Jsem zloděj a přesto nevolím Babiše

pondělí 9. září 2013 16:59

Na tom, že jsem zloděj, může být sotva něco zvláštního, vždyť dnes krade kdekdo. Ale co ten Babiš?

            „Nejkrásnější povrchové hnědouhelné doly jsou na Mostecku. Jezdíme tam každý rok. Celá rodina i s tchýní a tchánem. Byl jste tam někdy?“ otázal se mě člověk s lehce promáčklým kloboukem na hlavě, s nímž jsem se ocitl v jedné cele předběžného zadržení.

            Už když ho přivedli, to jsem byl v cele předběžného zadržení asi tři hodiny, napadlo mě, jak to, že má na hlavě ten promáčklý klobouk.

            „Jak je možné, že o něj nepřišel při zatýkání? Jak to, že mu jej nikdo nesrazil z hlavy?

            Nebo jej nepovalili na zem předtím, než mu nasadili pouta?“ ptal jsem, jsa pod vlivem poměrně ještě čerstvých dojmů z vlastního zatčení, jehož důvod mi samozřejmě nikdo nesdělil.

            „Ne, tam na Mostecku jsem nikdy nebyl,“ odpověděl jsem zcela popravdě, a hledě na ten lehce promáčklý klobouk, náhle mě napadlo, „co když je to provokatér? Nastrčený sem schválně do cely? Člověk, který je placený za to, že se nechává zavírat se zadrženými, možná i odsouzenými, abych z nich tahal rozumy?“

            A sotva jsem si to pomyslel, ten člověk to moje náhle procitnuvší podezření razantně posílil.

            „Opravdu jste nikdy nebyl na Mostecku, neviděl hnědouhelný důl, takovou nádheru?“ zeptal se mě a upřeně na mě pohlédl, jeho lehce promáčklý klobouk mi najednou připomínal dva dny starou koblihu.

            „Ne, nebyl,“ zavrtěl jsem co nejpřesvědčivěji hlavou a pro jistotu dodal, „jen jednou jsem navštívil lignitový důl na Hodonínsku. Bylo mi umožněno nahlédnout do podzemí, prohlédnout si útroby důlní mechanizace. Ale už je to sedm nebo osm let. Je dost možná, že tu šachtu už zavřeli kvůli nízké rentabilitě těžby.

            „Lignitový důl, to je nuda, z toho nic nekouká. Co si tam chcete vzít? Myslím, jaké ponaučení si chcete vzít z návštěvy lignitového dolu?

            Ne, jeďte na Mostecko, tam uvidíte, jak vypadá divoká privatizace na vlastní oči,“ zavrtěl ten člověk hlavou tak prudce, až mu klobouk spadl na zem, nevšímaje si však toho, nebo to aspoň mistrně předstíraje, zeptal se mě, „nebo vás snad zajímá víc navrácení církevního majetku?“

            „Moc mě to nezajímá,“ řekl jsem.

            Ale ten člověk jako by mě neslyšel, nebo to alespoň mistrně předstíral.

            „Jestli vás zajímá hlavně navrácení církevního majetku,“ řekl ten člověk, sehnuv se pro svůj lehce promáčklý klobouk, „tak si můžete z Mostecka zajet rovnou do kláštera v Teplé. Autem to není zase až tak daleko. Kvalita vozovek tam sice není nic moc, ale při troše dobré vůle nám může být útěchou, že třeba v Polsku jsou na tom se silnicemi mnohem a mnohem hůř.

            Ale třeba ze zázraky jsou na tom v Polsku mnohem líp, kdy se u nás stal naposledy nějaký zázrak?

            Už jste slyšel o tom nejnovějším polském zázraku?“

            „O jakém zázraku?“ pohlédl jsem na toho člověka, jenž tak náhle změnil téma hovoru.

            „V okně varšavského bytu Lecha Kaczyńského, víte přece, toho, jak s ním spadlo to letadlo, se prý teď vždy navečer objevuje jeho silueta. To víte, že je kolem toho spousta řečí.

            Otázkou teď je, jestli to je nějaké boží znamení, jako, že má být Kaczyński prohlášen za polského mučedníka, nebo je to jen Ďáblovo mámení?

            Jde totiž o to, že kdyby to bylo skutečně nějaké boží znamení, tak bychom se museli zeptat: ´Má-li to být zázrak, proč bůh, a znáte přece Poláky, jak v něj věří, každou neděli, a nejen v neděli, je v kostelích hlava na hlavě, ne jak u nás, a kněžím nejsou zdaňovány jejich mzdy služebníků božích, což je, myslím sympatické, tak proč tedy bůh toho Kaczyńského rovnou nevzkřísil, aby Polsko zachránil?´

            Ano, tak bychom se museli zeptat. Ale co víc, pokud ta silueta patří skuteční Kaczyńskému, a pokud to opravdu není jen Ďáblovo mámení , pak bychom museli uznat, že Kaczyński je sice mučedník, ale není zase až tak extra mučedník, takže podle nějakých božích zákonů, které my zatím samozřejmě neznáme, ale snad je časem nějací teologové, možná i Halík, objeví, má sice nárok na zázrak, ale jen na zázrak nižší kategorie, v tom je ten fór, ve formě siluety v okně, ale ne třeba už na zázrak vzkříšení.

            Co myslíte?“

            „A nepostává v tom okně to jeho dvojče Jaroslaw?“ namítl jsem skepticky jako doktor Grygar.

            Člověk se uhodil do svého lehce promáčklého klobouku: „Vidíte, to mě nenapadlo! A přitom je to tak prosté a jednoduché, zároveň však zcela racionální. Ale budiž mi omluvou, že to zatím nenapadlo ani samotné Poláky.

            Ale to jsem chtěl říct, zajímáte-li se hlavně o navrácení církevního majetku, chcete-li vidět, jak Kristus nabývá zpět jemu kdysi odcizený majetek, zajeďte si třeba do Teplé. Tamnímu klášteru se navrací osm set hektarů půdy, tam si to navracení užijete na plné koule.

Bůhví, jak k tomu ti mníšci vlastně přišli, vždyť se už celá staletí jen modlí, dost možná jim těch osm set hektarů někdo podstrčil v rámci nějakého hloupého žertu, aby jim přidělal jen starosti, odvedl jejich myšlenky od Krista a jeho oběti, za nás hříšné, hehe.“

Člověk v lehce promáčklém klobouku se ošklivě rozesmál.

Jeho smích, i jeho žvanění mi najednou začalo lézt na nervy, ale nejvíc mě začal iritovat ten jeho lehce promáčklý klobouk.

Proto, když se dosmál, jsem na něj, ačkoliv mám celkem mírnou povahu, udeřil: „Člověče, poslyšte, proč máte na hlavě ten lehce promáčklý klobouk?“

Něco v rysech toho člověka náhle ztvrdlo.

„Vy jste to nečetl? Tomu nevěřím!“ řekl tvrdě.

„Co jsem měl číst?“ podivil jsem se?

„Fejeton Ivana Krause v Lidových novinách. Už nevím, jak se jmenoval, ale vystupoval v něm člověk s lehce promáčklým kloboukem. Od té chvíle mám na hlavě lehce promáčklý klobouk za všech okolností, ať se děje, co se děje.

Tak četl jste nebo ne?“ uhodil na mě ten člověk jak u nějakého výslechu.

„Ano, četl jsem to. Sice letmo, ale ten člověk s lehce promáčklým kloboukem mi v paměti utkvěl, to přiznávám,“ přiznal jsem.

Člověku s lehce promáčklým se rozsvítila tvář: „Takže přiznáváte, že jste o člověku s lehce promáčklým kloboukem četl, že jsem v podstatě jen vaše literární krádež, že jste ten motiv s lehce promáčklým kloboukem ukradl?“

„Je to provokatér!“ potvrdilo se mi moje podezření.

Ale než jsem jej stačil rozvinout do nějaké teorie, zeptal se mě ten člověk: „Volíte Babiše, i když jste zloděj?“

„Už zase odporně žvaní. To je hnus, ty jeho žvásty,“ chtěl jsem si pomyslet, ale místo toho mi zcela samo vyklouzlo z úst, „ano, volím Babiše, i když jsem zloděj.“

„Já to věděl!“ prohlásil triumfálně ten člověk s lehce promáčklým kloboukem.

Ale než jsem to stačil to svoje ´ano´ dementovat, otevřely dveře cely předběžného zadržení a v nich stál, soudě podle ohromné spousty frček na výložkách, sám policejní ředitel.

„Omlouváme se vám za vaše zadržení. Spletli jsme si vás s jedním exposlancem, kterého právě realizujeme. Máte velmi podobnou DNA a taky hlas, došlo k politováníhodné záměně. Pan ministr byl už o vašem případu informován, prosím, tudy se dostanete zase ven,“ ukazoval mi policejní prezident úslužně na otevřené dveře cely předběžného zadržení.

Člověk s kloboukem, který už najednou nebyl lehce promáčklý, ke mně přistoupil a podal mi ruku: „Blahopřeji vám k znovunabyté svobodě. Snad se i moje realizace se brzy skončí takto šťastně. A na to Mostecko, a taky do té Teplé si rozhodně zajeďte.“

„Ano, zajedu si tam,“ slíbil jsem mu a vyšel ven z cely předběžného zadržení.

Byl jsem zase na svobodě.

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy