Václav Klaus slaměným vdovcem

pondělí 19. srpen 2013 16:02

Tak se ´Mistr Svobody´té svobody přece jen dočkal

            Václav Klaus už ani nedoufal, že se toho dne dočká.

            Livie si konečně balila kufry!

            Malý řadový domek v Kobylisích tonul v horečnatém spěchu. Do odjezdu vlaku zbývaly už jen necelé dvě hodiny a Livie pořád nemohla najít rtěnku, kterou dostala před třemi roky od svého chotě na vánoce.

            „Kde jen může být? Bez ní neodjedu! Je to ta nejmilejší věc, dárek od tebe. Položím si ji v Bratislavě na noční stolek, aby mi tě pořád připomínala.

            Kde jen může být?“ obracela Livie Klausová všechno vzhůru nohama, vyhazovala z polic knihy svého manžela (a že jich tam bylo požehnaně), ale rtěnka nikde.

            „Já nevím, Livie, ale ať ti ten vlak neujede. Dám ti na vánoce novou, lepší, která vydrží na rtech déle,“ začínaly se Václava Klause zmocňovat obavy, že by jeho ženě mohl ujet vlak.

            „Tady je!“ zvolala však vítězoslavně Livie, když rtěnku našla, byla zapadlá v krabici s děkovnými dopisy za amnestii.

Každý den Livie četla nějaký z těch dopisů (bylo jich asi pět) svému choti před spaním, takže na tom nebylo nic divného, že se rtěnka našla právě tam.

            Majíc rtěnku, sedla si Livie před zrcadlo, avšak čas běžel dál.

            Václav Klaus chtěl něco poznamenat, ale v tom se před domem ozvalo zatroubení auta.

            Byl to Martin Kuba, který měl odvézt Livii na nádraží.

            Václav Klaus vyšel před dům.

            „Vzal jsem raději Tranzita, ať se nám tam všechno vleze,“ řekl Kuba, dodávaje, „je to dobré auto. Normálně s ním vozím ze Šumavy zvěřinu k Hubertovi. Mám vás pozdravovat od knížete. Ale ne od toho cizího, od toho našeho, modrého.“

            Václav Klaus poděkoval za pozdrav, a podávaje předsedovi ODS dva prsty, řekl: „Manželka se ještě upravuje. Můžete jí zatím odnést kufry do auta.“

            „Páni, to je ale tíha. Co v tom ta zatracená ženská má?“ pomyslel si Martin Kuba, když se ruče chopil kufrů nové velvyslankyně na Slovensku.

            Kufry byly už dávno v dodávce (ten poslední se musel hodit na střechu), když Livie konečně vstala od zrcadla. Její rty byly ohnivě rudé, vytvářející dráždivou kombinaci s oblíbeným bílým paletem, jež si Livie vzala na cestu do rodného města.

            „Fíha! Ta se zase zmalovala!“ divže nevykřikl Martin Kuba, když uviděl Livii Klausovou.

            „Chtěla bych česko-slovenské vztahy posunout na vyšší úroveň,“ řekla Livie Klausová, když jí Martin Kuba políbil ruku.

            „Ano, milostivá, česko-slovenské vztahy potřebují restart jako sůl,“ dal Kuba za pravdu Klausové.

            Václav Klaus si na lehké letní sako ještě připíchnul ´Řád bílého dvojkříže I. třídy´ (nejvyšší slovenské státní vyznamenání, obdoba českého ´Bílého lva´, pozn. autora), a mohlo se vyrazit na vlak.

            Všichni si nasedli do dodávky.

            Vedle řidiče seděla Livie, u dveří pak sám Václav Klaus, který se zálibně prohlížel ve zpětném zrcátku, dokonce si i dvojkříž´ dal až těsně ke krku, aby se v zrcátku pěkně vyjímal.

            Při cestě ucpanou Prahou vzpomínala Livie dojatě na své dětství strávené ve slovenské metropoli.

            „Otec za Tisa zachraňoval Židy. Zachránil jich mnohem víc než Schindler. Jenže byl skromný a to ho stálo po válce kariéru.

            ´Je to moje lidská a křesťanská povinnost,´ říkával vždy u nedělního oběda, který byl skromný, všechno jídlo se totiž dávalo Židům, celou válku jsme kvůli nim hladověli.

            Otec to nedělal, aby byl slavný, aby se o něm točily filmy. Proto si po válce jeho zásluhy přivlastnili jiní a na otce nakydali tu největší špínu.

            Že prý arizoval židovský majetek!

            Taková lež!

            Když jsme se z Bratislavy stěhovali do Prahy, měli jsme tehdy jen deset korun na den, tak jsem to město nenáviděla.

            Bylo to sice město mého dětství, těch krásných chvil u vánočního stromku, kdy jsem rozbalila dárek a opravdu tam byla ta hadrová panenka, kterou rodiče koupili mně a sestře, dostaly jsme ten dárek společně, za poslední peníze u nějakého židovského vetešníka, jednoho z těch, kteří díky otci přežili válku někde v pohodlném úkrytu.

            Ale taky to bylo město zlých a nenávistných lidí, kteří nemohli otci, ani když zemřel, zapomenout jeho čestné a statečné chování za války.

            Ale teď se tam těším. To všechno zlé je zapomenuto, zůstala už jen láska k rodnému městu.

            To máte stejné jako s manželstvím, které trvá padesát let.

            Viď, Klausíku?“

            „Ano, Livie, máš pravdu,“ řekl Václav Klaus, neodtrhávaje svůj pohled od zpětného zrcátka.

            Livie Klausová se začala svěřovat se svými plány, Martin Kuba trpělivě poslouchal: „Hned jak přijedu, dám velvyslanectví nově vymalovat. A taky tam nechám zřídit dětský pokoj. Aby ke mně mohla jezdit vnoučata. Chci, aby poznala Bratislavu, aby věděla, kde jejich babička žila, když byla ještě dítě.

            A taky mě napadlo, že by ten pokoj mohl sloužit i pro děti z dětských domovů. Představuji si to tak, že by se ze všech dětí, co jsou u nás v dětských domovech, vždy jednou za rok vylosovalo jedno dítě, které by dostalo za odměnu výlet do Bratislavy a já bych ho hostila na náklady státu u sebe na velvyslanectví.

            Bylo by to i s polopenzí, to by přece stát nezabilo, třídenní polopenze pro nějakého usmrkance z děcáku, co myslíte?“

            „Já myslím, že je to skvělá myšlenka. Jestli vyhrajeme ty mimořádné volby, tak vám ručím vlastní hlavou za to, že ten usmrkanec z děcáku tu polopenzi dostane,“ odpověděl Martin Kuba.

            To už ale přijížděli k Hlavnímu nádraží.

            Tam už se tísnila většina z tři sta dvaceti tisíc Slováků, kteří žijí v Praze.

            Když dodávka zastavila, našly se hned ochotné ruce, které Livii, respektive Martinu Kubovi, pomohly s kufry až na třetí nástupiště, odkud odjížděl expresní vlak do Bratislavy.

            Do odjezdu zbývalo už jen pár minut, nastala chvíle loučení.

            V krátkém kulturním programu vystoupil Meky Žbirka.

            „Už len dvacať dva dní, tak, prosím, nezabudni, že sa blíží deň, keď zazvoní zvon,“ zpíval a všichni pražští Slováci (včetně bývalého ministra dopravy Gustáva Slámečky, který sem přišel i se svým životním partnerem Jiřím Novákem, jenž kdysi podepsal ony nešťastné smlouvy s Promopro, kvůli nimž se musel Saša Vondra opět vrátit do diplomacie, takže vlastně byli teď s Livií kolegové), zpívali s ním.

            Po písničce promluvil Roman Joch (byla to ovšem od něho tak trochu konzervativní drzost, neboť rána na ruce Václava Klause se od atentátu ještě zcela nezahojila, a když bylo před deštěm, tak lehce brněla), ale na druhé straně, kdo jiný by měl mluvit za pražské Slováky, když ne Roman Joch?

            Snad ne komunista Marián Čalfa?

            To, hadám, azda nie!

            „Tu máte, vezmite si vod nás všetkých pražskejch Slovákov túto malú debničku. V téjto malej debničke sú dva kilogramy pravej ovčiej brynzy, ktorú sme sami u nás v Občanském institutu pre vás urobili, milá paní Klausová, nech nám po cestě do našej rodnej krajiny nehladujete,“ podával Roman Joch Livii malou bedýnku, komentuje to lámanou slovenštinou odrodilce a ztraceného syna, jenž si však v tuto pohnutou chvíli uvědomil, kde jsou jeho skutečné kořeny.

            „Ďakujem. Urobili ste mi ozajstnú radosť,“ poděkovala Livie a políbila Romana Jocha na jeho bradku.

            Pak všichni opustili perón, aby se ti dva, Václav a Livie Klausovi mohli rozloučit o samotě.

            „Někdy za mnou přijeď, třeba na vánoce,“ řekla Livie.

            „Víš, že mám na vánoce vždy nejvíc práce,“ odpověděl Václav Klaus.

            „Ale vždyť už nejsi prezident, Klausíku. Už nemusíš psát novoroční projevy,“ řekla Livie.

            „Stejně mě z Institutu nepustěj bez dovolení na krok. Beze mě by se to tam všechno sesypalo,“ odpověděl Václav Klaus.

            Ale to už se na perónu objevil výpravčí a nemilosrdně ostrý hvizd jeho píšťalky ukončil loučení.

            Dveře pendolina (Livie cestovala v první třídě) se automaticky zavřely, vlak se rozjel, až konečně zmizel Václavu Klausovi z dohledu.

            Před hlavním nádražím čekal na exprezidenta Martin Kuba.

            „Hodím vás domů, milostpane,“ řekl Klausovi.

            „Chci se trochu projít, můžete jít, máte volno, uvidíme se po volbách na vládě,“ propustil Klaus Kubu, když to říkal, hlas se mu podivně chvěl.

            Když zmizela i dodávka, vmísil se Václav Klaus do davu japonských turistů, kteří právě šli kolem.

            O dost později, táhlo už na půlnoc, pak vyšel z jistého činžovního domu v jisté žižkovské ulici. Na chvilku se zastavil, jako by nad něčím přemýšlel, a pak se vydal směrem doprava.

            „Tak chutná svoboda,“ pomyslel si Mistr Svobody, když pak nad ránem bral za kliku dveří osiřelého řadového domku v Kobylysích, kdesi u sousedů právě radostně zakokrhal kohout.

            „Kykyryký,“ zakokrhal poprvé.

            „Kykyryký,“ zakokrhal podruhé.

            „Kykyryký,“ zakokrhal i potřetí, ale to už Václav Klaus spal.

            Nevysvlečený a v botách.

 

 

           

Karel Trčálek

Naštvaný"Fíha! Ta se zase zmalovala"07:2120.8.2013 7:21:01
ZuzkaKlaus bude17:5219.8.2013 17:52:17

Počet příspěvků: 2, poslední 20.8.2013 7:21:01 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,70 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy