Naděje je špína za nehty žebráků

pondělí 19. květen 2014 16:42

Ale když jsou nehty nalakované, není špína za nimi vidět

            Zaručil jsem se bláhově celým svým majetkem za jakýsi úvěr. Ten však přestal být splácen hned po první splátce (ta činila pouhá 2% celkového objemu půjčky) a tak všechen můj majetek byl obstaven a posléze i prodán prosperující bankou, která onu nebohou půjčku poskytla.

            Ta věc mě zdeptala natolik, že jsem nervově zhroutil a promarodil několik měsíců, na jejímž konci mne zaměstnavatel propustil pro údajnou nadbytečnost. Vysílen a zdeptán přestálým otřesem, nebyl jsem si schopen obstarat nové zaměstnání. U všech přejímacích pohovorů působilo mé vzezření po oněch útrapách chorobným dojmem, což pochopitelně odpuzovalo mé potencionální zaměstnavatele.

            Neuplynul tak ani rok od chvíle, kdy se věci takto daly do pohybu, a já se ocitl na dně. Ne snad úplném, ale přece jen na dně, totiž v ubytovně plné podobných případů jako jsem já. Dobrá polovina jejího osazenstva je tvořena bývalým středním stavem, jenž přišel o práci v důsledku nahrazování lidské práce různými IT systémy (za účelem snižování nákladů a zvýšení efektivity).

            Moje pracovní návyky se brzy vypařily, nijak neposilovány, ani neobnovovány, zmizely, slehla se po nich zem. Středobodem mé existence stal se tak den, kdy se vyplácejí sociální dávky, z nich připadla mi vždy celá čtvrtina, zbytek putoval rovnou na účet majitele ubytovny, člověka, o němž se říkalo, že si dálkově dodělává vysokou školu, obor sociální práce.

            Abych co nejvíce ušetřil, zdržoval jsem se ponejvíce doma, to jest, v onom uzounkém pokoji, jenž byl nyní mým příbytkem. Zprvu mi to dělalo potíže. To se ví, táhlo mě to divadelních sálů, do koncertních síní, do galerií, v kterýchžto institucích trávil jsem předtím spoustu času, chtěje si udržet bezprostřední kontakt se současným kulturním děním.

            Ale postupem času, během tří nebo čtyř měsíců tyto pošetilé touhy samy odumřely, a mně naopak začal nynější můj stav, ona pasivita a lhostejnost plně vyhovovat. Byla to nepopiratelně svým způsobem nirvána, které se mi takto souhrou všech možných okolností podařilo dosáhnout.

            „Všechno zlé je pro něco dobré,“ uvědomoval jsem si stále zřetelněji starou pravdu o lidské bídě, nakonec mohl jsem svému osudu děkovat, že se vyvrbil právě takto.

            Když se mi podařilo dopracovat, slovo dopracovat je ovšem nutno brát s rezervou, neboť to nebyla žádná vědomá činnost, např. taková, jakou usilovně vyvíjejí křesťané, aby dosáhli své spásy, této nirvány, začalo mi i vyhovovat, že stěny mého pokoje jsou jen ze sádrokartónu, přes který je všechno slyšet, i mlaskavé cvaknutí pasti na myši.

            Díky tomu mohl jsem si totiž připadat jako v nějakém kritickém sociálním románu, neboť z jednoho i druhého pokoje ke mně doléhaly hlasy jejich obyvatel, jež se od prvotní naděje, že jsou tady jen na skok, než se opět vzpamatují, postaví znova na nohy v tomto nelítostném boji o život, ergo každou měsíční splátku životních nákladů, nezadržitelně sklápěly až k zoufalé naději, že je odtud nevyhodí.

            Líbí se mi ta postupná proměna, jež je nádhernou studií dnešní lidské situace, oné bezvýchodnosti, jež strhává lidské masy do propasti totální beznaděje, vláčí je po ubytovnách, dělá z nich alkoholiky a feťáky, lisuje z jejích duší olej, z něhož se vyrábí křižmo na poslední pomazání, jako by v lidském životě už ani o nic jiného nešlo, i když i ten nejobyčejnější pohřeb vyjde, jářku, na dobrý pětinásobek měsíčního životního minima.

            Zrovna před několika dny nastěhovala se do vedlejšího pokoje nová rodina, exemplární případ obětí digitalizace naší společnosti, jež likviduje pracovní místa s náruživostí mandelinky bramborové, lidé s nějakým tím vysokoškolským vzděláním, které je jim stejně ve finále na nic, protože vysokoškolské vzdělání mají všichni, avšak na trhu práce rozhoduje to, aspoň to tvrdí odborníci, jak se umíte předstírat, že něco umíte.

            Utíkajíce od reality, pro ně jistě kruté, vzpomínají ti lidé celé dny na dovolené, které trávili všude možně, i v Thajsku byli, a Egyptě, utíkají do vzpomínek, aby nemuseli hledět do chřtánu budoucnosti, jež hrozí je rozžvýkat na amorfní kaši.

            Baví mě poslouchat to vzpomínání, které se časem stane mantrou, opiem se vším všudy, co užívání opia obnáší, včetně konečné totální zchátralosti. Ta je však oním vysvobozením, které takovéto drogy přinášejí, vysvobozením skrze rozpad a zánik.

            I teď ti vedle vzpomínají a já poslouchám.

            „A pak jsme jeli do Luxoru, na faraóny, na pyramidy, všude byl písek, strašlivé horko, a já v tu chvíli myslela na Alpy, na stovky kilometrů upravených sjezdovek, dokonce jsem je viděla v tom hicu, aby byla to jen fata morgána,“ ozývá se zpoza stěny ženský hlas.

            „A já si na druhý den zapomněl vzít šnorchl, musel jsem se pro něj vracet do hotelu. Vešel jsem dovnitř, recepční mě pozdraví, vstoupím do pokoje a najednou mám pocit, že nejsem v Egyptě, ale v Jižní Americe, v Amazonii v tropickém pralese, a že to vyvolávání místních prodavačů je křik papoušků, pestrobarevných a s velkým zobákem.

            Ale pak jsem vyšel ven a byl to zase Egypt a moře bylo průzračné a plné hemživého života jako vždy. Už jsem chtěl jít šnorchlovat, ale v tom kdosi přiběhl, že cestovka, se kterou přijel, zkrachovala a že on se nemá jak vrátit domů, protože nebyla pojištěná proti úpadku.

            Ty jsi kroutila hlavou a říkala: ´Nechápu, jak někdo může cestovat s cestovkou, která není pojištěná proti úpadku.´

            Když za dva dny na to zkrachovala i naše cestovka, byli jsme v klidu, protože byla pojištěna proti úpadku a my věděli, že se nám nemůže nic stát, že pro nás pošlou letadlo a to nás odveze zase domů,“ vykládá mužský hlas.

            „Ale nejkrásnější to bylo v dunajské deltě. Půjčili jsme si loďku a vydali se do spleti říčních ramen, některá byla slepá a my se museli vracet, až se setmělo a všude bylo najednou plno komárů, ale ten repelent, co jsme si koupili na tom čínském e-shopu, fungoval skvěle.

            Přistáli jsme u břehu, postavili stan, a já si opět vzpomněla na Alpy, protože pod nimi Dunaj teče, vybavila se mi ta zapadlá horská údolí s podmračenými domorodci, louky plné pestrých květin, všechny ty skvělé sýry, co ti domorodci nabízejí turistům u křivolakých horských silniček končicích v nebi.

            Proto jsem ti řekla: ´Co kdybychom na podzim nejeli do Turecka, ale do Alp?´

            ´Do Alp? To už můžeme jet rovnou do Špindlu,´ řekl jsi otráveně a já tě chytila za slovo a na podzim jsme jeli do Špindlu,“ vzpomíná ženský hlas.

            „Já to tam vůbec nepoznal.

            ´Kde se tady vzal ten původní prales?´ nechápal jsem vůbec nic, jak může smrkový les tak rychle pohltit nějaké horské středisko, jak můžou sjezdovky tak rychle zarůst.

            ´Naše největší bohatství spočívá v tom, že nenabízíme turistům kulturní krajinu, ale nefalšovanou divočinu,´ říkal nám ten tkadlec, co jsme přenocovali v jeho chalupě.

Celou noc tkal na stavu, aby nám vytvořil dokonalou iluzi tvrdého horského života. Vůbec jsem se kvůli tomu nevyspal, ale bylo to autentické, lepší než nějaký muzikál nebo film od Hřebejka, a ráno pak na snídani nám jeho žena nachystala žitný chléb, který jsme si namáčeli do žitné kávy a nikde nic, jen potemnělé a nehostinné hory, lhostejné k lidským osudům, stejně tak jako celníci na letišti v Kuala Lumpur, když hledají drogy,“ vykládá mužský hlas.

            A jen domluví, ujme se slova hlas ženský, a pak jej zas vystřídá mužský, vzpomíná se, utápí v iluzích, zatímco z druhého sousedního pokoje není slyšet už nic jiného než jen opilecké chrčení, tam už je dobojováno, tam už je člověk rozdrcen a rozmačkán sám sebou jako ta nejposlednější veš.

Karel Trčálek

Josef RobinNu, coz k tomu dodat ?10:5920.5.2014 10:59:08

Počet příspěvků: 1, poslední 20.5.2014 10:59:08 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy