Jan Rejžek má pravdu, vysychá mi mozek

pátek 14. únor 2014 08:48

Podezření, se kterým přišel před několika dny jeden diskutující, se potvrdilo. Vysychá mi mozek

Je svatého Valentýna.

„Růže. Čerstvé růže! Bílé z Jericha i rudé ze Sibiře!“ vykřikují jak o život pouliční prodavači růži, kterých jsou dnes plné ulice.

Přistupuji k jednomu z nich, k válečnému veteránu v ošuntělé slavnostní vojenské uniformě.

„V Lógaru, kde jinde, tam to bylo horší než u Sokolova,“ odpovídá mi na otázku, kde přišel o ruku.

Kupuji od něho jednu růži, ze Sibiře. Je sytě rudá, a dál se potloukám ulicemi města, neodvratně kráčeje vstříc lásce, jež už na mě někde číhá, jež se zčistajasna vynoří, vyskočí zpoza rohu, omráčí mě a já budu ztracený, nadobro bezvládný, moje vůle, jindy tak pevná, promění se v třesoucí sulc.

Čekám na tento den celý rok. Ani vánoce, ba dokonce ani velikonoce se svým velkolepým mystériem, o Slavnosti Uvedení Páně do chrámu ani nemluvě, pro mne neznamenají tolik jako svatý Valentýn, svátek všech zamilovaných.

„Dnes mám na lásku právo i já,“ uvědomím si každé ráno tohoto dne a má duše se rozvibruje vzrušením a jakýmsi děsem zároveň, neboť láska, která není sebezničující, která nevede k rozpadu osobnosti, není pro mne láskou, ale jen hrou na lásku.

Po celý rok je můj vztah k lásce krutě ambivalentní, je to přesně ta situace, jak ji popsal básník ve svých verších: „Srdce mé lásce prahne, nikomu však už nevěřím, sotva ke mně někdo ruce své vztáhne, bojácně ustoupím ke dveřím.“

Ano, toužím po lásce, toužím po ní strašlivě, ale zároveň se jí děsím, děsím se těch hrůzně něžných doteků, které jsou s ní neodmyslitelně spojeny, děsím se toho, stejně jako básník, že někdo, tedy nějaká žena, šije na mě jen plátěnou boudu, když jde se mnou do postele a předstírá orgasmus.

Proto se tomu bráním celý rok. Bráním se tomu celý rok, ale vždy na Valentýna si uvědomím, že mám na lásku právo i já, jakkoliv je charakter mého bytí chorobný, jakkoliv podvědomě považuji všechny ženské jen za děvky, pro které je nejdůležitější jen hladina testosteronu.

Ten, kdo ji má vyšší, zplodí s větší pravděpodobností životaschopnější potomstvo, a proto po něm ženské jedou, četl jsem o tom v článku od Marka Orco Váchy (vyšel v ´Evolučních rozhledech´, číslo a ročník se mi už vykouřily z hlavyň, a udělalo se mi z toho tak špatně, že jsem málem skončil v blázinci.

Ale dnes, mám právo se zamilovat i já, dnes mám právo být milován něžně a nezištně, dnes mám právo na to, aby mě něžné doteky neděsily, ale uklidňovaly, dávaly pocítit to, co mi pak po celý rok bude zase upřeno.

Toulám se ulicemi a růže, nádherně rudá, pravá sibiřská, evidentně zvyšuje moji šanci na úspěch. Ženy se za mnou otáčejí, každá z nich by chtěla být touto růží obdarována.

I já jim hledím pozorně do tváří, měřím svým pohledem jejich postavy. To, co by jindy bylo považováno minimálně za nechutnou dotěrnost, působí dnes, v tento den, jako milá lichotka.

„Pochválen buď svátek zamilovaných!“ šeptají v duchu moje rozpraskané rty.

Komunisté tento svátek zavrhli, zrušili, viděli v něm nebezpečí. Soudružkám a soudruhům šlo čistě jen o sex, tupý a zvířecí, vpravdě totalitní sex. Chtěli si jen zamrdat, to byla jejich mravní axioma, mrdat, nic než mrdat, v továrnách, na schůzích, v družstevních kravínech.  V duchovní nadstavbě lásky viděli nebezpečí pro svoji věrouku, jež hlásala blaho pracujícího lidu, a proto se jim hodilo víc do krámu MDŽ, kdy ulice byly taky plné mužů, již kamsi vrávoravě kvapili, nesouce růže.

Avšak člověk není zvíře. Tupé a primitivní mrdání jej nemůže uspokojit, a pokud přece, tak jen nakrátko. Dříve či později se v něm začne ozývat žízeň ´i po něčem vyšším´, pochopí, že s pouhou tělesností, jak mu to přikazuje a jak to taky kontroluje strana, si při mrdání nevystačí.

Boševici  zavrhli sv. Valentýna, nahradili jej MDŽ, a tím si, jak už to bývá, sami vynesli nad sebou ortel smrti. Lidská přirozenost se nedá potlačit, zkrotit monstrózními přehradními hrázemi, jednou je musí protrhnout a taky je protrhne.

Dnes už se člověk nemusí bát přiznat svému mrdání i status něčeho vyššího než jen pouhého, vpravdě bolševického tělesného obcování. Dnes už za to nepůjde sedět, jak se mu to mohlo stát před listopadem, kdy většina disidentů, včetně těch nejprominentnějších, byla vězni svého sexuálního svědomí, když odmítali mrdat ve lži, na rozdíl od zbytku národa, tak, jak jim to přikazovali komunisti, tj. bez duchovní nadstavby.

Toulám se ulicemi, ale zatím jsem se nezamiloval. Nezneklidňuje mě to však, vím, že dnes to musí přijít, že dnes je to nevyhnutelné. Přitom si vzpomenu na Erika T., katolického kněze, který teď bručí v base právě kvůli lásce.

Vůbec ho za to neodsuzuji. Ba právě naopak. Jestli je mi na katolických kněžích něco sympatického, tak právě tyto okamžiky, kdy přestanou potlačovat svoji sexualitu, kdy i oni se přiznají k tomu, že jsou lidmi, třebaže snad úchyláky, ale každý jsme nějaký.

Umím se vžít do duše Erika T., onoho věčně sexuálně neukojeného muže, byť katolického kněze, ale proč by i katoličtí kněží nemohli být sexuálně neukojení?

Přijde za ním na faru žena, která je ve svém manželství citově deprimovaná. Je to věřící katolička, ví, že rozvod je projevem slabosti, hříchem, že slíbila bohu, že bude svému muži stát věrně po boku v dobrém i zlém. Ale citová deprivace už přerostla únosnou mez, proto vyhledala kněze, duchovní osobu, aby ji poradil, a taky utěšil, pouze duchovně ovšemže.

Nebohý Erik T. si však už samu návštěvu fary vyloží jako předběžný souhlas, a když žena před ním nic netají, když dopodrobna popisuje manželské peripetie, nemůže si to kněz vykládat už jinak, právě vzorné katoličky bývají sexuálně frustrované  nejvíc, to ze své praxe ví moc dobře.

Vrhne se za ni, a teprve, až když je po tom, zjistí, že je to opravdu nedorozumění, že je to jakási výjimka, jedna ze sta, že s tou ženskou není opravdu něco v pořádku, že jí opravdu šlo jen o duchovní útěchu.

A za to ho chtějí zavřít?

Kde to jsme?

Nechávám však těchto úvah, protože Ji střetnu.

Ano, to je ta žena, do níž jsem se dnes, na svatého Valentýna zamiluji.

Přistoupím k ní, podám ji sibiřskou růži a řeknu: „Mohu vás pozvat na romantickou večeři ve třech? Jen já, vy a cikánský houslista?“

Žena se dělá překvapenou (jde jí to moc dobře), růži si pochopitelně vezme, řekne však: „Ale já už jsem vdaná.“

„Tím lépe!“ neskrývám své nadšení.

„Nesmíte si ale myslet, že jsem děvka! Jen toužím po skutečné lásce,“ odpoví mi a já vím, že už je pohlavní úd v rukávě z pružné pryže.

Chci ji ujistit, že to si rozhodně nemyslím, když v tom se odněkud vynoří nějaký uličník, asi mají ti parchanti prázdniny.

„Pane, vysychá vám mozek!“ křikne na mě.

„Co to meleš, smrade?!“ chci jej chytit za ucho a pořádně jej za ně vytahat, abych ho naučil úctě ke starším, ale spratek uskočí.

„Vysychá, tady vzadu!“ ukazuje mi na hlavu.

Chci jej chytit, dát tomu drzému děcku, co proto, ale ten parchant mrštně skočí na korbu kol projíždějící multikáry, kterou nemůžu dohnat, a ujíždějící se mi posmívá: „Vysychá mu mozek! Vysychá mu mozek!“

Sáhnu si na hlavu a opravdu!

Tam co bylo vždy příjemně mokvavé vlhko, je najednou sucho jak na poslaneckém klubu ODS.

Vracím se k ženě. Ta se tváří nepřístupně.

„Vysychá mu mozek!“ ušklíbne se a jde pryč, růži mi samozřejmě nevrátí.

Rozběhnu se za ní: „Nebojte, primeráky mám!“

Vytáhnu z kapsy krabičku kondomů, kterým už se dávno neříká primeráky jak za komoušů.

Ženské mě přetáhne růží přes ksicht. Nechám ji být. Stojím právě před výlohou jakési banky, ve které je zrcadlo. Podívám se do něj a zhrozím se.

„Vysychá mi mozek! Už to není, jaké to bývalo! Už nikdy to nebude takové, jaké to bývalo!“ vím najednou, vedle mě se zastaví milenecká dvojice a začne se vášnivě líbat, hledím na ně v zrcadle a těm lidem to vůbec nevadí, strkají si červené jazyk do úst, láska je fakt slepá.

 

Karel Trčálek

Nezávislý7x slovo „MRDAT“17:3014.2.2014 17:30:42
dvorakVysychá, vysychá14:0714.2.2014 14:07:09

Počet příspěvků: 2, poslední 14.2.2014 17:30:42 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy