Je lepší homosexuální rodina než rodina neúplná?

úterý 6. srpen 2013 16:09

Nevím. Ale zajímalo by mě, co by na to řekl Semín. Michal. Z D.O.S.T.. Z ´Institutu sv. Josefa´. A tak mu tento článek věnuji. Snad si počte, pes močící na teplé párky

            Využil jsem příležitosti, která se mi sama nabídla, a stal se smutným hrdinou následujícího vyprávění.

            Pršelo.

            Pršelo v duchu.

            Takže vlastně vůbec nepršelo.

            Ale to nevadilo, aby dlouhé provazce deště nebičovaly vyprahlou šedou kůru mozkovou svými mlaskavými údery.

            Všechny houpačky v okolí několika kilometrů byly obsazeny neúplnými rodinami. V každé z nich chyběl jeden nebo druhý rodič, a v každé z nich chyběli dva prarodiče, z jedné i z druhé strany, a v každé z nich chyběli čtyři praprarodiče z jedné i druhé strany prarodičů.

            Rozvádělo se to všechno jako na běžícím pásu, utíkalo od sebe, nebo to ani neuzavřelo občanský, natož církevní sňatek.

            Děti se smutně houpaly.

            „Za to můžou teplouši,“ myslely si holčičky, „že nemám tatínka.“

            „Za to můžou lesby,“ mysleli si chlapečci, „že nemám maminku.“

            „Proč prší, když vlastně vůbec neprší?“ ptali se všichni společně, zatímco houpačky vrzaly jakousi pohřební píseň, kterou si spolu s nimi notovali všichni kolemjdoucí.

            Těch ale nebylo mnoho.

            Jedna žena a jeden muž.

            Muž, když šel kolem nějaké houpačky, řekl: „Ježíš tě osvobodí!“

            A žena, vypadalo to, že má knír (pokud ovšem nebyl falešný), ho pokaždé, když to řekl, praštila deštníkem, který byl zavřený, protože ve skutečnosti nepršelo, po hlavě a řekla: „Tu máš, prevíte!“

            Když to muž řekl asi po páté, praštila ho žena tak, až se svalil na zem.

            „Konečně, prevíte,“ řekla.

            Dítě, které se na houpalo se svou neúplnou rodinou na houpačce, u které se to stalo, se smutně (bylo to nejsmutnější dítě ze všech dětí) zeptalo: „Proč jste ho praštila, až se svalil na zem?“

            „Neptej se, když nejsi tázáno,“ napomenul dítě jeden z prarodičů, který měl na tváři předloňskou jizvu (byl to děda ze strany nepřítomné matky a jednou takhle na předloni na podzim se při holení pořezal tak, holil se totiž bez zrcadla jen nad kaluží vody, že tomu všichni sousedé divili, jak tak tupá břitva může nadělat tolik paseky, a on se zase divil, že má tolik sousedů).

            Avšak žena se usmála, pohladila dítě po tváři a řekla: „Protože je ten hajzl v D.O.S.T.“

            Dítě se po dlouhé době usmálo, naposledy se usmálo při svém narození.

            Jeho matka, která zmizela jednoho rána kdoví kam, si tehdy pomyslela: „To mám ale veselé dítě, hned mu dám napít mleziva!“

            Jenže dítě, jakmile se napilo mleziva, ihned poznalo svůj omyl, přestalo se usmívat a od té chvíle bylo nejsmutnějším dítětem na světě, takže mu ani nevadilo, když pak matka, která mu tehdy dala napít kolostra, zmizela, jeho smutek nemohl být kvůli tomu větší, než už byl i bez toho.

            Dítě se usmálo a řeklo: „Aha, už vím.“

            Kromě toho, že bylo smutné, bylo totiž i náramné chytré.

            Jeho otec, vousáč, který se podobal na svou matku (ta na houpačce byla taky) přestal imitovat hru na foukací harmoniku, odtáhl své dlaně od úst a řekl: „Nechtěla byste nám uvařit oběd? Manželka už je v pejru kdoví kolik roků. Naše dítě nemělo ještě zuby, když se zdekovala s tou ženskou.“

            Když to říkal, svítily uprostřed jeho smolně černých vousů bílé zuby.

            „Tu máš, prevíte!“ řekla žena a praštila muže taky deštníkem po hlavě, až se svalil na zem.

            Všichni dospělí se schválně dívali stranou.

            „Proč jste praštila tatínka, když není v D.O.S.T., a když žijeme bez maminky?“ zeptalo se dítě.

            Žena pohladila dítě po tváři a řekla: „Všichni chlapi jsou stejní. Až budeš velké, tak to pochopíš.“

            Dítě se usmálo, už potřetí od svého narození.

            „Aha, už vím. Až budu velké, tak nebudu nikdy opravdický muž, aby mě ženy jako vy nemlátily deštníkem po hlavě,“ řeklo, protože to bylo opravdu velmi chytré dítě.

            Žena otevřela deštník, ačkoliv ve skutečnosti nepršelo, jen v duchu, a šla dál, třebaže ji nikdo neodháněl, ba právě naopak, babička dítěte z matčiny strany s ní chtěla zapříst rozhovor o zavařování okurek a vůbec o životě ženy v domácnosti a nad plotnou plnou hrnců, z nichž se bez přestání kouří.

            Ta žena s deštníkem a ten muž, který ležel na zemi, a který se za chvíli vzpamatoval, postavil na nohy a zeptal se: „Nešla tady moje manželka? Takové ženská s knírem a deštníkem?“ a který, když mu jeden z praprarodičů ukázal směr kudy žena odešla, běžel za ní, to byli jediní kolemjdoucí.

            Pak už jsem zbýval jen já.

            „Kde má ten pán neúplnou rodinu?“ ptaly se děti, když jsem procházel kolem těch houpaček.

            „Ten pán nemá žádnou rodinu,“ odpovídali jim dospělí.

            „A není mu smutno, když nemá žádnou neúplnou rodinu?“ chtěly vědět děti.

            „To víte, že je mu náramně smutno. Zvláště takhle na večer, v tu hodinu, kdy dostáváte výprask,“ odpovídali jim dospělí.

            „Tak to jsme na tom ještě dobře,“ pokyvovaly hlavou děti, protože taky byly všechny náramné chytré.

            Jen to nejsmutnější dítě se na nic neptalo.

            Hledělo na mě a myslelo si: „Ďas, aby to všechno spral, i tyto smutné hrdiny svých vlastních vyprávění.“

            Mělo pravdu.

            Smutné děti mají vždy pravdu.

            Nechcete-li mít smutné děti, nedávejte jim pít kolostrum, zůstane v nich už navždy.

            Ale jeho babička, ta, co se podobala na jeho otce, jemuž nemohlo být víc než pětadvacet, byla hovorná.

            „Dáváte do okurek kopr, když je zavařujete?“ ptala se, jako by zavařováním okurek nestrávila celý život.

            „Prší,“ řeklo však dítě, než jsem stačil odpovědět, že kopr je Satanův vynález, který k nám přišel z Číny.

            A skutečně pršelo.

            Dlouhé provazce deště bičovaly šedou kůru mozkovou svými mlaskavými údery.

            „Pojďte se schovat, nebo zmoknete,“ vyzvala mě ta žena a roztáhla deštník.

            Schoval jsem se po něj, zatímco ostatní bezbranně mokli.

            „Chtěla bych prožít nějakou velkou lásku. Jeho otec byl teplouš,“ řekla ta žena, ukazujíc na syna, a dodala, „je ze zkumavky. Nikdy jsem mu to neřekla, a ani neřeknu. Neslyší nás, nebojte se. Když prší, je úplně mimo. Miluji vás.“

            Prsy té ženy tiskly se na mě stále víc a víc, najednou byly všude, začal jsem je vášnivě líbat.

            Nejsmutnější dítě, pozorujíc nás, recitovalo říkanku: „V černém lese čtyři stromy, v pustém městě čtyři domy. V jedněch ústech čtyři včely,  v jedné dlani čtyři zuby. V jednom hejnu sedm strak, nejsem ženská ani chlap.“

           

              

Karel Trčálek

voboraKazda rodina, i ta homosexualni,09:408.8.2013 9:40:50
dr.med.cerny ,obcan EU ale ne Ceskamly pane Trcalek14:097.8.2013 14:09:54
ZuzkaThomas12:227.8.2013 12:22:22
voboraThomasi10:127.8.2013 10:12:54
ThomasHomosexuální svazek01:427.8.2013 1:42:47
Petr PokornýNa divnou otázku se nedá odpovídat.21:286.8.2013 21:28:57

Počet příspěvků: 6, poslední 8.8.2013 9:40:50 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy