Svatá Anežka Česká milovala ženy

středa 13. listopad 2013 10:47

To, že byla lesba (jak vyplývá z jejích dopisů adresovaných sv. Kláře) naší přemyslovské princezničce nijak neubírá na její svatosti. Ba právě naopak, její svatost je díky tomu dnes aktuálnější než kdy jindy. A tak jí s jednodenním zpožděním srdečně blahopřeji ke svátku jejího svatořečení, když už tak na tom našem slavném blogu neučinil nikdo jiný, třeba i mnohem povolanější než já

            Je pozdní podzim jednoho z těch sta roků, kterými je z boží vůle naplněno požehnané třinácté století.

Ano už více jak dvanáct set let uběhlo od narození Spasitele, jenž svou smrtí vykoupil lidstvo z otroctví smrtelného hříchu, už více jak dvanáct set let uplynulo od narození toho, díky němuž je dovoleno vše, neboť i nejtvrdší kov toho nejtěžšího hříchu nemůže odolat žíravině naděje, kterou přinesl Ježíš Kristus.

Podzim už navál listí do nedlážděných ulic Prahy, sídla českých králů, již jsou příslušníky slavného rodu Přemyslovců. Město tone v závratném tichu již notně pokročilého odpoledne, jen tu a tam zamlaskají v bahně kola káry, do níž je zapřažen nějaký člověk v hadrech, příslušník městské chudiny. Ani z pražské kapituly neozývá se obvyklý veselý zpěv a opilý křik padlých žen, kanovníci už jsou nejspíše opilí na mol, válející se na zemi.

Vypadá to v Praze v tuto chvíli jako v božím království, jako v nebi, kde taky všechno tone v mrtvolném klidu věčného míru a pokoje.

I v nedávno založeném klášteře  Na Františku vládne ticho až mrtvolné. Řeholnice buď modlí se neslyšně zavřené v celách, nebo leží v bezvědomí po bičování, jež je součástí řehole, neboť jsouc zároveň duchovními exerciciemi, cestou vzhůru skrze hlubiny vlastního nitra, má Kristovým nevěstám připomínat utrpení jejich ženicha.

Představená kláštera, jeho zakladatelka, dcera slavného panovnického rodu, sestra mocného českého krále sedí ve své pohodlně zařízené klášterní komnatě a píše dopis.

Píše jej své starší družce Kláře, taky představené kláštera, zakladatelce příštího nového řeholního řáduřádu, jehož řeholi přijme i ona Anežka, královská dcera.

„Moje milovaná,“ píše Anežka Kláře, „dnes bylo bičování sester opravdu úmorné. Začalo se s tím již brzy ráno, ještě za tmy po předchozí modlitbě, přesně tak, jak to nařizuješ v řádových regulích.

Zpočátku všechno odsýpalo, sestry jedna po druhé omdlévaly a byly odnášeny do svých cel. Před obědem však přišla na řadu sestra, která vydrží příliš mnoho. Je to dcera jednoho ze zcela bezvýznamných zdejších zemanů, v její postavě je cosi mužského a hranatého, její obličej připomíná koně, i koně mají takové zuby.

Nikdy bych ji do kláštera nepřijala, vždyť mu ani nic nepřinesla věnem, ale na její přijetí silně tlačil pražský probošt. Nejspíše ji svedl a nejspíše s ním měla i dítě, je jí teprve sedmnáct nebo osmnáct let a je u nás druhým rokem, probošt si potrpí na takovéto typy, ostatně sama jsem se hned přesvědčila, že není pannou.

Tato sestra, ve své zbožnosti zcela průměrná, dosud si pletoucí Jakuba Staršího s Jakubem Mladším, je však dokonalá kobyla.

 Můžeš ji bičovat, jak chceš dlouho a přece se ještě drží, neomdlí, celá se zatne a nakonec v jakési extázi začne křičet: ´Víc! Víc!´

Začala jsem ji bičovat před polednem, a teprve až když odbíjela druhá hodina, upadla konečně do bezvědomí, byl nejvyšší čas, neboť ruka mi již zcela umdlévala. Musela jsem si na chvíli odpočinout, abych pak mohla usednout k psacímu stolku a odpovědět Ti, moje milovaná, na Tvůj dopis, který jsem obdržela před týdnem. Tehdy zrovna pršelo, ale Tvůj dopis projasnil ten pošmourný den jasem naší lásky.

            Nosím jej teď na prsou a kdykoliv se k tomu naskytne příležitost, vytáhnu jej a skropím ten pergamen vroucími polibky, vždyť se jej dotýkaly i Tvoje rty!

            Práce v klášteře je hodně, některé sestry, ač pocházejí z významných rodů, pořád nedokážou pochopit, v čem spočívá trojjedinost boha, a to ani po několikadenním půstu, kterým jim nařizuji, neboť hladovění projasňuje mysl. Naštěstí je však biskup věčně opilý a taky ho, když navštíví náš klášter, zajímá na sestrách něco jiného, než to zda umí vyjmenovat všech dvanáct apoštolů a odpovědět správně na jeho otázku, zda má Ježíš jako boží syn přirozenost božskou i lidskou, nebo jen božskou.

            Říkám mu: ´Bernard Kuplíř ze Sulevic´.

            Je to prase, ostatně jako každý chlap.

            Když si vzpomenu, jak na mě chtivě hleděli, všichni ti moji vznešení nápadníci, když mi je poprvé představili s tím, že se mám za toho či onoho provdat, vydat se v jeho v plen, být mu v manželském loži zcela po vůli.

            Už tehdy jsem věděla, nebo ještě mnohem dřív, když mne sestry v klášteře v Doksanech, kde jsem byla vychovávaná, ještě jako děvčátko něžně líbaly nejen na ústa, že moje místo zde v klášteře, mezi sestrami, jež jsou zasvěceny, stejně jako já, Kristu, že jen mezi ženami mohou být naplněny ty city, kterými překypuje moje srdce.

            Ostatně byl to možná právě prasečí zjev našeho biskupa, který mě přivedl na tu myšlenku, jež mě nyní nejvíce zaměstnává.

            Totiž je možné, aby byl Ježíš Kristus ve skutečnosti muž, uvážíme-li, jaká jsou všichni muži prasata?

            Jsem stále více přesvědčena, ano, pevně tomu věřím, že Ježíš Kristus byl ženou, byl jednou z nás, když se modlím, jako bych cítila jeho, tedy vlastně její něžné polibky na svých prsních bradavkách.

            Všichni muži židovského plemene byli přece vousatí, ale Ježíš Kristus je přece na všech obrazech bezvousý.

            Všichni muži židovského plemene byli přece již v jeho věku ženatí, ale Ježíš Kristus byl svobodný.

            Samo písmo svaté dává za pravdu mé myšlence.

            Ano, Ježíš Kristus byl ženou!

            Cožpak by jinak přežil Heredovo vraždění neviňátek?

            Herodes přece nařídil zabít toliko chlapce, a královští úředníci byli jistě důkladní a copak jim Marie s belhajícím se, věčně opilým Josefem a malým dítětem mohli utéct, když neměli koně?

            Taky mě ovšem napadlo, muselo mě napadnout, že onen pozdější Ježíš, tedy žena, nemusí být totožný s oním dítětem narozeným v Betlémě.

            Ale copak na tom záleží?

            Copak to nějak snižuje Kristovu oběť na maskulinním kříži?

            Chtěla jsem o tom, samozřejmě jen v náznacích diskutovat s biskupem, ale takové věci jsou zbytečné.

            Když je biskup nachmelený, a on je nachmelený pořád, tak vykřikuje: ´Nějaký Ježíš ať mi vleze do prdele!´

            A hned taky ukáže, do které prdele má Ježíš vlézt, nic by stejně nepochopil, nepochopil by, co znamená, že Kristus je ženou. Ženou, jež se musela vydávat za muže, jež musela o sobě prohlašovat, že je boží syn, aby ji někdo bral vůbec vážně, kdyby zůstala ženou, všichni by ji prohlásili za poběhlici a kněží by ji jako první znásilnili a zprznili, aby dokázali, že není nic než jen ta nejposlednější děvka.

            Takto přemýšlejíc, pojala jsem nápad, že nechám zhotovit několik obrazů, kde bude Kristus zobrazen jako žena a že modelem budu stát já sama, jsouc rovněž rodu královského jako Ona. Bylo však nutno vymoci od biskupa povolení, aby sem k nám do kláštera, kde jinak žijeme v přísné klauzuře, mohl vstoupit muž, to jest, onen malířský mistr, jenž tyto obrazy maluje.

            To staré prase proti tomu nic nenamítalo, jen si vymínilo, že tomu bude přítomno, aby to zaštítilo svoji duchovní autoritou.

            ´Budu sedět někde v koutku a ani nedutat,hehe,´ řeklo a odporně se uchechtlo.

            Malířský mistr se ovšem musel dostat do kláštera v ženském přestrojení. Praha je malé město a pomluvy se tady u nás šíří velmi rychle, jistě by se brzy rozneslo, kdyby někdo viděl do kláštera vcházet muže, že neprovozuji klášter, ale hampejz.

            Malířský mistr byl krásou mých prsů uchvácen, pořád je přeměřoval, aby je co, jak říkal, nejvěrněji zobrazil, biskup mu přitom přeměřování vydatně pomáhal.

            Prasata!

            Jak odpudivě působily doteky těch mužských prstů. Když se mě ti sviňáci dotýkali, myslela jsem na Tvoje rty, kterými mi celuješ prsy v mých snech Ty, moje milovaná.

            Obrazy už budou brzy hotovy. Na jednom z nich jsem vyobrazená jako ukřižovaný Kristus, na druhém je zachycena poslední večeře Páně, kdy mě obklopuje dvanáct sester, všechny sedíme u stolu nahé a já pozdvihuji pohár, v němž je moje menstruační krev, tento obraz byl malován jen v tyto menstruační dny a je, přes mystický obsah, opravdu velmi realistický, nepochybuji, že si to biskup užil.

            Až budou hotové, pošlu Ti, moje milovaná, ty obrazy darem. Jednou z nich bude nejspíše relikvie, neboť já i ty jistě budeme prohlášeny za svaté, Ty jako zakladatelka řádu a já jako královská dcera, ačkoliv ty obrazy jsou vlastně kacířské. Ale vím, že je nebudeš nikomu ukazovat, že se jimi budeš těšit o samotě, že budeš líbat moje prsa, jež jsou na těchto obrazech prsy Kristovými.

            U nás se stmívá dřív než tam u vás, už na dopis sotva vidím a posvítit si nemám čím. Peníze se pro klášter se někde zasekly. Bratrova politika je velmocensky ambiciózní a spolyká spoustu peněz, slíbil mi, že mi něco dá, ale zatím nedal nic. Včera jsem byla kvůli nedobré finanční situaci kláštera za biskupem.

            „Byla špatná úroda, i my šetříme. A pak ta chátra nechce platit daně. Vzpouzí se, nechápe, že si tím kupuje místo v Božím království, protože my se za ně hříšné, modlíme, my jim u boha vyprošujeme milost. A jak by to ta chátra mohla taky chápat, jak by mohla pochopit, že má platit daně, protože se Ježíš obětoval kvůli nim, když neumí ani zbla latinsky, natož aby uměla číst a psát?“ vymlouval se parchant jeden, měl přitom pod okem podlitinu, to se zase určitě porval s proboštem.

            Ale ještě než dopis zapečetím, zkropím jej tisicerými polibky, to můžu udělat i po tmě.

            Ty polibky jsou pro Tebe, moje milovaná Kláro, dnes už nebudu dělat nic jiného, než snít o Tobě a modlit se k Bohu za to, abychom se v jeho království, až nadejde, už nikdy od sebe neodloučily.

            Tvoje milující Anežka Přemyslovna, zvaná též Česká.“ končí představená kláštera svůj dopis a opravdu už je takové šero, že sotva na něj může vidět, když jej horečnatě líbá.

Karel Trčálek

JiříOpět zvrhlost18:2018.11.2013 18:20:48
Jindřich BílekMilujme se!16:1714.11.2013 16:17:24
ivanclanek pozpatku14:4113.11.2013 14:41:08

Počet příspěvků: 3, poslední 18.11.2013 18:20:48 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy