Bídný konec parchanta Karla T.

pondělí 9. prosinec 2013 12:02

Hola, hola! Oznamuji, že omezuji své působení zde až do odvolání na naprosté minimum. V rámci sebekárného řízení se tak kázeňsky postihuji za trvalé a flagrantní porušování kodexu blogera, které bezprecedentně vyvrcholilo v minulých dnech, bližší informace ochotně o tom podá pan kolega JL http://lupomesky.bigbloger.lidovky.cz/ . S jídlem roste chuť a já jsem se právě přežral. Někdy zas, tu a tam nashledanou

            Ráno, ještě za tmy jsem zabila křepelici, spařila ji, oškubala, vykuchala, střeva hodila kočkám, které je hned odtáhly, kdo ví kam. To už bylo skoro osm hodin. Pak jsem ještě oškrábala mrkev a petržel, oloupala tři velké cibule a chtěla to hodit všechno do hrnce, aby byla polévka hotová, až přijdou děcka ze školy a muž pak z práce.

            Jenže když už jsem držela oškubanou a vykuchanou křepelici v ruce, ozvalo se prudké bušení na okno.

            Přistoupila jsem k němu, otřela jej, bylo celé orosené a uviděla Máňu a Blážu, své nejlepší kamarádky.

            „Rychle se obleč a pojď s námi, Jaruno!“ křičela na mě Máňa přes okno, její obličej byl celý vyděšený.

            „Ježišmarjá, co se děje?“ vykřikla jsem polekaně.

            „Parchant Trčálek chce nechat psaní blogů! Běžíme za ním, pojď s námi!“ křikla Bláža.

            „Ježíšmarjá, takové neštěstí!“ vykřikla jsem, pustila křepelici na zem, přehodila přes sebe vlňák, uvázala si šátek, vklouzla do filčáků, abych se nemusela zdržovat zavazováním tkaniček a vyběhla ven do studeného zimního dopoledne.

            „Dnes se mi zdálo o tom, že parchant Trčálek napsal článek, že končí,“ vysvětlovala Máňa, tváře jí přitom hořely.

            „Ježíšmarjá!“ zaúpěla jsem a zalomila v chůzi rukama, „víš určitě, že to byl on, že to nebyl někdo jiný, třeba, já nevím kdo, prostě někdo jiný?“

            Máňa však trvala na svém: „Zdálo se mi, že jsem vešla do kostela, takového docela obyčejného kostela. Hned vedle kostela byl rybník, na tom rybníku se kolébaly loďky a v těch loďkách stáli rybáři, házeli do vody sítě a pak je vytahovali plné mrskajících se ryb.

            Vejdu do kostela, u oltáře stojí farář, vousatý, ale bez vlasů a má před sebou na oltáři položený notebook, do kterého hledí jako by to bylo Písmo svaté.

            Jdu blíž, farář se najednou promění ve vonný dým z kadidelnice, ale notebook na oltáři zůstává. Obejdu tedy oltář, nahlédnu do notebooku, a krve se ve mně nedořeže!

            V notebooku je otevřený článek parchanta Trčálka a je nadepsaný ´Bídný konec parchanta Karla T.´!

            Div neomdlím, a když se vzpamatuji, je kostel najednou plný lidí. Všichni drží růžence a modlitební knížky, dívají se na mě, kostelem ozývá se tichý šum jejich hlasů. Chci utéct od oltáře, ale nemohu se pohnout z místa, nohy jako by mi vrostly do země, zrovna jako sv. Anežce Římské, když ji chtěli její příbuzní násilím odvést z kláštera, kam utekla za Kristem.

            Ti lidé mají najednou v tvářích jakýsi zlý výraz, šum jejich hlasů se promění ve skandované zlostné volání: ´My chceme spásu! My chceme spásu!´

            Prsa se mi chvějí strachem, zvolám proto tak, jak to dělají faráři: „Hle, Pán přijde spasit lidi všech národů a k radosti vašeho srdce dá, že uslyšíte jeho mocný hlas."

            Lidé, když to uslyší, přestanou skandovat, jejich tváře jsou náhle mírné a pokojné, bez odporu si pokleknou a skloní hlavy, když v tom za sebou uslyším kroky. Ohlédnu se a je to ten farář. V ruce drží kyj.

„Bludařko!“ vykřikne a praští mě po hlavě, a jak mě praští po hlavě, tak se probudím, zalitá studeným potem.

            Parchant Trčálek chce skončit!“

            „Ježíšmarjá!“ zaúpím, protože Máňa je vizionářka.

           Všechno o čem se Máni zdálo, se splnilo. Předpověděla Havlovu smrt, Klausovu amnestii i zvolení Zemana, proto mi teď bylo tak úzko, když mi v běhu odvykládala svůj sen.

            „Ježíšmarjá, co budeme dělat! Ježíšmarjá, co budeme dělat!?“ lamentovala bez přestání Bláža a všechny nás nakazila, takže jsme lamentovaly unisono, „ježíšmarjá, co budeme dělat, ježíšmarjá, co budeme dělat?“

            Ostrý ledový vítr, Xaverův pohrobek, nás požitkářsky štípal do tváří, drobný pichlavý sníh nutil nás neustále přivírat oči, sněhové závěje chytaly nás do svých soukromých pastí, ohmatávaly naše plná lýtka a stehna, prodíraly jsme se však neúnavně tím zimním dopolednem, spěchajíce k parchantovi Trčálkovi jako smyslu zbavené.

            Konečně se pod námi objevilo to bídné a ubohé stavení, v němž parchant Trčálek paratizoval na společnosti. Z komína stoupal drobný čůrek kouře, nikde nebyly žádné stopy, to znamenalo, že parchant Trčálek je doma.

            Za pár sekund už jsme byly dole a bušily na dveře. Rozštěkal se pes, dveře se otevřely a v nich stál parchant Trčálek. Ač bylo sotva devět hodin, bylo na něm poznat, že už má v sobě aspoň tři litry čaje. Pozval nás dál. Všude se válely prázdné obaly od polomáčených sušenek.

            Parchant Trčálek na ně ukázal a řekl: „Polomáčené sušenky mají devastující účinek na mravní a vůbec duševní integritu svých konzumentů. Výrobce to sice na obale z pochopitelných důvodů neuvádí, ale je to tak. Nabídl bych vám je, ale všechno jsem už sežral.

            Když to řekl, sedl si na stoličku, otevřel dvířka kamen a začal hledět do ohně.

            „Je to pravda, ty parchante, že chceš nechat blogování?“ uhodila na něj Máňa bez okolků.

            Aniž, by nepřestal hledět od ohně, řekl parchant Trčálek: „Vám, se něco zdálo, paní Marie?“

            Máňa řekla nezvykle tvrdě: „Zdálo, ty parchante!“

            Parchant Trčálek, pořád hledě do ohně, přikývl: „Pak ovšem nemá smysl tvářit se, že tomu tak není.“

            „To nemyslíš vážně, ty parchante!“ vybuchla Bláža a začala prudce gestikulovat, „takhle nás nechat na holičkách! Co budeme dělat, samy doma, opuštěné a citově vyprahlé uprostřed vřeštící rodiny? Co budeme číst, na co se budeme těšit, když ty toho necháš?

            Myslíš si, že už máš odpracováno, když jsi zanechal na blogu takový ohromný monument, tisíce tisíců slov, jež nám dnes a denně bezohledně pěchovaly do hlav tvoje články, myslíš, že když jsi na bigbloggeru vyprodukoval tolik článků jako nikdo před tebou a jako nikdo už po tobě, že se na to můžeš vykašlat, jen tak nás opustit, říct: ´Však jsem na vás nadřel už dost. Však jsem kvůli vám promarnil už dost času, vlezte mi na záda!´ ty parchante!?

            A já se tak těšila, jak oslavíme tvých pět let na blogu! Jak se všichni sejdeme, vždyť já už si kvůli tomu koupila ve výprodeji novou luxusní podprsenku!

            A co teď s ní!!?

            Řekni mi, co teď s ní, co já doma s tou novou podprsenkou, schválně řekni, když jsi tak chytrý, ty parchante!“

            Bláža se rozbrečela.

            Parchant Trčálek se natáhl pro poleno, hodil jej do kamen a nevzrušeně řekl: „Už jsem tam byl dost dlouho. Dost dlouho, aby mě to už nikam neposunovalo, jak se v takovýchto případech říká. Promrhal jsem tam, co se dalo, a teď už psal jen hovadiny a měl ještě z toho radost, že píšu hovadiny.

            ´Schválně budu psát hovadiny, protože nic jiného než hovadiny už psát smysl nemá, hehe,´ uchechtával jsem se spokojeně a tím uchechtáváním se pohřbíval.

            Chtěl jsem už skončit po ´Mrdat na to!´. Ano, to byl vrchol, vrchol ubohosti, na který jsem vystoupal, kterou jsem takto ztělesnil, vrchol ubohosti lidské existence se vším všudy a sakumprásk.

            A ti, co tehdy nejvíce křičeli, dokazovali jen to, že mám pravdu, že lidská existence je skrz naskrz ubohá, že jediné východisko ze vší té lidské tragikomedie a blamáže je mrdat na to, mrdat na všechno.

            Už tehdy jsem měl skončit, ale pokračoval jsem dál, ale samo se to stalo již natolik nesnesitelným pro mě i pro jiné, abych sám nejlíp věděl, že to už k ničemu kloudnému nevede.

            ´Prasáckým adventem´ jsem si jen připravil půdu pro svůj odchod, půdu hezky prokypřenou, aby bylo do čeho zasít to již mrtvé sémě.

            Ano, je konec.“

            „To není pravda!“ vykřikla jsem, všechno ve mně vřelo, „to není pravda, vždyť to bude vypadat, že jsi zbabělec, že utíkáš z boje, ty parchante!“

            Parchant Trčálek se křivě usmál: „A nejsem snad zbabělec?

            A taky, za co tam bojovat?

            Aby si tam lidé vzájemně neplivali do ksichtu? Ať si plivou, když je to baví, když už nic jiného nedokážou. A že plivou do ksichtu i mně?

            Pak jsem tedy i já k něčemu dobrý, pak i já nejsem zase až takový parazit, když ti lidé mají radost z toho, že naplivali do ksichtu i mně!

            Být tam, to znamená proměňovat se pomalu a nenápadně ve stejného psychopata jako ti slavní diskutéři tam. Pomalu vás to stravuje, dostává, až vás to ovládne a jste najednou stejný psychopat jako oni, i když si pořád myslíte, že ne, že vy jste ten spravedlivý, a oni jsou ti zlí, všichni ti Barlejové, JAPové a kdo všechno se za všemi těmi naštvanými písmeny skrývá.

            Za to mám bojovat?

            No ovšem, snad tu a tam něco napíšu, na to jsem příliš ješitný, abych nenapsal, možná se jen soustředím na krátké články, povoleno je jen osm set znaků s mezerami, nic víc. 

            Dokud je někde ještě nějaká mezera, tak je tam ještě i možnost uniknout a kde je možnost úniku, tam je ještě i svoboda.

           Pobyt v nich, v těchto mezerách mezi slovy, dává možná ještě nějaký smysl, proto bych mohl tu a tam něco napsat, jen kvůli těmto mezerám, kvůli ničemu už jinému ne.

            Tu podprsenku si přece můžete vzít i na Tři krále, paní Blaženo.“

            Poslední poznámkou nám dal parchant Trčálek jasně najevo, že s ním nic nepohne.

            „Ty parchante!“ zasyčely jsme ještě bezmocně a vypadly z jeho kutlochu.

            Pořád vál ten ostrý vítr, pořád sněžilo.

            „Počkejte na mě, holky, hned jsem zpátky, vypadla mi tam sponka do vlasů,“ chytla jsem však Máňu a Blážu po několika krocích za ruce, a rozběhla se zpátky k parchantovi Trčálkovi, dlouhé copy mi létaly na všechny strany.

            „Já..., já tě miluji, ty parchante, chápeš, miluji tě!“ vmetla jsem parchantovi Trčálkovi do tváře, pořád seděl u kamen.

            Parchant vstal, podíval se a řekl: „Ne, vy mě nemilujete, paní Jaruno.“

            Zavrtěla jsem hlavou: „Miluji tě, ty parchante!“

            Parchant Trčálek se jízlivě usmál: „Nemilujete mě. Nemůžete mě milovat.“

            Vykřikla jsem: „Proč bych tě nemohla milovat, ty parchante?“

            „Protože ta holka s kšírem přes rameno, to přece nejste vy, paní Jaruno,“ řekl parchant jaksi smutně.

            Pochopila jsem.

            Obličej se mi zkřivil nenávistí.

            „Ty parchante! Ty hnusný parchante,“ křičela jsem jak pominutá, zalykajíc se u toho, „pět let čtu ty tvoje rozvleklé články, pět let se kojím jakousi nadějí, otravuji si tou nadějí a rozvleklostí duši, a ty mi pak parchante, řekneš, že ta holka s kšírem přes rameno nejsem já.

            Nenávidím tě, nenávidím tě!

            Pět roků v tahu, kvůli tobě!

            Kdo mi je vrátí? Kdo? Řekni, ty parchante, kdo?!“

            Když jsem se vykřičela, řekl parchant Trčálek docela klidně: „Myslím, že paní Marii a paní Blaženě už tam venku musí být zima. Měla byste jít, ať vám tam kamarádky nezmrznou, paní Jaruno.“

            Plivla jsem parchantovi Trčálkovi do ksichtu a odešla, určitě si potom uvařil čaj a rozkošnicky ho popíjel.

            Když jsem přišla domů, v kamnech už bylo skoro vyhaslé, oškubaná křepelice ležela pořád na zemi, vypadala uboze a odporně, jako nahý papež bez svého šarlatu v apoštolské posloupnosti.

            Za chvíli přijdou děcka ze školy a budou křičet: „My máme hlad, mámo!“

            Po nich přijde muž a bude se ptát: „Co je k jídlu?“

            Ale křepelice nebude ještě uvařená, spustí se křik, výčitky, hartusení.

            „Dejte mi už všichni svatý pokoj, proboha“ zařvu já a vyběhnu ven, do krátkého zimního dne, poběžím pryč od toho všeho, od děcek, od muže, od neuvařené křepelice, od parchanta Trčálka, od jeho rozvleklých článků, poběžím tak dlouho, dokud mi na to budou síly a vůle stačit.

Karel Trčálek

matkaNo ale hele,11:3910.12.2013 11:39:16
matkaRe: Dennis11:3610.12.2013 11:36:29
DennisPani Matko, omlouvam se, jestlize jsem se Vas11:3110.12.2013 11:31:28
voboraUprimne Denisi11:0510.12.2013 11:05:52
matkaRe : Dennisi,09:4910.12.2013 9:49:22
Milan JirásekNenechme se umlčet, nenechme se umlčet,17:099.12.2013 17:09:55
janvargulič..oraz, dva, tři..13:349.12.2013 13:34:57

Počet příspěvků: 8, poslední 10.12.2013 11:39:16 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy