Úsvit přímé diktatury přichází

pondělí 28. říjen 2013 11:15

Je po volbách. Svítá, nastává další, poslední kapitola tzv. dějin

            Zachvátil mě strach. Z volebních výsledků. Docela obyčejný strach. Moje akceschopnost udělat něco pro záchranu svobody a demokracie snížila se na minimum.

            „Dělej, proboha něco! Proč nic neděláš?!“ křičela na mě hystericky manželka, které výsledky voleb rovněž evidentně taky nedělaly dobře.

            „Co mám dělat? Napadnout volby u soudu, protože jsou jejich výsledky nesmyslné? Takovou žalobu mi soud nekompromisně smete ze stolu!“ odpovídal jsem bezmocně.

            Manželka už ječela: „Dělej něco! Nebo emigruji!“

            Ječel jsem už taky: „Nemůžu s tím nic dělat! Ty volby byly svobodné a demokratické! Chápeš, svobodné a demokratické!“

            Manželka se už ale přestala úplně ovládat: „To je berlusconizace! To je úsvit přímé diktatury!“

            Musel jsem ji vrazit pár facek. Přestala ječet, jen tiše plakala. Vzal jsem ji do náruče a ztěžka oddechoval.

            „Co to s námi je? Tak chutná bezmoc! Máme svobodu, a co z toho vzešlo!? V našich duších je nahromaděno příliš bahna. Přežrali jsme se, všeho jsme se přežrali a teď začínáme kálet! Ze svobody se staly sračky, do slova a do písmene!

            Zlatí komunisti!

            Za nich aspoň člověk věděl, na čem je, mohl si uchovat jakous takous tvář, když na ně doma nadával a tajně poslouchal Svobodnou Evropu!

            Ale co teď!

            Co poslouchat, na co nadávat?

            Zvorali jsem to!

            Totálně zvorali!

            Dvacet let experimentu se svobodou nám ukázalo, co jsme zač!

            Havel byl jen Ďábel s lidskou tváří, opil nás rohlíkem a nechal napospas Klausovi.

            Jak se mohl takový neumětel, falešný profesor stát symbolem jedné epochy!

            Hlavů vzhůru, che, che, taková pitomost, taková ubohost!

            A co nestačil zkurvit Klaus, to teď jako hyena dokončuje Zeman, mršina té naší slavné demokracie brzy zmizí, bude odstraněná zdravotní policií, v přírodě to už tak chodí.

            Ale ti dva zmetci, i ten, třetí Havel, to je jen povrch, tam v těch močálech naší duše, tam už není nic než hnis, totální rozklad. Svoboda je jen přelud, ve skutečnosti jsme nikdy nevybředli z totality, teď už to máme potvrzené i písemně.

            Ano, nastává úsvit přímé diktatury!“ sípěl jsem, tisknouc zoufale manželku tak, že mohla sotva dýchat.

            „Umačkáš mě!“ chtěla se vyprostit z mého sevření.

            „Promiň,“ povolil jsem sevření, dodávaje, „to všechno ty volby. Všechno se drolí, rozpadá pod rukama prohnilé a zpráchnivělé skrz naskrz a nikde žádný pevný bod, kterého bychom se mohli chytit. To čemu jsme věřili, svoboda, demokracie, volný trh, ukázalo se nanejvýš hloupým a směšným.

            Co bude teď?

            Zdálo se, že horší už to být nemůže, ale ukázalo, se že je to teprve začátek, že všechen ten hnilobný proces vlastně ještě ani pořádně nezačal, že to všechno byla jen předehra, že i ta komunistická normalizace byla proti tomu, co nás čeká, jen božím královstvím, učiněným rájem, oázou svobody.

            To, co jsme až dosud považovali za zlo, bylo vlastně dobrem, protože to skutečné zlo, to je mnohem rafinovanější, protože tváří se jako dobro a přitom nám jen otravuje duši, opíjí nás pocitem, že my jsme ti dobří, a když si to konečně uvědomíme, je už příliš pozdě, už jsme jeho otroky, pokud si to vůbec uvědomíme.

            Kdybychom nebyli aspoň tak bezmocní!

            Ta bezmoc je na tom to nejhorší!“

            „Musíš o tom napsat blog! Musíš zburcovat lidi, jsi přece vlivný bloger! Nesmíme se té diktatuře poddat! Musíme bojovat!“ vykřikla manželka, které se už zase začínala zmocňovat hysterie.

            „Musíme bojovat! Napíšu o tom blog! Zburcuji lidi! Ještě nejsme tak bezmocní!“ vykřikl jsem stržen tou chorobnou nadějí.

            To bylo asi před hodinou. Nechápu, jak mohl jsem propadnout té naději, že lze ještě něco změnit, že lze ještě bojovat. Chtěl jsem napsat něco, co by lidi zburcovalo, ale pak jsem si ty lidi představil, tupou a šedou masu, a pochopil, že už je opravdu rozhodnuto.

            A v tu chvíli se mi všechno zhnusilo.

Zhnusil se mi boj za svobodu, za lepší svět, zhnusily se mi všechny ty lži, kterými jsme se až dosud tak žíznivě opíjeli, abychom utekli před skutečností, abychom nemuseli na nic myslet. Zhnusilo se mi všechno, co považoval jsem až dosud za svaté nedotknutelné, bylo mi špatně ze všech těch keců, které se nelišily ve své podstatě nijak od všech těch keců, kterými nás předtím zasypávali komunisté.

Zhnusil jsem se i sám sobě.

Hráli jsme si my, demokrati, na něco víc, než jsme byli, jako si na něco víc hrají křesťané, jako si na něco víc než je, hraje kdokoliv. Hráli jsme si na něco víc, a přitom jsme se s klidným svědomím nechali korumpovat, přikládali jsme ochotně ruku k dílu při budování tohoto marastu a v konečném důsledku nebyli než zloději, kteří skoro jako všichni lidé, a mezi nimi i ti slavní křesťané, myslí toliko jen sami na sebe.

Nešlo nedospět tam, kde jsme dospěli, k bezmoci mocných, jež plodí diktaturu, na jejímž prahu stojíme.

Jak bojovat za svobodu?

A proč vlastně za ní bojovat?

Upálit se jako Palach?

Ale nebyla to právě Palachova oběť, která definitivně zlomila národ, protože mu v plné nahotě ukázala jeho bezmoc, nenapáchala tato oběť nejvíc zla, neudělala pro normalizátory nejvíce té špinavé práce?

A ten film, o tom, co bylo pak, ten ´Hořící keř´, ty všechny řeči o něm, není to právě jedním ze symptomů naší dnešní bezmoci, jež byla korunována těmito nesmyslnými volbami?

Proč bojovat za svobodu, když nás právě tato svoboda dovedla zpátky k diktatuře, mnohem sofistikovanější než byla ta komunistická?

Proč burcovat lidi, přežrané a sedící u televizí a počítačů, totálně zdechlé, utopené v nesmyslnosti své existence, když každá vzpoura tuto diktaturu jen utuží?

Nejsou všichni ti bojovníci za svobodu jen ve svém konečném důsledku apoštoly této diktatury stejně tak, jako byl hořící Palach archandělem normalizace, nebo jako je papež služebníkem Ďábla!

V tu chvíli jsem se svých myšlenek zhrozil, začaly zavánět šílenstvím.

Sebrav poslední duševní síly snažil jsem se proti tomu bránit bagatelizováním toho všeho, to bylo jediné možné východisko.

„Vždyť jsou to jen obyčejné volby. Propad velkých stran se přece očekával, ztratily přece morální kredit, na tom není nic divného. Kdyby tak kdysi, když mívaly ještě před třicet procent, prosadily ten většinový volební model, ty by se dnes divily, hehe,“ zasmál jsem se dokonce.

Manželka, která mě slyšela, přišla se, zeptala: „Čemu se směješ?“

Evidentně považovala můj smích za dobré znamení.

„Ale vzpomněl jsem si, jak ODS a ČSSD chtěly kdysi, v časech opoziční smlouvy, prosadit většinový volební systém,“ řekl jsem manželce a ta se taky rozesmála.

Trochu jsme se uklidnili, strach zmizel.

„Babiš dá lidem práci, to je hlavní,“ řekl jsem vesele.

„Myslíš, že on bude ten diktátor?“ zeptala se manželka

„Ne, myslím, že on to nebude,“ odpověděl jsem.

„A kdo tedy? Kellner?“ napadlo manželku.

„Nejspíš někdo takový. Anebo ta diktatura bude akciovka a jejím anonymním akcionářům se budou vyplácet dividendy, to by bylo demokratické řešení, hehe,“ rozesmála mě a manželku tato moje odpověď natolik, až jsme se z toho tentokrát opravdu přece jen zbláznili.

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy