Dovolená v tropech za všechny prachy

čtvrtek 17. červenec 2014 14:44

Tak už mi pomalu končí. Moje dovolená

            Instinktivně, nebo rovnou zcela pudově vycítil jsem, že se moje dovolená, tak tvrdě zasloužená a krvavě vybojovaná, chýlí se ke svému neodvratnému konci, že již brzy budu muset na všechno, co s touto dovolenou nějak souviselo zapomenout, přeladit svůj mozek opět na původní frekvenci, vlnovou délku.

            S tímto pocitem jsem dnes ráno vstal a sešel do hotelové jídelny, prostorné místnosti, kde již byly, tak jako každého rána, nachystány bohaté švédské stoly. Začal jsem plnit svůj talíř vším možným, ani na krabí pomazánku jsem nezapomněl.

            „Ochutnejte tu krabí pomazánku, je opravdu vynikající,“ poradil mi kdosi hned první den, a od té doby nikdy nechyběla krabí pomazánka na mém ranním talíři.

            Ale to už se brzy skončí.

            Dvakrát nebo třikrát jsem se ke švédskému stolu vrátil, abych se dostatečně nasytil na nadcházející dlouhou zpáteční cestu, nasytil především pocitově, psychicky, duševně.

            Až pak, o něco později než obvykle, vypravil jsem se na pláž. Jemný písek zvonil mi pod nohami, moře neoblomně doráželo na pevninu, jsouc roztokem, v němž se rodí život, plodovou vodou v hlubším, beznadějně existencionálním smyslu, palmy tyčily se k nebi jako varovně vztyčené prsty původních obyvatel, jež odrazovaly (marně ovšem) křesťanské barbary před vstupem do posvátných hájů.

            Pláže pomalu plnily se lidskými těly, jež zaujímala nehybnou opalovací polohu, polonahé děti pobíhaly na mělčině a sbíraly mušle, skrz obzor prosakovaly nekonečné dálky širého moře.

            Pomyšlení, že to všechno záhy zmizí, moře, pláže i pozvolna se na nich opékající se lidská těla mě naplňovala prazvláštním smutkem. Hleděl jsem na to jako na jakousi halucinaci, na přelud, jehož existence záleží toliko na účinku jakési drogy, kterou jsem pozřel, abych se na chvíli odpoutal od běžného života.

            A tento účinek slábne, už není s to udržovat můj mozek v přesvědčení, že to všechno kolem skutečně existuje, že moře, pláže i ta lidská těla jsou skutečná a opravdová, už jen pár hodin a proberu se zase ve svém ohavném kamrlíku, v samotném nitru lidské společnosti, jež s sebou zmítá v hnusné smrtelné křeči, již zcela pozřena svým totálním duchovním i duševním rozkladem.

            V tomto stavu došel jsem až do jakési opuštěné, nanejvýš romanticky vyhlížející zátoky, kde nebylo živé duše, kde nekřičely ani děti, ani dospělí, ba kde dokonce nebylo ani žádné občerstvovací zařízení nebo půjčovna šnorchlů.

            „Kde to jsem?“ rozhlédl jsem se kolem sebe, překvapen tou náhlou osamělostí, jež zdála se být v této tropické atraktivní destinaci téměř vyloučena, zvláště pak v takovéto romantické zátoce.

            Ale nebyl jsem zde přece jen sám.

            „Tady jste, Karle,“ ozval se za mnou ženský hlas.

            Otočil jsem se a překvapeně řekl: „Vy?“

            „Ano, já. Hledala jsem vás všude. Napřed v hotelu, ale tam mi řekli, že už jste odešel na pláž. Pak jsem vás hledala na pláži mezi všemi těmi lidskými těly, co je jednou pohřbí do společného hrobu, jenž se jmenuje Země. Ale ani tam jste nebyl.

            Pak mne napadlo, že byste mohl být tady a nemýlila jsem se.

            Vy si dnes nepůjdete zaplavat na širé moře, Karle?“ odpověděla mi a zároveň se zeptala ta žena.

            Bylo to poprvé, co jsme spolu takto mluvili. Až do této chvíle jsme se jen krátce potkávali daleko od břehu, na širém moři, míjejíce se uprostřed vln, plavající proti sobě každý svým vytýčeným směrem (ač se to nezdá, jsem vcelku dobrým plavcem) .

            „Ne, nepůjdu,“ odvětil jsem, hledě na její tělo v jednodílných plavkách, „dnes mi končí dovolená. Ne, neříkejte nic, dobře to tuším.

            Zítra touto dobou budu už sedět v letadle, blížit se k domovu a se mnou dobré dvě stovky dalších lidí. Budeme se mačkat v letadle proti své vlastní vůli a přece proti tomu nic nenaděláme. Náš čas zde vypršel, strávil sám sebe ve svých děsivých střevech, naloží nás do letadla a vyexpedují odtud zpátky do naší domoviny, do našeho původního života.

            Kdybyste věděla, v jakém ohavném kamrlíku trávím většinu své existence!

            A to jsem na tom ze všech těch lidi tady ještě nejlíp, protože nemusím chodit do práce, protože jediné, co mě mučí a nelítostně vysává, jsou jen mé vlastní myšlenky, tedy mučím a trýzním jen sám sebe, kdežto ti všichni ostatní mučí a trýzní se navzájem v jakémsi obludném systému.

            To moře, Slunce, ta pohoda, ta lehkost v duši, to je jen iluze a halucinace, dnes, v poslední den dovolené mi to došlo. Brzy procitnu a se mnou i všichni ostatní, zas budou všude kolem jen továrny, nesnesitelný hluk, věčný rachot, spěch a shon, nervozita rozežírají mozek svou žíravinou, bezvýchodná deprese permanentní všednosti, jejíž výpary vygumují dříve či později každý mozek.

            Avšak ještě jeden den navíc tady, a zevšedněla by nám i tato halucinace!“

            Poslední svá slova již vykřikl jsem v záchvatu zoufalství.

            Žena mě konejšivě chytla za ruku: „Na to nemyslete, Karle. Zakazuji vám na to myslet. Existuje jen věčné teď a i to teď je jen možná halucinací.

            Ale záleží na tom?

            Není nakonec lhostejné, jestli jsme tam nebo tady?

            Není to jedno, jestli jsme v ráji nebo pekle, neboť ráj i peklo jsou totéž, protože jedno i druhé je toliko naším já?

            Pojďte si ještě zaplavat na širé moře, než se probudíte v tom svém ohavném kamrlíku, mučen, trýzněn a vysáván vlastními myšlenkami.

            Pojďte, tolik jsem se na to těšila, že dnes konečně poplaveme spolu. Celou noc jsem kvůli tomu nespala, podívejte, jaké mám kruhy pod očima!“

            Žena měla opravdu najednou temné kruhy pod očima. Ta jejich temná barva, jako by mne najednou celého pohltila, jako by to byla kosmická temná hmota, jíž jsme obklopeni, kterou jsme my sami, složeni z dosud neobjevených a nepopsaných elementárních částic.

            „Tak pojďme, pojďme, než se probudím v tom svém ohavném pokojíku,“ přikývl jsem a rozběhl se směrem k pokojně se vlnícímu moři.

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy