Kdo je tady parazit?

pondělí 8. červenec 2013 17:14

Samozřejmě, že v první řadě já. Ale možná v tom parazitování nejedu sám

            Zase se rozednilo a tak mi nezbylo nic jiného, než se opět přepnout do úsporného režimu.

            „Život je boj o energii a kdo jí plýtvá, ten zanikne, rozpustí se jako instantní káva na dně plechového sudu, když jí někdo zalije vroucí kyselinou sírovou.

Ano, tou, která tvoří mračna na Venuši nebo na Merkuru, už přesně nevím.

Ale pořád tím směrem létají nějaké sondy. Kdoví, i tam je snad život, samozřejmě život svého druhu, i tam se bojuje o energii, ale už dost!“ ukončil jsem toto své přemýšlení, jež je největším žroutem energie a jež se mi hrozilo vymknout z rukou.

Už se mi to jednou stalo.  Na vánoce. Zrovna na štědrý den. Ostatní lidé cpali se bramborovým salátem a cukrovím, to jest doplňovali si energii a já jsem místo toho přemýšlel, zatímco v rozích pokoje kdysi vegetující pavouci se už dávno proměnili jen ve vyschlé chitinové exoskelety, přestože v mých umírajících, na vánoce vždy umře nejvíc vzpomínek, vzpomínkách dosud žili jako hbití lovci někdy až příliš otravných a hlavně nestydatě tučných much.

            Ano, bylo zbytečné, ba sebezničující takto přemýšlet, babrat se v tom, co už je dávno jasné, ale o čem se pořád dokola žvaní orálně i v knihách, jež jsou chrleny po stovkách titulů, jako by zdroje energie, jež nám dovoluje existovat, byly neomezené, což nejsou.

            Kdo si to uvědomí, má zpola vyhráno. A je-li navíc inteligentní, má vyhráno i takřka zcela, protože inteligentní člověk si vždy najde nějakou skulinu v systému, která mu dovolí energii ušetřit, a nikoliv zbytečně vydávat jen proto, aby měl pocit, že něco dělá a tímto pocitem ospravedlníl svou stejně zbytečnou existenci.

            Proto jsou například Spojené státy americké se svojí politikou příkladem vrcholné stupidity, neboť všechen ten vojenský aparát, který si udržují na získání světové hegemonie a tím i například přístupu k ropě, spotřebuje tolik energie, že v konečném energetickém součtu musí být tato světová velmoc blbosti vždy v zoufalém mínusu.

            Kdo šetří, má za tři a proto je za daného stavu, to jest v situaci, kdy ještě nevypukl otevřený konflikt o energetické zdroje, tedy onen pověstný boj na život a na smrt, jenž je hnací silou každé evoluce, která se ve své závěrečné a vrcholné fázi mění v revoluci, mnohem efektivnější politika energetických úspor, než exploatace energetických zásob.

            Abyste mohli dobývat, dejme tomu, uhlí, musíte zároveň toto uhlí spalovat. A všechny tyto de facto zbytečné energetické výdaje se v čase sčítají, aby v konečné bilanci vedly ke zhroucení daného ekosystému, to jest v tomto případě naší civilizace, neboť její nakumulované energetické potřeby přesáhnou rámec možností jejich uspokojení.

            To vím už ovšem dávno, a proto nad tím nemusím přemýšlet a tak plýtvat energií. I burcování lidstva k šetření energií je jejím plýtváním, a proto je nejen zbytečně, ale v rovině individuální i vysloveně nežádoucí, neboť, co je mi jako individuu do lidstva, byť jsem jeho součástí?

            Moje individuální existence má zřetelné hranice. Byl bych sám proti sobě, kdybych si prostor těmito hranicemi vymezený sám zužoval burcováním nějakých blbců, kteří musí všude jezdit autem a všude létat letadlem.

            Čím menší bude energetická náročnost mé existence, tím větší potenciální možnosti se mi budou nabízet, neboť budu mít k dispozici větší množství nevyužité energie. A v tom je ten fígl. Ten, kdo nic nedělá, to jest zbytečně nevydává energii, je nejbohatším individuem, neboť má k dispozici nejvíce volné energie.

            Mohl by, ten kdo nic nedělá, tedy dokázat velké věci, ale tím, že žádnou z těchto velkých věcí nerealizuje, jen dokazuje svoji moudrost, neboť devadesát devět procent těchto tzv. velkých věcí jsou jen naprosté pitomosti.            

              Netvrdím, že toto nicnedělání, ve skutečnosti však sofistikovaná úspora energie, je možné i na úrovni kolektivní tak, jako je možné na rovině individuální. Jsem schopen připustit si ten fakt, že mohu šetřit energií jen proto, že ostatní ji vydávají, a že jsem tedy svým způsobem parazit a tedy ona moje skromnost, je ve skutečnosti jen cizopasnickou strategií přežití.

            Ale to jsou jen nuance, které mě vlastně nemusí zajímat, nehledě na to, že celá tato moje úvaha může mít vážné logické trhliny. Ale přemýšlet nad tím hlouběji, to by bylo plýtvání energií a tak ješitný zase nejsem, abych kvůli nějaké své úvaze vydával energii jen proto, abych tuto úvahu učinil nenapadnutelnou případnými kritiky.

            Má-li tato úvaha svoje mezery, tak ať si je má, co je mi do toho?

            Tyto věci jsou mi už dávno jasné a proto jsem se přepnul do úsporného režimu, abych v něm strávil další z těch dnů, které se pořád odněkud vynořují a jsouce odžity, zase někam mizí.

             Nebyl jsem v tomto úsporném režimu ještě ani tři hodiny, odhadem samozřejmě, protože nejen dívání se na hodinky, jelikož ve vesmírném měřítku je vlastně jedno, kolik je hodin (neboť je-li u nás dejme tomu deset hodin dopoledne, kolik hodin může být asi tak na druhém konci vesmíru, v nějaké té hvězdné mlhovině? Taky deset, nebo tam mají snad už půlnoc, když k nám paprsek světla letí milióny let, nehledě na to, že tam nevychází žádné Slunce, takže tam není žádné dopoledne ani odpoledne?), ale i samotný chod těchto hodinek je plýtváním energie, když se objevila nějaká žena.

Nejspíš to byla správcová ubytovny, v níž nyní žiji, jen si nechala udělat trvalou a taky liposukci, proto jsem ji asi hned nepoznal. Ale nechtělo se mi o tom přemýšlet, proč taky, prostě se objevila nějaká žena a to bylo všechno, nebylo na tom nic, co by bylo třeba nějak analyzovat.

„Přišla jsem vás nakojit, už je čas,“ řekla ta žena hlasem, jenž byl opravdu hlasem správcové, tedy to byla nejspíše ona, jen vizuálně omládlá o několik měsíců, možná i o jeden rok, a obnažila své prsy.

„To už je tolik?“ nebyl jsem možná opravdu  v úsporném stavu necelé tři hodiny, ale již mnohem déle.

Vzal jsem si její prs a začal jej sát. V Číně taky kojí dospělé lidi, ale já jsem s tím začal o dost dřív než tam. Asi před půl rokem, to už jsem byl v ubytovně třetí den, přišla správcová za mnou s tím,  že jestli chci, tak mě bude jednou denně kojit, vždy ve dvanáct hodin.

„Co za to chcete?“ zeptal jsem se jí.

„Nic,“ odpověděla a u toho i zůstalo, nikdy jsem nezkoumal motivy tohoto jejího jednání, proč taky.

Správcová mi začala sdělovat, jak měla ve zvyku, všemožné informace, jako by nevěděla, a možná to opravdu nevěděla, aspoň pokud vím, ale moje vzpomínky nesahají zase až tak daleko, proč taky, že i pouhým skladováním takovýchto informací, ve své podstatě zcela zbytečných informací, se spotřebovává e energie.

„Ministryně kultury v demisi jmenovala nového šéfa Národní galerie,“ řekla mi, hladíc si lem zástěry.

„Tak?“ přestal jsem na chvíli sát a odpověděl ji ze soucitu, protože jsem taky mohl mlčet.

„Tak,“ pokývla hlavou a dodala, „je to nakonec opravdu ten Fajt. Tak se konečně dočkal a celá kulturní veřejnost taky.“

„Tak,“ řekl jsem opět.

„Tak,“ pokývla i správcová hlavou a znova dodala, „už to chtělo do čela nějakého renomovaného a respektovaného historika umění. Teď už snad nebude těch zásadních výstav jak šafránu. Za Rösela žádná, za Knížáka sotva jedna, ale to jen jeho vlastní.“

Na to jsem už neřekl nic, saje dávno již druhý prs.

Moje mlčení však správcové nijak nevadilo.

Dál mi sdělovala: „Podporované zdroje energie budou stát Českou republiku během dvaceti let bilión korun. Třeba jen podpora solární energie nás vyjde na dvacet pět  miliard ročně. Z těchto dvaceti pěti miliard bere osmnáct miliard čtyři sta zdrojů, čili na jeden takový zdroj vychází ročně v průměru čtyřicet pět miliónů. Z těchto čtyři sta elektráren lze dohledat sto a až dvě stě majitelů, jsou to převážně zahraniční investoři.

Ale co ten zbytek?

Kdo to je?

To se vůbec neví.“

„Tak?“ řekl jsem opět, neboť už nebylo, co sát, ale pak jsem se přece jen neudržel a dodal, „mně stát dává třicet šest tisíc měsíčně a přesto mě někteří lidé jsou ochotni považovat za parazita. Opovrhují mnou, a přitom je kdosi vysává mnohem víc, ale oni pro třísku nevidí břevno, hehe!“

„Tak,“ přitakala správcová, a schovávajíc si prsy, pokračovala, „může to být kdokoliv. Nějací teroristi, ruští oligarchové, mafiáni z Ázerbájdžánu nebo Vatikánu, šejkové z Kataru, člověka napadá ledacos, i to, že se ty peníze jakýmsi obloukem přes stovky účtů vrací do nevládního sektoru, který je bezpečnostním rizikem.“

Jak je to možné?

Není už i ten náš stát jen pračkou špinavých peněz?“

Chtěl jsem říct: „Tak?“

Ale už neřekl, protože se najednou objevil nějaký chlap, vypadal trochu jako bývalý manžel správcová, jen hlavu měl snad trochu šišatější, ale nechtělo se mi nad tím přemýšlet, proč taky?

Chlap se na správcovou okamžitě obořil: „Kde jsou? Kam jsi je dala, ty kurvo jedna!?“

Co měla kam správcová dát, jsem se už nedozvěděl, protože jí ten chlap kamsi surově odtáhl, aniž by však správcová volala o pomoc. To mi sice mohlo přijít divné, protože to nevypadalo, že by ten chlap správcové svojí tlapou zacpal ústa, a tedy mohla, kdyby opravdu chtěla, křičet o pomoc, ale divné mi to nepřišlo, proč taky.   

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy