Kristus má hříšníky rád

pátek 18. říjen 2013 09:18

I když se vůbec nemodlí, nebo je snad miluje právě proto, že se nemodlí? Já se o tom osobně přesvědčuji na každém svém kroku

            Vagón první třídy expresu, pojmenováno podle jednoho vcelku významného skladatele, jehož jméno se tu a tam objeví i v křížovkách, byl docela prázdný.

            „Touto dobou moc lidí v první třídě nejezdí, je příliš brzy.Ale až začne sněžit a teploty klesnou pod nulu, bude obsazenost míst větší, každý rok to tak je,“ odpověděla průvodčí Václavovi, když při kontrole jízdenek nadhodil něco v tom smyslu, že se bude v prázdném vagónu bát.

            Nebál se samozřejmě, ale cesta byla nanejvýš monotónní, je jednou za čas prošla vagónem průvodčí, ani se neptala, jestli někdo přistoupil.

            Krajina za oknem byla nudná a jednotvárná, jak už krajiny kolem vysokorychlostních tratí bývají. Nikde se podél ní nepásly kozy, ani si děti nepouštěly draky, nebo aspoň nepekly brambory v popelu a staré sehnuté babky netahaly z lesa otepi roští.

            Když chvíli vlak zastavil kvůli jakési výluce (nabrali kvůli tomu asi desetiminutové zpoždění), hleděl Václav po celou tu dobu na jakýsi velký, takřka nekonečný lán, jednolitou plochu politou nahnědlou glazurou udusané půdy, po které nevzrušivě přejížděly sem a tam dva velké traktory, ale z té dálky, z které je viděl Václav, připomínaly spíše dětské hračky, asi vláčily.

            „Být traktoristou, to už bude dnes asi tak nuda,“ pomyslel si Václav a hned na to vlak s sebou trhl a opět se rozjel, nabíral rychlost a za chvíli už si to zase hezky svištěl.

            Teď právě přijížděli do města, v němž vlak zastavoval, byl to důležitý dopravní uzel. Nástupiště připomínala ledové kry, na nichž se tísní spousta lidí, jen namísto vody arktického oceánu byla všude kolem pevnina, takže se nebylo čeho bát, navíc vlak přijel skoro na čas, protže deset minut, to nic není.

            Proběhl obvyklý proces vystupování a nastupování, na uvolněná místa usadili se noví pasažéři, výpravčí ostře hvízdl, průvodčí mu odpověděli smluveným znamením, vlak se opět rozjel.

            „Zase nikdo nepřistoupil“ pomyslel si Václav a zahleděl se na svůj tablet.

Ale to co na něm mohl vidět, bylo stejně tak nudné a jednotvárné jako to, co mohl vidět i z okna. Nepřetržitý tok monotónních informací, jež vlastně nesnižují žádnou míru neurčitosti, ba právě naopak, čím více informací je vyprodukováno v rámci nějakého systému, tím větší je i míra chaosu, kterým je tento systém zahlcován tak dlouho, až se dosáhne kritické meze a systém se zhroutí, sám se stane chaosem.

            „Ani na facebooku nic nového,“ pomyslel si smutně Václav a už chtěl napsat nějaký tweet, něco vtipného v tom smyslu, „sedím sám ve vlaku, vesmír je dutá koule, schoulená uvnitř sebe samotné, máme zpoždění deset minut, dejte si za mě velkého panáka.“

            Už se pustil do psaní, když v tom se ozvalo: „Je tady, prosím, volno?“

            Václav vzhlédl od tabletu.

            Do vagónu první třídy přece jen někdo přistoupil. Ten člověk vypadal ale podivně. Trochu, po pravdě řečeno, jako socka. Ne to nebyl nějaký manažer nebo byznysmen, který někam jede první třídou, a po celou dobu někomu telefonuje, nebo aspoň vyřizuje poštu.

            Toto byl člověk, ke kterému, kdyby seděl sám v kupé, by si málokdo sám od sebe přisedl, i když jeho obličej byl nanejvýš inteligentní, třebaže snad trochu zachmuřený. Ale zachmuřený jaksi sám od sebe, takže to vypadalo docela přirozeně, na pozitivně naladěné  a myslící lidi mohla ta zachmuřenost působit i trochu depresivně.

            Ani Václav by si k tomu člověku nejspíše nepřisedl, ale teď byly karty rozdány naopak.

            Ačkoliv byl vagón prázdný, ten člověk si chtěl přisednout na protější sedadlo, ptal se jestli, je volné.

            „Ano, samozřejmě,“ odpověděl Václav, snaže se předstírat roztržitost člověka, jenž je právě vyrušen z psaní něčeho důležitého, chtěje dát najevo, že nově příchozího nebere příliš na vědomí, pokračoval proto v psaní tweetu, a když ho napsal a poslal, předstíral, že píše dál.

            Nově příchozí se uvelebil na sedadle a hleděl z okna.

            Konečně přišla průvodčí.

            „Přistoupili? Vaše jízdenky, prosím,“ zašveholila.

            Socka, jak Václav označil toho cestujícího, se usmála, ale ne příliš, jen tak trochu, možná to ani nebyl úsměv, ale naopak, jakási jiná, mnohem rafinovanější forma oné zachmuřenosti, jež se jí trvale usídlila a v obličeji a řekla: „Nemám.“

            „Nestihl jste si ji koupit?“ zeptala se průvodčí, jako by se jí snažila cosi napovědět.

            „Ne, nechtěl jsem si ji vůbec kupovat,“ řekla socka, a v jejím hlase nebylo ani trochu kajícnosti, jak by se v tomto případě dalo očekávat, že se socka bude snažit obměkčit průvodčí.

            „Kam vlastně jedete?“ zeptala se průvodčí.

            „Ještě nevím. Uvidím,“ odpověděla socka a pevně se zahleděla na průvodčí.

            Ta na socku taky chvíli hleděla a pak řekla: „No tak, dobře, vystupte si, kde chcete.“

            Socka přikývla a ještě se zeptala: „Nevíte, ale mají v jídelním voze čaj? Myslím, jestli tam mají gruzínský čaj?“

            Průvodčí přikývla: „Ano, mají.“

            Socka poděkovala: „Díky.“

            Když průvodčí odešla, socka se sama dala do řeči.

            „To se mi stává pořád,“ řekla a pokračovala, „sednu do vlaku bez jízdenky, nebo sednu rovnou do první třídy a průvodčí mě nechají jet, kam chci.

            Vám se to ještě nikdy nestalo?“

            „Ne, nestalo, já si jízdenku kupuji pokaždé,“ řekl Václav tak, aby v tom byl obsažen jistý despekt.

            Socce to však nevadilo, právě jako by naschvál řekla s neskrývanou ironií: „To je zvláštní, že se vám to nikdy nestalo a mně se to přitom stává pořád.

            Dokonce už jezdím jen první třídou, nějak jsem si na to zvykl. Jistě uznávám, bylo by čestnější, když už jezdím zadarmo a zneužívám oné poněkud nevysvětlitelné dobroty průvodčích, abych tedy jezdil druhou třídou, ale nevyjde to nakonec ve svém důsledku stejně, jestli jedu bez jízdenky v první nebo ve druhé třídě?

            V každém případě je to cosi nesystémového.  Kdyby všichni jezdili zadarmo, tak se tento systém, kdy lidé prodávají svoji práci za peníze a za tyto peníze si kupují práci jiných lidí, pochopitelně zhroutí.

            Milosrdenství ano, ale ne příliš, jinak by to tady přestalo fungovat, i láska k bližnímu musí mít své meze.

            Je samozřejmě otázkou, jestli se dostává tohoto milosrdenství a lásky k bližnímu právě mně jen díky tomu, jak vypadám, a já sám, vím, že můj vzhled je, řekněme, poněkud nedbalý, protože je pro mě i, přiznávám se, nejpohodlnější, to jest, nenutí mě, abych o sebe příliš dbal, což mi zcela vyhovuje.

            Pokud je ale tedy opravdu milosrdenství a láska k bližnímu vyhrazena toliko pro ubožáky, a nikoliv, řekněme třeba pro miliardáře, na kterých to jde hned poznat, že jsou miliardáři a tedy žádné milosrdenství jaksi a priori nepotřebují , pak by se mě to ovšem netýkalo, neboť přece existují i mnohem větší ubožáci, kteří by z titulu své ubohosti a bídy měli na toto milosrdenství mnohem větší nárok než já.

            Avšak kdyby byl na mém místě nějaký bezdomovec, opilý a zapáchající, a bezdomovci většinou zapáchají, neboť jejich metabolismus je metabolismem alkoholickým, navíc neschopný jakékoliv komunikace, pak by ho průvodčí jistě bez váhání vyhodila.

            Proč jsou tedy průvodčí tak milosrdní ke mně?“
            Pokud to byla otázka určená Václavovi, tak Václav na ni neodpověděl, dál cosi vyťukával na tabletu.

            Socka tedy dál pokračovala ve svém monologu: „Nebo víte, co se mi taky stává?

            Jdu kolem nějakého domu, něco mě na něm zaujme, nějaký architektonický detail, řekněme třeba, nebo dejme tomu, že u toho domu na zahradě roste nějaká nemocná jabloň, kterou nikdo nepokácel, i když je nemocná, prostě mě něco zaujme, a proto si řeknu, že by nebylo špatné poznat ty lidi, co v tom domě žijí.

            Pravda, většinou mě však zaujmou hlavně negativní věci, třeba to, jak je ten dům ohavně nabubřelý, jaké před ním stojí obří auto, a já, přiznám se, vůbec nemám rád ta obří auta, ale tím spíš je zajímavější poznat ty lidi, co žijí v tak ohavných domech s posečeným trávníkem všude kolem, co jezdí v takových obřích autech.

            Tedy jdu kolem nějakého takového domu, něco mě zaujme, zazvoním proto.

            Někdo mi otevře, změří mě pohledem a zeptá se: ´Co chcete?´

            A já na to: ´Můžu k vám dál?´

            On nebo ona na mě chvíli hledí a pak řekne: ´Pojďte.´

            Jdu tedy dál a ti lidé, co v takovém domě žijí, jsou nadmíru ochotní a laskaví. Žijí v tak ohavných domech, mají v nich samé nesmysly, jezdí v obřích autech, ale jejich ochota a laskavost nezná mezí.

            Uvaří mi čaj, pohostí mě, většinou mi stačí jen chleba nebo s rohlíky s máslem, sami mi nabídnou, jestli se u nich nechci osprchovat nebo i přespat.

            Ale kdo by se chtěl sprchovat nebo přespat v takových ohavných domech?

            A když se se mnou loučí, ptají se, jestli nechci někam hodit, že mě tam klidně zavezou.

            Odmítnu to samozřejmě, protože proč bych měl jet v těch obřích autech, když můžu jít pěkně pěšky, i když je tím odmítnutím pochopitelně zarmoutím.

            Ještě se mi nestalo, aby mě někdo nepustil dál.

            Nebo v obchodě.

            Platil jste už někdy za něco?

            Já už hodně dlouho ne.

            Přijdu někam, vezmu si jednu věc, a prodavač nebo prodavačka vyloženě odmítá, abych to platil. To znamená, že to pak musí zaplatit ze svého. Snažím se pochopitelně, aby ty věci byly co nejlevnější, ale stejně si to musím uvědomovat.

            Totiž, že jsou lidé ke mně milosrdní.

            Proč?

            Proč zrovna ke mně, když po světě běhá sedm miliard jiných lidí, kteří nedostanou nic zadarmo?

            Ano, proč zrovna já, proč ne třeba vy?

            Vy, který vypadáte stokrát slušněji než já?“

            V poslední otázce zaslechl Václav jakýsi výsměch, i když tam snad nebyl. Socka mu začala být nanejvýš nesympatická a odporná, a tento odpor byl stupňován tím vědomím, že kdyby ho ta socka teď o něco požádala, například o tu bagetu, která mu vyčuhovala z jeho diplomatky, tak by mu Václav tu bagetu bez váhání dal.

            A taky mu ji dal.

            „Na, tady máte,“ podal socce bagetu, aniž ta by ho o něco takového žádala, sám se toho hroze.

            Naštěstí však už přijížděli do další stanice.

            Václav popadl diplomatku a šel ke dveřím vagónu první třídy, ačkoliv cestoval dál.

            Socka se taky zvedla: „Vystupujete? Ano, nádraží je tady pěkné. Já jedu dál, ale dostal jsem chuť na čaj. Zajdu si do jídelního vozu. Nashledanou.“

            „Nashledanou,“ zamumlal Václav a byl rád, že může vystoupit.

            Když se ocitl na nástupišti, zůstal stát. Lidé kolem něho proudili k ústí podchodu, ale on tady vystoupit nechtěl, vystoupil jen kvůli té socce, aby se jí zbavil.

            Možná mohl přejít jen do jiného vagónu.

            Nástupiště se vyprázdnilo, vlak se začal rozjíždět.

            Za oknem jídelního vozu spatřil Václav tvář té socky, byla pořád tak zachmuřená.

            Ale vlak odjel a s ním zmizela i socka.

            „Kdy mi jede další vlak?“ chtěl se podívat Václav na internet, i když všude visely žluté papíry s odjezdy vlaků.

            „Nechal jsem tam tablet! Do prdele! Ta socka si bude určitě myslet, že jsem jí ho dal!“ uvědomil si Václav a nitro mu zaplavil lepkavý pocit bezmoci vůči takovým lidem jako je ta socka.

            „To tady nechal ten cestující,“ podala pak socka, už napojená čajem, tablet průvodčí, když ta zase procházela vagónem první třídy.

            „Dám to na ztráty a nálezy, snad se o to přihlásí,“ řekla průvodčí a pak se zeptala, „už víte, kam jedete?“

            „Asi až na konec. Jede mi tam něco hned zpátky?“ zeptala se socka.

            „Jede, ale máme sekeru deset minut, budete mít jen minutu na přestup. Pak vám jede další vlak za půlhodiny. Spěcháte domů?“ řekla průvodčí.

            „Domů?“ řekla zamyšleně socka a dodala, „ani ne.“

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy