Křesťani! Středa, je ho tam třeba, boha jeho!

středa 12. březen 2014 16:10

Mám pocit, že už jsem dlouho nesesmolil nic o bohu, naposled, tuším, před týdnem. Přinaším proto malé křesťanské zamyšlení nad významem třetího dne v týdnu

            Je ráno, den třetí. Pracovní týden lomí se do své vysněné druhé poloviny.

            „Dnešek a pak už jen dva dny! Už jen dva dny a vydechneme si!“ sní lidé svůj věčný sen o volné sobotě a neděli, o dnech odpočinku, o dnech zaslíbených.

            „Víš co je zajímavé?“ řekl jednou o dovolené, bylo to v nějakém egyptském letovisku na březích Rudého moře, taky ve středu, do odjezdu zbývaly ještě celé dva dny, pan Filuta své manželce.

            „Co zas, prosím tě?“ odpověděla manželka, převrátila se na břicho a řekla, „můžeš mi namazat záda?“

            Pan Filuta roztíral na manželčiných zádech opalovací krém s ochranným faktorem 10 (vůbec se Židům nedivil, že utekli z Egypta, kdoví kam až by se dostali, kdyby už tehdy existovala auta a letadla) a přitom vykládal: „Zajímavé je to, že ačkoliv většina lidí sní o bezpracném životě, tak minimálně stejná většina lidí příkře odsuzuje ty, co nepracují, a nejvíc odsuzuje ty, co nepracují, a přitom nic nemají.

            Nepracuje-li někdo a přitom je bohatý, maximálně mu lidí závidí, ale neodsuzují ho, protože v duchu touží být na tom stejně jako on, nedělat a přitom mít všechno.

            Nepracuje-li někdo, a přitom nic nemá, hned jej nazývají příživníkem a parazitem. Dráždí je právě to, že tento člověk nepracuje, protože se obejde bez toho, co je pro ně nezbytné. Tato zášť je skutečnou třídní nenávistí. Hněv lidí, kteří balancují na hraně nižší střední třídy, se vždy obrací nikoliv proti těm, co jsou nahoře, ale výhradně na ty, co jsou pod nimi, a speciálně pak na ty, co se ani nechtějí dostat nahoru mezi ně, protože jimi opovrhují.

            Když opovrhuje někdo majetný někým nemajetným, je to vcelku pochopitelné, lidské uvažování tak funguje. Opovrhuje-li však někdo těmi, kdo jsou nad ním, opovrhuje-li jimi tak, že jim jasně dává najevo, že to jejich pachtění je směšné, pak je někoho takového potřeba nenávidět.

            O, řekněme, stovce nejbohatších tohoto světa, se nedá říct, že by pracovali v pravém smyslu slova. Jejich bohatnutí je celkem vzato zcela neproduktivní činnost, vydělal-li jistý americký miliardář před nedávnem několik dalším miliard spekulací na pokles japonského jenu, nešlo o práci, ale jen o matematickou operaci.

            Nepracuje ani britská královna, nepracuje ani papež, ale přesto jsou oni a s nimi i všichni ti boháči jakýmisi modlami.

            Kolik lidí by okamžitě přestalo pracovat, kdyby byli jako oni!

            Ale kolik lidí dokáže nic nemít, a tak se vyvléknout z onoho otrockého chomoutu, který nám nasadila civilizace?

            Je přece něco nesmyslného na tom, že celý rok pracujeme, abychom se tady mohli válet, abychom jeli do Egypta, odkud například takoví Židé raději utekli.

            A přitom i výhra ve sportce, to že člověk náhodně, i když samozřejmě se dá oponovat tím, že žádné náhody neexistují, že všechno je součástí jakéhosi vyššího, dejme tomu božího plánu, uhodne šest čísel, je považováno za poctivé nabytí peněz, za něco, co dělá z takto zbohatnuvšího člověka někoho, ke komu obdivně, i když se závistí vzhlížíme, zvláště pak, když si obratem za ty peníze pořídí tři baráky a x aut.

            A přitom tento člověk zbohatl, jakkoliv se mu nedá upřít zásluha v tom, že on jediný uhodl šest čísel, jen díky tomu, že se na něj složili všichni ti ostatní, kteří takové štěstí neměli, budeme-li štěstí definovat právě takto. Ty peníze, které vyhrál, jsou jejich peníze, ale přesto jej nikdo neoznačí za příživníka, jako toho, kdo žije ze třech tisíc sociální dávky, a proto mají lidé pocit, že žije z jejich peněz a jejich daní.

            Jistě, sportku lidé sázejí dobrovolně, kdežto daně odevzdávají státu nedobrovolně. To jest, kdyby měli možnost volby, drtivá většina z nich, ne-li všichni, by peníze neodvedli státu, ale vsadili by si za ně čísla do sportky, protože je zde jistá, byť mizivá šance, že nebudou muset pracovat. Výhru by dílem rozfofrovali, dílem snad investovali do spolehlivých cenných papírů, do zlata, do nemovitostí a z toho by bezpracně žili, nemajíce ani v nejmenším pocit, že jsou příživníky.

            Avšak i takový příživník je šťastným výhercem. Výhercem už jen proto, že svých šest čísel, které měl uhodnout, přetavil do měsíční sociální dávky, která mu rovněž umožňuje nic nedělat. A přijdou-li otřesy, sociální, politické jakékoliv jiné, přijdou-li katastrofy, bude na tom stejně jako všichni ostatní.

            Respektive všichni ostatní na tom budou stejně jako on, protože není dnes nic pofidernějšího než peníze na nějakém účtu, a o nic méně není ani pofidernější vlastnictví čehokoliv jiného.

            Trápilo snad nějaké nájezdníky, dejme tomu ty mongolské z Čingischánovy Zlaté hordy, že vstupují na soukromý pozemek, na který je za normálních okolností vstup zakázán?

            Trápilo, že porušují nějakou domovní svobodu, nebo snad na dobytých územích ignorují základní lidská práva?

            Vidíš-li dnes na cestách tlupy lidí na motorkách, lidi, kterým dává jízda na silné motorce v tlupě stejných magorů pocit síly a moci, vidíš brzké nájezdníky. Morem dnešní civilizace je nuda, strašlivá nuda, milióny let musel člověk bojovat o holé přežití, avšak pokrok připravil mu smrtonosnou past blahobytu.

            Těch sto let, nebo možná jen padesát, kdy jsme dopustili to, že nám vládnou stroje, nás nemohlo změnit. Kdesi v nás pořád bobtná ten neklid, ta zoufalá potřeba ujít denně dvacet kilometrů, ale jak chceš dnes ujít denně dvacet kilometrů, když máš auta a letadla?

            Na motorce ujedeš za den třeba i pět set kilometrů, motorka dopřeji ti pocit moci, ale přece to není ono, přece se pořád nudíš. Když jedeš sto třicet kilometrů v hodině, nažene ti to do adrenalin do žil, ale nemůžeš jet těch sto třicet kilometrů věčně. Když jedeš v tlupě, jsi silný a nepřemožitelný, ale pak přijdeš domů, do svého baráku, a jsi zase sám.

            Nic nedělat nebo ujít dvacet kilometrů a být spokojenější, než kdyby ujel na motorce pět set kilometrů, dokáže málokdo. Nejspolehlivější zábavou tak ve finále zůstává zabíjení, tedy to, k čemu je člověk a priori stvořen. Zabíjení čehokoliv, nejlépe pak ostatních lidí.

            Těm tlupám motorkářů chybí už jen zbraně, aby se stali skutečně šťastnými, aby byli tím, kým lidi nikdy nepřestali být, totiž primitivy. Toužíme po jistotách, ale tyto jistoty nás deptají a ničí, když něčeho dosáhneme, chceme ještě víc, protože to, co je vnitřním klidem, lze dosáhnout jen oproštěním se od všeho.

            I to nebe, ráj, boží království chápeme jako něco, kde budeme mít všechno včetně boha, místo toho, abychom věděli, že ráj, boží království je tam, kde nic nepotřebujeme boha v to počítaje. Proto je tento svět peklem, místem neuspokojitelných potřeb, proto se dříve či později všechno to, co považujeme za věčné a neměnné, celý tento náš svět propadne do chaosu.

            Pak poslední budou prvními, a první posledními. Ti, co nemají nic, získají všechno, protože budou doma, a ti co něco měli, o všechno přijdou, protože se ocitnou ve vyhnanství. Tento chaos bude apokalypsou, očistou, po které přijde boží království, chceme-li to tak nazývat, protože boží království nemůže být než nicotou.“

            Když pan Filuta domluvil, řekla mu manželka, které ho už dávno neposlouchala: „Máš zase úpal, jdi někam do stínu.“

            Pan Filuta se zvedl a odešel do hotelového baru. Jeho žena zůstala ležet na pláži, paže vzorně natažené podél těla, její mastná záda se třpytila, stejně jako záda tisíců jiných bytostí na této pláži, jako na všech ostatních plážích.

            Je ráno, den třetí, ale pan Filuta nevstává do práce, jako každé ráno pracovního týdne.

            „Ty nejdeš do práce?“ diví se manželka.

            Pan Filuta, který si vzpomněl na dovolenou v Egyptě, poslední splátku za ni zaplatili minulý týden, jí řekne: „Rozpadají se mi myšlenky. Slyším je, jak se drolí. Jsou jako déšť, jen místo vody prší hlína. Ta, které Hospodin vdechl život svým mrazivým dechem.

            Jak se vlastně končí epos o Gilgamešovi?“

            „Ježíšmarjá, jak to mám vědět?“ spráskne paní Filutová ruce a křikne na manžela, „vstávej, nebo přijdeš pozdě.“

            „Rozpadají se mi myšlenky. Rozpadají se mi na hodiny, dny, týdny, měsíce, roky, století a tisíciletí, rozpadají se mi na eony a jedna sekunda mého rozpadlého bytí se skládá z kvadrilionů eonů.

            Jsem práce neschopný, neboť moje vůle stala se autonomní, na ničem a na nikom nezávislá. Skrze moje myšlenky se rozpadá bůh a já se rozpadám skrze boha. Moje vůle je prožraná pohybem vpřed, kterým se vracím na začátek, až se tam ocitnu, přijde konec!

            Konec!“ vysvětluje manželce pan Filuta.

            Ale jeho manželka už tady není. Zmizela, zmizela i se svým hlasem. Pan Filuta je sám, žena od něho utekla, skočila z okna, už měla dost těch jeho středečních keců, nechala se vymazat z knihy živých, aby mohla konečně žít normálně, ovdověla ještě předtím, než se vůbec vdala, zůstalo tady jen její ztracené panenství.

           

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,71 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy