Bude ze mě alkoholik

úterý 18. únor 2014 11:05

Za dva nebo tři roky

Po jistém váhání (chyběly mi totiž na to patřičné školy, mám jen zemědělskou univerzitu) otevřel jsem si manželskou poradnu, což byl vždy můj sen, doufaje, že se mi chybějící kvalifikaci podaří nahradit docela obyčejnou empatií.

Za tímto účelem adaptoval jsem vlhkou sklepní místnost, jejíž hlavní výhodou jevilo se to, že její nájem byl za hubičku, což mi naprosto vyhovovalo. Předtím v ní byla nelegální pěstírna konopí, policie ji však, jak jsem se dozvěděl, dokázala odhalit dřív, než stačili mít z toho její majitelé, kteří skončili za mřížemi, nějaký profit.

„To je dobré,“ říkal jsem si, protože tak tato místnost měla svůj silný příběh.

Lidé mají rádi silné příběhy, přitahují je, jsou ochotni utratit peníze za to, že se mohou dotknout tohoto příběhu vlastní rukou.

A opravdu, po měsíci intenzivního inzerování v místním tisku dostavil se jednoho rána první klient. Byl to pohublý mužík, zevnějšku sice elegantního, přesto však tuto eleganci cosi krutě narušovalo, jakýsi moment dával ji punc čehosi ne snad přímo falešného, ale přece jen ne zcela pravdivého.

Tím momentem byl všemi barvami hrající monokl pod pravým okem.

„Můj partner mě bije,“ přiznal se ne bez jistých rozpaků a pokračoval, „registrovali jsme se loni v létě. Až do podzimu bylo všechno v pořádku, skoro jako v pohádce. Ale s prvním sněhem začal být agresivní, vytýkal mi každou maličkost, třeba, že jsem neutřel prach, ačkoliv dobře vím, že je alergik.

Poprvé na mě vztáhl ruku o štědrém dnu, prý jsem schválně přesolil kapra, protože má vysoký tlak. Od té doby je bití na denním pořádku. Vyhrožoval jsem mu, že se zabiji, jestli toho nenechá, ale on se tomu jen směje.

´Neuděláš to, protože jsi zbabělec!´ drží mě pod krkem a směje se tomu.

A já to opravdu neudělám, bojím se smrti, co když pak už nic opravdu není?

Víte, jak to myslím, vůbec nic. Tady aspoň něco je, tady aspoň žijeme, sice všelijak, ale je to pořád lepší než to nic, co bude pak.

Ale už mu tím nevyhrožuji, protože mě potom vždy zmlátil jak žito.

Už jsem dvakrát utekl k rodičům, ale on si pro mě přišel a doma mě pak zase zmlátil.

´To se dělá, co? Utíkat domů jak malý Jarda?!´ kopal do mě, jenže já už to nevydržím.

Co mám dělat?“

Mužík na mě upřel svůj pohled. Bylo v něm cosi poddajného, až slabošského, něco, co přímo k takovému zacházení vybízí.

I velmi nezkušený psycholog by poznal, že tento člověk je ideálním objektem pro domácí násilí.

Nadechl jsem se a pravil: „Zrušte své registrované partnerství a odstěhujte se do nějakého vzdáleného okresu, možná si změňte i identitu.“

„Ano, tu bude asi nejlepší. Děkuji za radu,“ poděkoval mužík a já jsem ve své poradně opět osaměl, vdechuje vlhký, plísní páchnoucí vzduch.

Neuběhl ale ani týden a ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále!“ řekl jsem a do poradny vstoupil starý známý.

Tentokrát měl monokl i pod druhým okem.

Sedl se na židli, chytil si hlavu do dlaní a spustil: „Já to nedokážu! Já ho pořád miluji! Děsím se toho, že bych byl sám, úplně sám!

Před dvěma dny mě zmlátil tak, že jsem sotva chodil. Bylo to kvůli vajíčku.“

„Kvůli vajíčku?“ zeptal jsem se.

„Ano, kvůli vajíčku. Na snídani. Nebylo na měkko, vařil jsem ho o půl minuty déle,“ řekl mi klient a pak se mu hlas úplně zlomil, „chceme požádat o adopci. Můj partner po tom strašně touží. Víte, napadlo mě, že mě bije právě kvůli tomu. Totiž, že mu pořád připomínám, proč nemůže mít děti normálně. Trápí se tím, a proto mě bije. Nemůžu ho teď opustit, to by mě snad zabil.“

V tu chvíli jsem pochopil, že ambice mít manželskou poradnu, byť i malou a útulnou, je nad moje síly i kvalifikaci zemědělského inženýra, jímž jsem nikdy nepřestal být, ačkoliv jsem si mnohokrát namlouval pravý opak.

„Ano, máte pravdu. Teď nemůžete svého partnera opustit,“ řekl jsem, nevěda co jiného na to říct.

„Děkuji, moc vám, děkuji, teď už vím, že ho nesmím opustit,“ děkoval mi dojatě ten mužík se slzami v očích, které ve mně vyvolávaly nutkavou chuť toho člověka zmlátit, takže jsem ho raději vypoklonkoval ven.

Na druhý den jsem svoji manželskou poradnu zavřel a odstěhoval se do jednoho vzdáleného okresu. Po dvou měsících pobytu tam jsem se seznámil se ženou, jež si mě po dalších třech měsících naší známosti vzala za muže.

Hned po svatbě jsme se odstěhovali do jiného vzdáleného okresu, kde se nám za čtyři měsíce narodilo naše první dítě. Po jeho narození jsme se opět stěhovali a opět do jiného vzdáleného okresu. To je ten okres, ve kterém žijeme teď, a v němž se nám narodilo druhé i třetí dítě.

Chodím teď každý den do práce, do továrny a taky jsem začal trochu pít, ještě dva nebo tři roky a bude ze mě alkoholik. Na svoji epizodu s manželskou poradnou vzpomenu si už málokdy. Vlastně jen při návštěvě tchyně a tchána, které ani ten fakt, že žijeme ve vzdáleném okrese, neodradí od toho, aby nás dvakrát či třikrát do roka navštívili i s dárky pro vnoučata.

Nenávidí mě, protože jsem si vzal jejich jedinou dceru a já je nenávidím z téhož důvodu, to je ta chvíle, kdy si pokaždé vzpomenu na toho mužíka s duhovým monoklem pod okem.

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy