S Ázerbájdžánem na věčné časy!

čtvrtek 6. červen 2013 13:39

A nikdy jinak! Snad šaramantní Miloš Zeman uhasí diplomatickou roztržku mezi námi a Ázerbájdžánem, za kterou může netaktnost a nedisciplinovanost ministra zahraničí

            „Za chvíli udeří dvanáct hodin,“ řekla, sedící se zkříženými nohami na mé pohovce.

            A skutečně, neuplynulo ani čtvrt sekundy a udeřilo dvanáct.

            „Mám to v sobě,“ vysvětlila mi, a z ramene se jí přitom svezl starý hedvábný přehoz, který si před chvíli půjčila a slíbila mi jej při svém odchodu vrátit, „ v jakémkoliv časovém pásmu,vím, kdy udeří dvanáct hodin.“

            „I v Ázerbájdžánu?“ zeptal jsem, pozoruje její obnažené rameno.

            „Ano, i tam. V Baku, na břehu Kaspického moře, nebo v Náhorním Karabachu,“ odpověděla mi.

        „Naše exportní aktivity jsou tam teď ohroženy. Mnoho podniků stojí a nevyrábí, protože Ázerbájdžán kvůli několika zlým slůvkům na adresu tamějších samovládců odmítá odebírat naše vyhlášené zboží. Tak daleká země, a tak úzké vztahy nás s ní pojí!

            Ale není Náhorní Karabach arménským územím?“ nebyl jsem si zcela jistý, komu vlastně patří Náhorní Karabach.

            „Snad arménským. Ale záleží nám na tom?

             My žijeme tady a naše vlast má přece pevně dané hranice, její celistvost není ohrožena, na naše území nedělají si zálusk žádné hordy cizáků.

              Za to vděčíme Evropské unii,“ řekla bezelstně.

              Její slova mě zarazila.

          „Vy jste…,“ vylezlo ze mě, a na chvíli se zastavil, připadalo mi to nepředstavitelné, že by právě ona…, ale pak jsem přece jen větu dokončil, „vy jste eurohujerka?“

             „Eurohujerka? Netuším. Někdy se nevyznám sama v sobě, jen vím, kdy je dvanáct hodin.

              Co to vlastně znamená?“ zeptala se.

             „Velebíte přece evropskou integraci,“ zněla moje rychlá odpověď.

           „Vy byste byl raději, kdyby to u nás, třeba v Sudetech vypadalo jako v Náhorním Karabachu?“ chtěla vědět.

             Pokrčil jsem rameny: „Jako v Náhorním Karabachu samozřejmě ne. Ale když vás napadne nepřítel, který vám chce odcizit kus území, osídlit jej vlastními lidmi, učinit z něj rovněž národnostně homogenní území, ale s opačným znaménkem, víte, že je to válka, a že je třeba bojovat.

           Může se stát, že je nepřítel silnější, že si to území nakonec přisvojí, že se naše vlast o něco zmenší. Ale pořád můžete bojovat, a dokud bojujete, existuje pořád ještě nějaká naděje na to, že svoji vlast, její územní celistvost uhájíte.

                Ale jak chcete bojovat proti plíživé integraci?

                Jednoho dne se probudíte, a že zjistíte, že nežijete ve své zemi, že onen národní stát, který byl vaší vlastí, již neexistuje, že místo něj je zde jakýsi obrovský, nanárodní moloch řízený kdoví odkud, takže v něm nemůže existovat žádná demokracie a žádná svoboda, že ať křičíte, jak chcete hlasitě, nikde se nedovoláte svých práv, a to ani těch nejzákladnějších.

               Proto je plíživá integrace tak nebezpečná, proto jí mohou velebit jen eurohujeři a eurohujerky, kosmopolité v pravém smyslu slova.“

               „Aha, tak jste to myslel,“ zvonivě se zasmála, jako bychom nemluvili o smrtelném nebezpečí, ale o tom co jsme dělali o víkendu.

               „Vám to připadá legrační?“ otázal jsem se trochu dotčeně.

                Přestala se smát, ale úsměv jí z tváře nezmizel: „Ázerbájdžán je národní stát, a přece tam mají to, co bychom, kdyby to bylo u nás, určité nenazývali demokracií a svobodou. Oni mají svého prezidenta a my máme svého prezidenta, a mezi nimi, dvěma okraji téže propasti, jsme jako lano nataženi my, voliči.

            Promiňte mi, jestli se vás nějak dotkl můj smích.“

           „Jen mi to přišlo, tak trochu nezodpovědné, smát se v dnešní době varovným hlasům. A taky nejde vůbec o mě, ale o národ, o naše zakázky v Ázerbájdžánu, o práci pro naše lidi a taky…,“ nedořekl jsem, protože mi přiložila ruku na ústa.

            Hleděli jsme si do očí.

           „Řekněte mi raději něco o vesmíru.

            Zabýváte se přece jeho výzkumem.

            Proto jsem vlastně přišla, abych se o něm něco dozvěděla.

            Je to tak vzrušující!

           Myslíte si, že kniha Genesis skutečně popisuje vznik vesmíru?“ přitiskla se ke mně, přehoz se svezl docela.

            „Kniha Genesis je tragickým omylem, signifikantním výrazem neschopnosti lidského rozumu překonat sebe sama a opustit všechna ta stvořitelská klišé. Ve své podstatě je to ten nejtrapnější a nejnudnější vědecký elaborát, jaký jsem kdy četl a nikdy nedočetl,“ odpověděl jsem.

            „Opravdu?“ podivila se.

            „Ano. Včera přibližně touto dobou, tedy okolo dvanácté hodiny, zatímco hodně lidí pokojně pracovalo ve svých zaměstnáních, pronikl jsem nejištěn vůbec ničím do nejhlubších vrstev vesmíru. Neobjevil jsem tam vůbec nic. Tedy nic neznámého či nového Bylo to tam stejné jako tady.

            To samo je nejúžasnějším objevem ve směšných dějinách lidské inteligence a jejího duchovního hledání. Všechny hypotézy vysvětlující vznik vesmíru jsou jen reklamní slogany. Všude to vypadá stejně, v pekle i v nebi. Bůh sice existuje, ale je to jen zápach, který vydávají exkrementy, jež produkuje naše duše v rámci svého metabolismu, je tedy Bůh jen zplodinou látkové výměny na úrovni substancí,“ vysvětlil jsem jí.

            „To jsem nevěděla, že to ve všude ve vesmíru vypadá stejně jako tady. Představovala jsem si ty nekonečně vzdálené končiny jako bůhví co,“ přiznala se a upřímnost s jakou to řekla, byla roztomilá, pak ale dodala, „už jste tento objev publikoval?“

            Usmál jsem se: „Ne. Ani ho publikovat nebudu.“

            „Mohl byste dostat Nobelovu cenu,“ řekla.

            „Copak o něco takového stojím?“ namítl jsem a odhodil přehoz, aby nám nepřekážel.

            Při loučení mi řekla: „Jednou v Taškentu, na tržišti, jsem viděla podobný přehoz. Musel to být ale sen, protože jsem v Taškentu nikdy nebyla.“

            „Je to možné, že to byl sen,“ odvětil jsem a dodal, „jestli chcete, vezměte si ho, nepotřebuji ho tak, jak jsem si kdysi myslel, že ho potřebovat budu.“

            „Děkuji, jste moc hodný. Rozstříhám ho na spoustu malých hadříků,“ ještě jednou mě políbila, pak vyběhla ven a za chvíli už bylo slyšet startování jejího auta.

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy