dva chlapi v dlouhých kožených kabátech., a v první chvíli si je spletla s hosty, ačkoliv ti byli tři a ne dva, jak ti estébáci v tom jejím snu.

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy