Neříkej hop, dokud ti nepřeskočí

středa 29. leden 2014 11:02

Psaní článků na blog je jako nošení sov do blázince

            „Něco vám přišlo. Nějaký dopis,“ informují mě podnájemníci.

 Právě jsem se vrátil domů z jakési své další potulky po hřbitovech. Čtu při nich, při  svých potulkách, jména (ta mužská schválně přechyluji) na náhrobcích pozpátku, a taky životní data prohazuji, mění jim symetricky jejich místa a role, prostě převracím těm mrtvým jejich už neexistující životy proti toku řeky času a snad i smyslu existence.

Připadá mi, že je to to jediné, co se dá tady na světě dělat bez výčitek svědomí

            „Jaký dopis?“ divím se.

            „Úřední. S červeným pruhem,“ sdělují mi podnájemníci.

Jsou to nenápadní lidé, vícegenerační rodina (děti, rodiče, prarodiče, praprarodiče),  živící se kdoví čím, jestli vůbec něčím, její živitel, muž jen o něco málo mladší než já, avšak už strhaných rysů, si už podle svých vlastních slov hledá bez úspěchu tři roky aspoň nějakou práci, prý už poslal životopis na všechny možné strany a pořád nic.

Pronajímám jim nepříliš velký pokoj, spíš kamrlík hned u vchodových dveří, jak se tam všichni vlezou, netuším. Ale nájemné platí včas a, co je hlavní, nijak nehlučí, jen kolem páté hodiny odpolední se z pokoje ozývá hlasité vrzání masomlýnku, to však trvá jen pět minut.

            „S červeným pruhem je do vlastních rukou,“ říkám zamyšleně.

            „Vzali jsme to za vás. Dnes už je to stejně jedno. Kdybyste to odmítl převzít, stejně by se to považovalo za doručené. Čím dřív to budete mít z krku, tím líp, ať už je to, co chce,“ říká mi teď bělovlasá stařenka, nejstarší z té rodiny, matka rodu, pramáti, narodila se ve stejný den, kdy její otec padl na srbské frontě v prvních dnech světové války, slyšel jsem to už asi stokrát od její vnučky, která jediná ze všech leží na posteli, nohy podivně pokrčené, těžce oddechující.

            Beru si dopis s červeným pruhem a zamyšleně odcházím do svého pokoje.

            „Vždyť žiji v ilegalitě. Jak je možné, že mi přišel dopis s červeným pruhem? Do vlastních rukou?“ přemítám a pak mě napadne, „nebo není ta moje ilegalita skutečná?

            Je to jen smyšlenka, která mi v největší tichosti byla implantována v nějakém výzkumném ústavu?

            Sloužím jako pokusný králík při výzkumu duševních chorob?

            Myslel jsem si, že žiji v ilegalitě, ale přitom jsem jediný, kdo v ní nežije!

            I mí podnájemníci jsou ve skutečnosti ilegální pracovníci, již poctivě plní své zadané úkoly. Jen já jsem nezaměstnaný, neboť jediná skutečná práce, taková, za jakou se bere mzda, je práce ilegální.“

            Cítím, jak mě ty myšlenky zatahují hlouběji a hlouběji do mého mozku, který vyvěrá z jakési průrvy, silně připomínající rozevřená ženská rodidla.

            „Můj mozek je jen hnisající výtok. Výtok z pochvy matky Země, která se kurví s kdejakým démonem, s kdejakým běsem,“ pomyslím si a moje ruce samy roztrhnou tu obálku a já čtu, „dne toho a toho jste byl na základě dobrozdání pěti náhodně vybraných osob zbaven okresní správou sociálního zabezpečení tam a tam svéprávnosti dle zákona toho a toho, paragraf ten a ten.

            Poučení o odvolání: ´Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat, protože nejste způsobilý k právním úkonům´

Podepsána jakási ženská, vedoucí jakéhosi odboru OSSZ.“

Ruka mi klesne, zahledím se na dlouhou jizvu, které se mi táhne přes celé levé předloktí.

Čas běží. Nikdo jej nezastavil, nevykostil, nepředal k dalšímu zpracování.

            „Může mě okresní správa sociálního zabezpečení zbavit svéprávnosti?“ zeptám se po chvíli sám sebe, ale pak si uvědomím, „nabylo-li toto rozhodnutí svou právní moc okamžikem jeho převzetí, pak mohu napadnout to, že v tomto okamžiku jsem byl již de iure nesvéprávný a tedy v rámci správního řízení toto rozhodnutí vůbec nemohlo nabýt právní moci.“

            Vyruší mě zaklepání na dveře.

            Jsou to děti podnájemníků.

            „Prý vám přeskočilo,“ ptají se mě.

            „Ano, přeskočilo,“ přikývnu.

            „To byste nám mohl napsat úkoly do školy,“ řeknou.

            „To bych mohl,“ přikývnu.

            „Tak my vám sem s nimi někdy pošleme babičku, ona většinou stejně nemá co dělat, když vyrostla na vesnici v pohraničí, ale jinak je moc hodná, i když jí do důchodu zbývají ještě tři roky, ale každý den nás koupe v ledové vodě.

´Já jsem se taky koupala v ledové,´ vykládá nám u toho.

´Mámo, nechejte už těch řečí, nebo se ta děcka z toho taky na stará kolena zblázní,´ říká jí tatínek.

Tak my vám ji sem pošleme i s úkoly, chcete?“ zeptají se děti.

            „Pošlete mi ji sem,“ souhlasím.

            V tom se z jejich pokoje ozve hlasité zasténání.

            „Co je to?“ ptám se.

            „Maminka rodí!“ odpovídají mi pyšně děti.

            „Rodí?“ zeptám se.

            Děti brebentí jedno přes druhé: „Maminka to tajila. Před všemi. Chtěla dát miminko do babyboxu. Ale tatínek si dnes našel práci, tak už se miminko nemusí dávat do babyboxu.“

            „Tatínek si našel práci?“ velmi se podivím.

            „Ano, bude dělat náměstka ministrovi kultury. Říká, že se na to moc těší. Slíbil, že nás všechny vezme do Národního na ´Válku s mloky´. To je opera. Soudobá, kdybyste nevěděl. Podle Čapka,“ ukazují děti nečekaný kulturní rozhled.

            V tom se ale ozve křik právě narozeného dítěte. Děti se rozběhnou přivítat nového sourozence, nechají otevřené dveře.

„Čas pořád běží naprázdno. Nikdo jej nezastavil, nevykostil, nepředal k dalšímu zpracování, ani to nové, proti své vůli narozené děcko ne. Všichni se rodíme proti své vlastní vůli,“ vím moc dobře, když zavírám dveře k sobě do pokoje, zřejmě teď budu muset dát podnájemníkům výpověď.

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy