Jsem kněz katolické církve

středa 25. červen 2014 15:50

A proto nebudu spasen. Stejně jako všichni křesťané

            Nic z toho, co teď říkám si, co si myslím, nemusí být již v příštím okamžiku pravdou, neboť kosmický Duch se nalézá ve stavu neustrnulé a tedy činné síly, považujeme-li za pravdu to, co je obrazem skutečnosti v naší lidské sféře.

            Ale jak víme, co je skutečností kosmickou, jestliže existují světy nadpomyslné, světy, které nemůžeme nijak uchopit ani svým smyslovým vnímáním, ani svou fantazií?

            Nikdy jsem nepochyboval o tom, a toto přesvědčení bylo základem víry v moji spásu, že ve Svatém Písmu je obsažena ta nejčistší pravda.

            Ale může být v Písmu Svatém obsažena právě i tato nadpomyslná vesmírná skutečnost?

            Jsem totiž knězem katolické církve, kterému se dostalo osvícení

Jak jsem se ale vůbec mohl stát něčím takovým?

Kněz se ze mne stal, když mi biskup vložil své lidské ruce na moji lidskou hlavu.

            Klečel jsem před ním a z biskupových rukou (měl je jako lopaty) proudilo do mne to, co dělá kněze knězem, totiž boží milost, jež povolává jej službě Pánu Našemu, Ježíši Kristu.

            Proč může boží milost proudit právě jen z rukou biskupových a ne už žádných jiných?

            To je jednoduché, neboť biskup je biskupem v přímé apoštolské posloupnosti, jemu se dostalo daru Ducha Svatého stejně jako apoštolům Pána Našeho, Ježíše Krista.

            Ležel jsem tehdy, při svém vysvěcení, taky i na zemi a cítil boha, jak mne povolává ke službě.

            „Nikdy tě neopustím, vždy tě budu následovat!“ věděl jsem tehdy, obdařen boží milostí, jež vtělila se do hmatatelného pocitu jeho, to jest, boží přítomnosti.

            Byla to všechno jen autosugesce?

            Jsou biskupové jen zruční hypnotizéři?

            Omámilo mě kadidlo?

            Nikdy jsem nepochyboval o svém povolání, statečné snášel výsměch ateistů a nevěřících, tedy těch, o nichž jsem byl přesvědčen, že budou zatraceni, protože sami vzdali se naděje na spásu, kteří ji odmítli, protože jejich duše je zkažená až na půdu.

            Nikdy jsem o tom nepochyboval, a přece se teď dívám na své kněžství jako na cosi mrtvého, odumřelého, nebo snad ani ne nikdy živého, jako na jalovou myšlenku, z níž nikdy nemůže se zrodit žádný duch.

            Ba co víc, Písmo Svaté náhle připadá mi jako směšné žvatlání opilců, kteří jdou z kostela jako z hospody, kteří se opíjí alkoholem víry, prohlašujíce o sobě, že jsou zcela střízliví, ale jazyk se jim přitom plete tak, že je jejich blábolení sotva rozumět.

            „Jsem knězem katolické církve“ opakuji si nahlas pro sebe, jako bych sám sebe chtěl o tom přesvědčit z jaké setrvačnosti, neboť už tuším, že na tomto mém kněžství houby záleží, že to všechno byla jen jakási hra, že zde existují síly a zákonitosti, pro které mé kněžství vůbec nic neznamená, že toto kněžství vůbec nezaručuje mi spásu, ba dokonce sama tato spása (a kvůli ní jsem to přece všechno dělal) je úplně něčím jiným, než tím, co jsem si vždy, a nejen já, ale i všichni křesťané, pod tímto pojmem představoval.

            Tuším to, neboť se mně zmocnila plíživá reinkarnace.

            Vím, katolický katechismus existenci znovuvtělování, které se v jistém smyslu musí považovat za nezvratitelnou skutečnost, zásadně nepřipouští. Avšak za hranicemi našeho denního vědomí existuje mnoho dění ať my, faráři chceme, či nechceme.

Tato reinkarnace, ty síly a zákonitosti, které za ní stojí, neberou na katolická dogmata žádný zřetel, katolický katechismus není pro ně něčím posvátným, ani nedotknutelným, jako byl pro mne.

            Ano, byl a už není. Cítím, že i já se od jeho paragrafů nezadržitelně vzdaluji, že přestávám chápat jejich význam a smysl, a tím se vysvobozuji z jejich zhoubného vlivu, jenž mi zasvinil duši, jenž mne strhl do propasti, do karmické žumpy, odkud se hned jen tak nevyhrabu.

            Ano, již tuším, že moje znovuvtělení odehraje se ve sféře nešťastných smyslových žádostí, v jednom z jejich světů, světě strašidel stínů, strašidel a nešťastných duchů, kam neomylně míří ti, již byli v lidském světě kněžími katolické církve.

            Jak je to možné?

            Všechno to začalo na svátek Nanebevstoupení Páně.

            Odsloužil jsem tehdy slavnostní mši svatou a svlékaje si ornát, náhle jsem si pomyslel: „Kristus, odmyslíme-li si postavičku Ježíše, je prasubstance, která symbolizuje ´Nejvyšší uskutečnění´!“

            Strnul jsem v jakémsi zděšení, neboť ta myšlenka příkře odporovala mé víře.

            „Jak se mi mohla dostat do hlavy?!“ ptal jsem se pak celou noc, neklidně se převaluje na lůžku, marně se ji zaháněje modlitbami, již se nedala vypudit.

            Moje vědomí se nejspíše někde natrhlo, křesťanská krusta, kterou bylo pokryto, se snad vlivem nějakého mechanického pohybu narušila (a skutečně si vzpomínám, že jsem při mši svaté jednou prudce vstal tak, až se ozvalo zakřupnutí, myslel jsem si, že je to v kolenním kloubu, ale bylo to v hlavě).

            Touto trhlinou se moje vědomí nejspíše otevřelo, došlo k jeho zážehu, to jest, uvědomil jsem si sám sebe v jistém místě, stavu a času.

            Ano, to byl ten okamžik, kdy se do mého života, skrze toto uvědomění, vkradla plíživá reinkarnace!

            Tu trhlinu, ránu, doslova ránu Kristovu, už pak nešlo nijak zacelit, ba naopak, trhlina se rozšiřovala stále víc, a zážehy mého vědomí byly stále častější a častější.

            Dělal jsem pořád to, co dělá kněz katolické církve (něco jsem dělat musel), ale přitom se stále více odcizoval tomu, co až dosud považoval jsem za svoje neodvolatelné povolání ke kněžské službě.

            Záhy po Nanebevzetí následoval další z mnoha církevních svátků, jež mají upevňovat víru ve spásu, Boží Tělo, jež nám zdůraznit reálnou přítomnost Pána Našeho, Ježíše Krista.

            I tentokrát jsem sloužil mši, odříkával její mrtvá slova.

            A tehdy při pozdvihování hostie, při tom nadlidském vzpěračském výkonu, když kněz zdvihá boha, jenž vtělen je do hostie, mne napadlo: „Spása je vysvobození osobního vědomí ze samsarických vlivů, v nichž dosud dlelo vlivem osudových sil, a rovněž jeho přenos do absolutna.

            Proto spása není translací vědomí do nadsvětských stavů a pocitů, to jest, do nebe, ale do absolutna, které není dotýkáno stvořením ani děním.

            Spása je tak zánikem jáství, konečnou likvidací duše, zánikem osobního vědomí ve stavu za veškerými druhy projevů stvoření!“

            V tu chvíli, kdy jsem v předpažených rukou svíral šklebící se na mě hostii, mi došlo, že moje kněžství, to není nic jiného než smlouva s Ďáblem, kterému jsem se upsal a jež na mě nyní hleděl z toho kolečka v mých prstech.

            Namísto toho, abych hostii namočil do vína, rozdrtil jsem ji, rozmačkal, ale už bylo na všechno pozdě.

            Ježíš se vypařil, zmizel, k ničemu nepotřebný, jsa jen Ďáblovou vějičkou, která má lidi strhávat do světa strašidel, stínů a nešťastných duší, která je má vzdalovat od světů bohů, kteří neexistují a proto jsou šťastní.

            Katolické bludy ochromily mi vůli, moje víra ve spásu křesťanského střihu nebyla ničím jiným než jen tou nejohavnější neřestí, učinila ze mne zlovolníka, jehož zlovolnost přerostla rámec vad charakteru průměrného lidství, učinila mne, jako všechny kněze katolické církve s jejími dogmaty, s jejím démonickým katechismem, strašidlem.

            A toto strašidlo si po dožití života v lidském, tedy mém těle najde vhodnou, svým morálním hodnotám odpovídající objektivizaci ve světě stínů, strašidel a nešťastných bytostí.

            Jsem kněz katolické církve, a proto nebudu spasen. Nebudu spasen už jen proto, že se mi nedostalo daru Ducha Svatého, tedy toho skutečného, nikoliv katolického, toho, jenž je prázdnotou nekonečného vesmíru.

            Zvony se opět rozehřměly, v kosmu neslyšně, tady však ohlušujícím vyzváněním.

            Je čas sloužit zase, tak jako každý den, mši svatou.

            Přehazuji přes sebe ornát, a jdu se postavit před oltář, cosi se zpívá, políbím oltář, obrátím se k přítomným věřícím.

            „Ukaž nám, Pane, své milosrdenství,“ odříkávám mechanicky slova, ale přitom si myslím, „Nejvyšší Uskutečnění je možné chápat jako rozplynutí zosobňujícího uvědomování v nadpomyslném štěstí, to symbolizuje stav čiré kosmické prázdnoty.“

            „A dej nám svou spásu,“ odpovídají mi věřící, v jejich obličejích jako v dutém zrcadle odráží se kosmická prázdnota.

Karel Trčálek

V.ČechVěčný život je jen ve Věčném Kremlu!11:4427.6.2014 11:44:40
DennisPohledem na abecedni seznam jsem seznal,06:3627.6.2014 6:36:59
DennisMily, mila i.s. jisteze muzete23:5826.6.2014 23:58:36
jvnikdo nic neví20:1126.6.2014 20:11:24
jvnikdo nic neví20:0826.6.2014 20:08:50
i.s.milý dennisi,19:1426.6.2014 19:14:32
tatankaBla bla12:3926.6.2014 12:39:24
mrukBla bla bla04:2426.6.2014 4:24:28

Počet příspěvků: 9, poslední 27.6.2014 11:44:40 Zobrazuji posledních 9 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy