Miluji Lenina!

středa 29. květen 2013 10:23

To mi napsala jedna moje známá. A mě to přinutilo okrajově se zamyslet, co vlastně Lenin pro nás znamená dnes

„Leninův odkaz je stále živý. Žijeme v době, kdy začíná docházet na jeho slova, kdy jeho vize, myšlenky a podněty stávají se aktuálními pro každého poctivě smýšlejícího intelektuála,“ psala mi jedna známá ve svém dopise, který jsem obdržel poste restante a nyní navečer i četl.

„Hm,“ pomyslel jsem si, odloživ list papíru, „nepřelouskal jsem vlastně žádnou jeho knihu, ani v originále, ani v překladu. Nenapsal náhodu ´Co dělat?“

Začetl jsem se opět do dopisu.

„Myslím, že ho miluji,“ sdělovala mi moje známá, „miluji Vladimíra Iljiče Lenina.

Ptáte se, jak je to možné?

Jak mohu milovat někoho, kdo již nežije, kdo způsobil takovou katastrofu, že západní Evropa a zvláště pak my, paradoxně rovněž Slované, hledíme na Rusko s nedůvěrou, na jejímž dně je cítit i samolibé pohrdání zemí, kde zítra znamená již včera?

Snad Vám to nemusím říkat, jak k něčemu takovému mohlo dojít.

Vždyť i Vy přece milujete Hannah Arendtovou.

Dobře si vzpomínám na ten večer, kdy jste se mi svěřil s Vaší láskou, kterou jsem tehdy ovšem ne zcela chápala. Připadalo mi to podivné, aniž bych to ale řekla nahlas, jak s ní můžete rozmlouvat, jak jí v duchu můžete líbat a být k ní něžný tak, že by té filosofce mohla závidět nejedna vdaná žena.

´Miluji ji, protože vyrůstala v Královci,´ řekl jste mi tehdy v oné útulné, dnes už bohužel neexistující čajovně.

´Zbláznil se,´ myslela jsem si tehdy o vás, přiznám se, srkajíc čaj.

Vy jste to tehdy jistě tušil, co si o vás myslím. Ale nedokázal jste mluvit o nikom jiném než o ní, jak už to zamilovaní lidé dělávají, jak se podle toho prozrazují a jak se taky kvůli tomu stávají i zranitelní a lehce vydíratelní.

Teď už Vás, sama doslova stravována láskou, plně chápu, teď už se sama ničemu nedivím.

Nebo jsem taky zešílela?

Ale proč bychom nemohli milovat někoho, koho jsme zahlédli někde na nějaké fotografii, o kom jsme slyšeli mnoho vyprávět, ačkoliv jsme se s ním nikdy nesetkali?

Jsou přece známy případy, kdy se ženy vdávají například za zločince, již jsou odsouzeni k dlouholetému nebo i doživotnímu žaláři, za někoho koho znají jen z letmých setkání ve věznici a mnohastránkových dopisů, které ovšem musely projít rukama vězeňských cenzorů.

A já znám Vladimíra Iljiče dokonale z jeho spisů, kterým jsme se kdysi tak smáli. Avšak nyní, když jej čtu, vidím jej zavřeného ve své pracovně, jak skloněný nad papírem zaznamenává na arch papíru své myšlenky, jež ve svém konečném důsledku mohou změnit svět, vtisknout mu takovou podobu, jakou si vysnil jejich autor, sám Vladimír Iljič.

Samozřejmě vím i o jeho milostných poměrech. Ale není nemožné, aby tak velký muž jako on nebyl milován mnoha ženami, i když samozřejmě věřím, že moje láska k němu je ta největší, že jediný, kdo jej skutečně miluje, jsem já a že jsem taky jediná, která má na jeho lásku právo, protože jedině se mnou by mohl být šťastný.

Teď si lámu hlavu otázkou: ´Mám jet do Moskvy, navštívit jeho mauzoleum?´

Mám však strach, že bych se vrhla na tu prosklenou rakev, rozbila ji a začala jej vášnivě líbat. Ale v tom okamžiku, kdy by se tak stalo, pronikl by k jeho tělu vzduch, který by vykonal své dílo zkázy, vím, že mumie musí být uchovávána v ochranné atmosféře, aby se zabránilo jejímu rozkladu.

Co bych dělala pak, kdybych svou láskou takto zničila to, co miluji?

Bojím se toho výletu, odkládám jej, jak to jen jde, ale tuším, že před tím neuteču, že přece jen podniknu tu cestu, jež skončí se těmito sebezničujícími zásnubami, které mě nejspíše přivedou do blázince někde daleko za Uralem, pokud naše úřady dají ode mne ruce pryč a nevyžádají si moje předání do naší vlasti, v níž lidé už zapomněli na to, kým byl Vladimír Iljič Lenin.

Vidíte sám, jak na tom nyní jsem.

I tento dopis Vám píší během krátké chvilky, než se zase pustím do četby jeho ´Imperialismuu jako nejvyšší stádium kapitalismu´ v němž tak jasnozřivě diagnostikuje dnešní dobu, všechny ty naše finanční  a dluhové krize. Když tu knihu čtu, jako bych čechrala Vladimírovu bradku, fyzicky cítím jeho vousy, snad bych je mohla i přesně spočítat, tak na mě působí ta slova, která napsal on.

Promiňte mi, že svůj dopis končím tak brzy.

Ale chci být již opět s ním, vím, že mě pochopíte, že mi odpustíte, že jsem se Vám tentokrát nevěnovala déle, že jsem Vás takto odbyla. Ale zamilovaný člověk, a já jsem zamilovaná, je ve své podstatě sobec, neboť láska je čirou esencí sobectví, nejraději bychom se jí zalkli, uchvátili ji sami pro sebe.

Teď mě to trochu trápí, vím, jak jste velkorysý a dobrodušný, že moje chování k Vám je teď, mírné řečeno, nezdvořilé, když si pro Vás, svého tak dobrého a věrného přítele nedokážu najít více času, ale po ničem jiném teď netoužím víc než po tom být už zase s ním, Vladimírem Iljičem, mým milým, nejmilejším.

Vaše N.

P.S. Pozdravujte ode mě Hannah.“

„Kapitál je sloučen se státem, parlamentní demokracie stává nástrojem kapitalismu, jehož pomocí kapitalisté zvyšují své zisky,“ vybavila se mi přece jen jakási teze toho, koho teď miluje moje známá, jejíž dopis jsem právě dočetl.

Odloživ jej a rozsvítiv světlo, (není stát nástrojem ČEZu?), pokračoval jsem v četbě ´Eichemanna v Jeruzalémě´.

Karel Trčálek

HannahA já...13:1129.5.2013 13:11:51

Počet příspěvků: 1, poslední 29.5.2013 13:11:51 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy