Život po životě neexistuje

pondělí 16. září 2013 10:16

Existuje jen život před životem

            Karla T. jsem potkal po dlouhé době. Vůbec se nezměnil, jeho pohled a výraz nepřestal být inteligentním, snad jím teď prosvítalo i něco navíc, něco nepojmenovatelného.

            „Děláš pořád v bance?“ zeptal se mě Karel T..

       „Ne, teď dělám ředitele v jedné obchodní firmě. Dovážíme věci z Číny, všechno možné, v kontejnerech, znáš to,“ odpověděl jsem.

            „Ano. Kdo by to neznal. Například australská ekonomika je silně navázána na ekonomiku čínskou. Jakékoliv zpomalení růstu čínské ekonomiky se vzápětí projeví na ekonomice australské. A nejen australské. Je to legrační, o blahobytu půlky světa rozhoduje generální tajemník čínských komunistů a ovšem taky bezejmenný anonymní čínský dělník,“ přikývl Karel.

            „Co naděláš? Máme měsíční obrat v řádově desítkách miliónů, to už jsou slušné peníze, to už nejde neobchodovat, to už nejsi drobný trhovec, který někomu nabízí pár sušených hrušek.

            Ano, máš pravdu, jedeme v tom všichni, celý svět, ale člověk nějak musí život rodinu.

            A ty děláš co?“ chtěl jsem vědět.

            „Teď se živím sběrem padaných jablek,“ odpověděl mi s úsměvem Karel T..

            „A jde to?“

            „Za kilo teď dávají korunu sedmdesát. Za hodinu, když s sebou mrskneš, ten metrák nasbíráš.“

            „Ale tys přece neměl nikdy auto, pokud vím. Jak to tam vozíš?“

            „Na dvoukoláku. Půjčil jsem si ho. Dva metráky, když to dobře naskládáš, na něm v pohodě uvezeš. Za den to otočím dvakrát, někdy třikrát.“

            „To máš čtyři metráky po koruně sedmdesáti, takže to vychází na necelých sedm stovek denně,“ spočítal jsem denní výdělek, Karla T.“

            „Jo, je taková lepší minimální mzda. Dalo by se to dělat samozřejmě ve velkém. Nechat si dovézt cigány ze Slovenska, platit jim sedmdesát haléřů za kilo a na každé tuně padaných jablek vydělat tisícovku mínus nějaké drobné za benzín.

            Ale to není pro mě. Já si to raději nasbírám sám. Občas je třeba něco dělat, myslím něco pořádného, aby se člověk nezbláznil. Taky se naučíš vážit každého spadlého jablka. Hodíš jej do měchu a hned víš, že za to něco dostaneš. Tisíc takových jablek sebraných ze země a jsi v balíku.

            Všiml sis, jak jabloně u silnic stárnou a odumírají?

            Teď ještě rodí, teď jsou ještě příkopy u cest plné jablek, které většinou shnijí, ale za pár let bude po jabloních, a co pak?“ zeptal se Karel T..

            „Abych pravdu řekl, moc si jabloní nevšímám, když jedu v autě,“ odpověděl jsem.

            „Lidé v autech si obecně skoro ničeho nevšímají, jabloně se vykácejí, a nové už nikdo nevysadí, padaná jablka podraží, poptávka bude větší než nabídka, tak to přece chodí,“ řekl Karel T..

            Namítl jsem: „Jsou přece důležitější věci než jabloně u cesty.“

            „Ano, jsou důležitější věci,“ přikývl Karel T.

            „Co budeš dělat, až všechno ze stromů opadá??“ zeptal jsem se po chvíli mlčení.

            Karel T. se na mě podíval a nečekaně řekl: „Zkoušel jsi vyvolávat duchy? Ale ne duchy mrtvých, duchy živých?“

            „Cože, duchy živých?“ nechápal jsem.

            „Ano, živých. Totiž, existují-li duchové mrtvých lidí, a spousta lidí je schopna na svou vlastní smrt odpřísáhnout, že ano, pak by přece měli existovat i duchové živých lidí.

            Rozumíš, duch je duch, hledíme-li na onu sféru, v níž vegetují duchové jako na věčnost, pak tito duchové musí existovat už i za našeho života, to jest, my sami jsme, řekněme, jen hmotným projevem, existence těchto duchů, jejich odrazem na zrcadle hmotného světa, nebo třeba jejich hmotným stínem, ozvěnou jejich bytí, to je jedno, jak to nazveš.

            A můžeš-li proto vyvolávat duchy mrtvých, proč bys proto nemohl vyvolávat i duchy živých?

            Trochu se tím teď zabývám, při sbírání jablek tě napadne všelicos, konec konců je teoreticky možné, že by si člověk mohl vyvolat i svého vlastního ducha, k tomu vlastně směřuji, chci to zkusit, na něco takového nepotřebuješ pořádat spiritistické seance, vůbec ne, jde o to osvojit si jen jisté techniky sebeumrtvení, protože život jako takový je příliš hlučná záležitost, a proto kvůli tomu vnějšímu i vnitřnímu hluku nic neslyšíme,“ zakončil Karel T. svoje vysvětlování.

            Mě však ovládl jakýsi tísnivý pocit: „A není to nebezpečné? Vyvolávat svého vlastního ducha?“

            Karel T. se usmál: „Co se mi může stát? Nanejvýš můžu zjistit, že tím svým duchem jsem už dávno.

            „Nevím, já bych to nedělal,“ řekl jsem na to.

            „Žádný strach, rád jsem tě viděl, ať se daří kšefty, měj se,“ rozloučil se mnou Karel T..

            Téhož dne spáchala sebevraždu třináctiletá neteř. Šikanovali ji na internetu, celé dny na něm proseděla, někde se stala chyba. Prostě zničehonic skočila z okna.

Vzpomněl jsem si na Karla T., a najednou mě ovládla strašlivá chuť vyvolat ještě tu noc, kdy se to stalo, ducha neteře, aby mi řekla, jestli tam někde na věčnosti nepotkala už i mého ducha, to jest mne samotného.

            Ale strach zvítězil, doteď jsem se o to nepokusil.

            Bojím se, ale čeho?

            Jen na pohřbu neteře mě napadlo: „Kdyby ten pohřeb byl ne ve smuteční síni, kde jsou cítit jen parfémy pozůstalých a koženka sedaček, ale někde venku, někde na nějakém venkovském hřbitůvku, jistě by ve vzduchu byla cítit padaná jablka.

            Pak bych se už ničeho nebál!“

Karel Trčálek

JaroslavDíky za poetiku12:5316.9.2013 12:53:34

Počet příspěvků: 1, poslední 16.9.2013 12:53:34 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,70 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy