Kunderova bezvýznamnost pod bičem pupíku

čtvrtek 13. březen 2014 15:42

Těžkonohý blábol zabývající se smyslem existence a jinými pitomostmi na půdorysu nejnovějšího opusu ztraceného syna našeho národa Milana Kundery

            „Vyndejte mi, prosím z hlavy mozek,“ požádala jednoho dne našeho hrdinu jeho nadřízená, náš hrdina pracoval jako úředník, a jeho nadřízená byla typická domina, říkalo se, že šéfuje úřadu už nejmíň dvacet let, protože se ji všichni bojí vyhodit pro totální neschopnost.

            „Mozek?“ podivil se náš hrdina nad tou podivnou žádostí.

            „Ano, mozek. Je to taková malá věc, velká asi jako krabička od zápalek. Mám ji tady,“ ukázala si nadřízená našeho hrdiny na hlavu.

            „Mám vám vydělat mozek?“ dál hleděl udiveně na svou nadřízenou náš hrdina.

            „Ano, mozek! Neslyšíte? Nebo jste hlupák? Nevíte, co je to mozek!?“ vyštěkla nadřízená na našeho hrdinu a pak unaveně dodala, „potřebuji si odpočinout, chápete?

            Mějte se mnou slitování, copak taky nejsem člověkem?

            Víc jak dvacet let tady dřu jako kůň, život utíká, doplňuji si vzdělání, ale stejně to nepomáhá, život utíká dál, už nemám své funkci co dát, a ona už nemá dát co mně, nemá smysl prodlužovat tu agónii.

            Četl jste přece nejnovější Kunderovu knihu ´Slavnost bezvýznamnosti´?“

            Náš hrdina chvilku přemýšlel, jestli má říct pravdu, ale pak se přece jen přiznal: „Ano, četl.“

            Jeho nadřízená se usmála: Tak víte, o čem mluvím. To je dobře, moc dobře. Chci se propadnout do bezvýznamnosti. Jako všichni v té knize. Chci být bezvýznamná, abych mohla restartovat svůj život, svojí kariéru.

            Restart, to je nejdůležitější slovo dneška.

            Všichni dříve či později dospějeme k jistému bodu, kdy nám nezbývá nic jiného než restart.

            Restart je dávný mýtus, který se bez přestání vrací, restart je zhmotnění věčného návratu.

            Cítím, že ten okamžik nadešel. Musím se o to pokusit, nikdo předtím neuteče.

            Tak, sakra, vyndáte mi ten zatracený mozek nebo ne!?

            Co na mě hledíte jako totální blbec?!“

            Poslední věty už nadřízená našeho hrdiny zlostně vykřikla tak, až náš hrdina s sebou polekaně trhl.

            „Ano, ano, samozřejmě, hned to bude,“ odpověděl tak, jak této ženě odpovídal vždy po celou tu dobu, co byl zaměstnán v tomto úřadě, a bylo to jářku přinejmenším už dobrých deset let.

Vlastně byl druhý služebně nejstarší hned po kolegyni, která pořád odcházela na mateřskou a pořád se z ní zase vracela, takže co se týká skutečného času stráveného v úřadě, byl služebně nejstarším úředníkem de facto on a snad právě proto si ho, vždy loajálního a horlivého, vybrala nadřízená pro tuto operaci.

            „Hlavu mi otevřete stisknutím pupíku. Víte přece, co je podle Kundery pupík, co znamená, jakou má funkci,“ instruovala nadřízená našeho hrdinu.

            „Ano, v našem tisíciletí budeme žít ve znamení pupíku. V tomto znamení jsme všichni bez rozdílu vojáky sexu, s pohledem stejně upřeným na tu samou dírku uprostřed břicha, ona je jediným významem, jediným cílem, jedinou budoucností každé erotické touhy,“ horlivě přitakával hrdina, zatímco si nadřízená obnažila své břicho, bylo už trochu povislé, ale pupík se na něm zřetelně rýsoval.

            Náš hrdina jej zmáčkl, ozvalo se tiché cvaknutí.

            „Teď už mi můžete hlavu bezpečně otevřít,“ řekla našemu hrdinovi nadřízená.

            „Ano, hned to bude,“ řekl náš hrdina a otevřel nadřízené hlavu.

            Byla v ní opravdu taková malá věc, velká asi jako krabička od zápalek. Náš hrdina ji opatrně vyndal, zaklapl hlavu a podal své nadřízené.

            Ta na něj vděčně pohlédla: „Děkuji, bez vás bych to nikdy nedokázala. Teď už mi konečně můžou všichni vylízat pupík.“

            Víc už neřekla. Hleděla před sebe a blaženě se usmívala, ta malá věc, kterou vytáhl náš hrdina z její hlavy, ležela před ní na stole.

            V úřadě vypukla okamžitě naprostá anarchie. Jako všude, kde padne nějaká diktatura a všichni se snaží nalokat, doslova se opít se náhle nabytou svobodou. Jenže se zpravidla zpijí do němoty, protože dlouhá desetiletí nesvobody je odnaučila užívat si koncentrované svobody po kapkách, v dávkách vážených na lékárnické váze.

            Za půl hodiny, co se rozkřiklo, že vedoucí úřadu spadla do bezvýznamnosti, nezůstala na úřadu ani noha, vyjma našeho hrdiny. Ale i ten po další půlhodině uznal, že jeho přítomnost zde vůbec nic neřeší a odebral se taky domů.

            „Nejdeš nějak brzy?“ podivila se manželka, když se náš hrdina vyzul a políbil ji na její pleťovou masku, kterou si nestihla odstranit, „stalo se něco v práci? Zrušili vás? Nebo stávkujete?“

            Našemu hrdinovi připadla najednou celá ta historka strašlivě trapná, styděl se přiznat pravdu, a tak zalhal: „Nic se nestalo. V práci. Jen jsme to všechno dnes prostě stihli vyřídit dřív.“

            Ale žít ve lži vydržel náš hrdina jen pět minut, ne zbytečně byl jeho nejoblíbenějším esejem Havlova ´Moc bezmocných´ a hned potom Patočkovy ´Kacířské eseje´.

            Po pěti minutách toho nesnesitelného existencionálního stavu se náš hrdina ke všemu přiznal.

            „To všechno, co jsi mi řekl, je opravdu trapné a hloupé. Po pravdě řečeno, nic trapnějšího a hloupějšího jsem ještě neslyšela. Ale to není nejhorší. Špatné je to, že jsi mi lhal a předstíral celých pět minut, že to, co jsi mi řekl prve, je pravda. Nedá se nic dělat, ale musíš ke zpovědi. Hned, teď, přes to nejede vlak, jestli mi chceš večer před usnutím vylízat pupík,“ byla nekompromisní manželka našeho hrdina, jež nesnášela lhaní.

            Co tedy našemu hrdinovi zbývalo?

            První čtyři faráři, na které narazil, ho vyzpovídat nemohli, byli zaneprázdněni jinými věcmi.

            „Na svatou zpověď se musíte objednat tři týdny dopředu,“ řekli mu dobrosrdečně.

            Až konečně u pátého faráře pochodil. Byl to dosti obézní muž, který se nacházel v tom nebezpečném věku těsně před čtyřicítkou, kdy nikým nezvána rozrazí dveře krize střední věku, která, když ji vyhodíte dveřmi, vrátí se oknem ještě hlubší než předtím.

            Už seděli ve zpovědnici, náš hrdina už se chtěl vyzpovídat ze svého lhaní, ale farář ho předešel.

            „Vždy jsem chtěl být ženou,“ začal z ničeho nic a vůbec nepustil našeho hrdinu ke slovu, „při vstupu do semináře jsem pochopitelně tu touhu zatajil. Doufal jsem, že mi bůh dá dost síly, abych to nějak přemohl. Ale teď, když je mi skoro čtyřicet, když už se můžu za sebou ohlédnout, když se přede mnou otevřel pohled do propasti lidských duší, vím, že ten boj je zbytečný, že to přemáhání je přemáháním boha.

            Ano, chci být ženou. Moje tělo je tělem muže. Ale moje duše je duší ženy.

            ´Stvořil jej jako muže a ženu!´ říká nám bible.

            Ano, každý jsme zároveň mužem i ženou. Takže toužím-li jako muž být ženou, je to v souladu s boží vůlí, protože i po té operaci, kterou chci brzy podstoupit, nebudu samozřejmě zcela ženou, budu stále jen, po stránce tělesné, předělaným mužem.

            A v tom je ten problém. Chci být ženou, ale zároveň chci zůstat knězem. Bůh mě k tomu povolal a já ho nechci zradit jen proto, že budu najednou žena a kvůli tomu mi nejspíše odeberou kněžské vysvěcení.

            Už teď, tajně, aby biskup nevěděl, podstupuji hormonální předoperační proceduru. Maskuji to nadváhou, to sádlo, to jsou moje mimikry. Ale pravda musí vyjít už brzy najevo, už tu operaci nemůžu odkládat.

            Víte, o čem se mi teď zdá?

            Že jsem ženou a všichni mi lížou pupík.

            A když se probudím, vím, že za chvíli, už to nebude sen, ale skutečnost.

            Proto vás chci požádat, mohl byste mi vydělat mozek z hlavy?

            Je to taková malá věc, velká asi jako krabička od zápalek.

            Hlavu mi otevřete zmáčknutím pupíku. Nebojte, nemám ho zarostlý chlupy, najdete ho snadno. Potřebuji restart, pak postavím matku církev před hotovu věc, dokážu, že i ona může být bezvýznamná, že i jí se týká konec individuality.

            ´Jeden z tvých synů je ženou. Když mu sebereš kněžské vysvěcení, připravíš sebe o bezvýznamnost, která je skutečnou identitou Ježíše, Krista a Spasitele všech bezvýznamných a všeho bezvýznamného, tedy i boha samotného,´ půjdu s tímto argumentem,třeba i za samotným papežem,“ netajil se nijak se svým odhodláním kněz, který se zpovídal našemu hrdinovi.

            Náš hrdina mu zmáčkl pupík, ozvalo se slabé cvaknutí, v hlavě byla malá věc. Náš hrdina ji vyndal a podal knězi.

            „Až budu žena, taky mi můžete přijít vylízat pupík,“ řekl mu farář a pak už jen mlčel, blaženě se usmívaje.

            Cestou domů přepadl našeho hrdinu dusivý zmatek v hlavě. Hleděl na lidi, všichni mu přidali strašlivě bezvýznamní a přitom šťastní, všichni muži mu připadali jako předělané ženy a všechny ženy jako předělaní muži, nebylo nikoho, kdo by se na našeho hrdinu blaženě neusmíval.

            „Na co, proboha ještě čekám? Proč si to neudělám sám!?“ vykřikl nakonec zoufale náš hrdina a zaběhl do nejbližšího tmavého průjezdu.

            Tam si náš hrdina zmáčkl pupík. Ozvalo se tiché cvaknutí. Náš hrdina si otevřel hlavu a nahmatal v ní malou věc velkou asi jako krabička od sirek. Vyndal ji z hlavy a tu zase zavřel.

Držel tu malou věc v ruce, ale nic se nezměnilo!

„Co je? Jak to, že to u všech funguje, ale u mě ne!?“ zděsil se.

Ale dál se už nedostal, protože v průjezdu se objevila nějaká tlustá žena, asi domovnice a začala našeho hrdinu mlátit koštětem.

„Já ti dám, prevíte! Mačkat si pupík v našem průjezdu! Takový hnus! Táhni, odkud jsi přišel, prasáku!“ mlátila našeho hrdinu tak, že ten upustil tu malou věc, co držel v ruce a dal se na útěk.

Když se konečně zastavil, zjistil, že je úplně sám, že nikde nikdo není.

„Kde jsou všichni?“ rozhlížel se kolem sebe, a čím víc se rozhlížel, čím víc po někom pátral, tím víc se tak jeho náhlá samota zvětšovala,  tím rychleji se rozpínala jako vesmír, v jehož středu se právě nacházel.

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy