Staňte se sériovými vrahy

čtvrtek 7. listopad 2013 09:51

Možná vám pak už nebude tak smutno

Ta myšlenka, trochu kacířská se mi v hlavě honila už aspoň dobré dvě hodiny, až jsem ji přece jen nakonec vyslovil, přerušuje tím ticho v autě, v kterém jsme seděli už od rána.

„Pojďme ven,“ navrhl jsem, upřeně hledě do zpětného zrcátka, „malá procházka nám neuškodí. Ostatně je dokázáno, že římští legionáři ušli denně dvacet kilometrů.“

Vysedli jsme z auta.

Pršelo, šedá obloha přilévala do duše vazký olej neradostně pošmourné žíraviny, jež vyhlodávala v jejich stěnách chodbičky, luxusní příbytky červů na hypotéku, jež nakonec duši zcela rozežere.

Ale to už budou vánoce, a ne ani ne ještě začátek adventu jako teď.

Míjeli jsme prázdné a opuštěné telefonní budky s bezbrannými telefonními automaty.

„Kdyby někdo chtěl, může ty telefony klidně rozmlátit a nejlepší na tom je, že to nikomu nebude vadit,“ řekl jsem.

„Co je na tom nejlepšího?“ zeptala se, obcházejíc kaluž.

„Nevím, možná na tom opravdu není nic dobrého,“ odvětil jsem a pak dodal, „to mi připomíná, že Spolek Milady Horákové vyhlásil soutěž na realizaci sochy Milady Horákové. Zaštítil to nějaký pražský zastupitel. Ale to není všechno. Nejlepší totiž na tom je to, že zadavatelé zcela otevřeně doufají, že se autor vítězného návrhu vzdá honoráře, jelikož se jednak touto sochou zviditelní a jednak to bude pro něj čest.“

„Co je na tom nejlepšího?“ zeptala se zas.

„Nevím, možná na tom opravdu není nic dobrého, když se člověk vzdá autorského honoráře za sochu Milady Horákové,“ nehádal jsem se a pokračoval, „Marek Benda se opět dostal do sněmovny. Už je tam skoro dvacet tři roků. Možná by už mu tam měli odhalit pamětní desku, nebo pojmenovat aspoň nějaký kuloár jeho jménem.

Nejlepší na tom ale je, že lidé přestali volit ODS právě kvůli takovým lidem jako je on.“

„Pojďme už zpátky,“ řekla.

Šli jsme zase zpátky kolem těch opuštěných telefonních budek, v nichž se nikdo neschovával před deštěm.

„Než mě pustili z blázince,“ začala najednou vykládat tichým hlasem, který se proplétal korunami holých stromů, „myslela jsem si, že mě odposlouchávají, že čtou všechny moje e-maily, že všechna ta slova, která vyřknu nebo napíšu, rozebírají na písmena a z nich skládají úplně jiná slova s úplně jinými významy, ale protože ta slova vznikla ze slov, která jsem řekla nebo napsala já, tak že i ta nová slova jsou vlastně mými slovy, i když jsem je nikdy nevyřkla a nenapsala.

Bála jsem se, že ti, co to dělají, ti lidé,že  se zmocnili mého já, že vytvořili nějaké jiné moje já, které je někdo mimo mě, a které oni ovládají, kterému vkládají do úst ta slova, jež oni uměle vytvořili z mých slov.

Nejlepší na tom bylo, že i ta slova, která jsem vyřkla a napsala, patřila někomu úplně jinému, komusi cizímu a neznámému, i já jsem jen přeskupovala hlásky, které se mnou neměly nic společného, protože taky pocházely z odposlechů a cizí korespondence.“

„Ano, spousta lidí to teď tak má. Dostali jsme se na samu hranu existence. Devět z deseti facebookových profilů jsou falza, podvrhy, padělky, falešné identity. Co bude dál, nikdo neví. Od té doby, co je Facebook na burze mě tu a tam napadne, že by se měli vystřílet všichni havrani. Je potřeba něco změnit.

Masové vybíjení havranů by nám možná otevřelo srdce, vlilo by do našeho podvědomí pozitivní energii. Všude by byli mrtví havrani jako v nějaké severské detektivce.

Četla jsi ´Komplikaci?´, pražský thriller od Adamsona Isaaca, vydala to Paseka?´

Masový vrah, nějaký ten novodobý Raskolnikov, tam řádí v Praze a odřezává svým obětem pravou ruku.

Proč bych to nemohl být já?

Šli by po mně elitní detektivové, smyčka by se stahovala, a tak bych si konečně uvědomil sám sebe, jsa na straně zločinu pronásledován lidskou spravedlností.

Byl bych tím špatným, a ti co by po mně šli, byli by ti dobří.

Někdy není na škodu být tím špatným.

Ale nakonec by se ukázalo, že tím vrahem nejsem já, že to všechno je jen moje blouznění, že tím vrahem je ve skutečnosti pražský arcibiskup, který se mě z těchto svých zločinů zpovídal.

Ano, byl bych farářem a denně bych se modlil u svatého Mikuláše za svoji spásu a barokním andělům by mezitím někdo odřezával jejich buclaté ruce a pohazoval je na židovském hřbitově.

Vidíš sama, už mi také ze všeho přeskakuje, chtěl jsem dnes celý den mlčet, ano, jen mlčet, sedět v autě na parkovišti, vůbec z něho nevycházet, a vidíš, jak to dopadlo!

Místo toho, místo abych mlčel, mluvím o soše Milady Horákové, která strhla mariánský sloup, který teď chtějí, znovu postavit, ale na její sochu peníze nejsou.

Mohli by tu sochu postavit místo toho mariánského sloupu, obří nadživotní sochu s uřezanými končetinami jako v té knížce, i to by bylo dílo toho sériového vraha.

Posloucháš mě?

Nebo jsi zase mimo?

Úplně mimo, i když už tě z toho blázince pustili?

Prší, a nikde nikdo!

Co kdybychom zavolali z budky na tísňovou linku a ke všemu se přiznali?

K tomu, že sedíme celý den v autě a nic lepšího nás nenapadá?

Že došli jsme na samotnou mez bytí a proto jsme pro společnost potencionálně nebezpeční, ať si pro nás přijede útvar rychlého nasazení, lovci lebek, muži v kuklách a neprůstřelných vestách, lidé vycvičení na likvidaci právě takových lidí jako jsme my, kteří došli na samotnou mez bytí?

Přiznání je přece polehčující okolnost!

Přiznali bychom se ke všemu, k čemu by chtěli, abychom se přiznali, protože my sami nemůžeme vyloučit, že bychom to někdy v budoucnu opravdu nemohli nespáchat.

Ale k čemu polehčující okolnost, když bychom my sami pro sebe požadovali ten nejpřísnější trest, protože bychom pochopili, že nejpřísnější potrestání je pro nás jediná šance na restart.

Skutečný a nefalšovaný restart!“

„U Kyjeva teď probíhá rekonstrukce bitvy o Kyjev. Tisíce lidí se tam teď topí v bahně a sní o porážce německého fašismu, o konečném vítězství, o tom, že rudý prapor zavlaje nad Berlínem,“ přerušila můj proslov.

„Ano, a my sedíme celý den v autě.

Tam u Kyjeva se zase bojuje a my sedíme celý den v autě. Římští legionáři ušli za jeden den dvacet kilometrů a my sedíme celý den v autě na jakémsi mizerném bezplatném parkovišti plném aut, ve kterých sedí celý den lidi stejně jako my!

Zatracený život!“ zaklel jsem, ale to už jsme byli zase zpátky v autě.

Roztřásla se zimou. Měla na sobě jen lehké šaty, ve kterých promokla.

Nastartoval jsem motor, horký vzduch ovanul nás svým vyprahlým bzukotem.

„Co kdybych pustil rádio? Abychom nemuseli poslouchat ten horký vzduch,“ navrhl jsem a dodal, „na rádiu Expres by teď mělo být dopravní zpravodajství. Víš, abychom věděli, jestli tady někde blízko neměří policajti.“

„Jak chceš,“ řekla, upřeně hledíc do zpětného zrcátka.

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy