Jsem bez drog. Co bude dál, nikdo neví

středa 2. leden 2013 10:36

Tímto článkem by se měla končit jedna etapa mého působení zde, charakterizovaná dlouhými a rozvláčnými články. Podaří se mi to? Nikdo neví, co bude dál...

            Účinek každé drogy je specifický. Ba dokonce různé dávky druhově téže drogy liší se ve své chuti, barvě, psychickém odstínu, neboli jak se souhrnně říká, buketu.

            Ale možná bych měl použít termín narkotikum, a ne droga. Droga, to je výraz pro účinné látky v léčivých rostlinách, přeneseně pak pro tyto patřičně zpracované rostliny samotné. Kdysi jsem je taky sbíral a nosil ve velkých papírových pytlích do výkupny. Ale žádné závratné bohatství mi to nepřineslo, byť jsem to (otázka samozřejmě jak moc oprávněně) považoval za poctivou práci.

            V mládí jsem taky sbíral starý papír. Sbírat je ovšem silné slovo. Rudého Práva bylo všude dost, sem tam se mezi nimi mihla i Lidová Demokracie či Svobodné Slovo. Tehdy jsem byl ovšem pionýr. Zdobil mě rudý šátek. Rudý jako krev padlých revolucionářů. Tím se však lépe nechválit.

            Co kdybych přece jen jednou, byť nejspíše za okolností hodně podivných, dohnán k tomu pohnutkami zcela nevysvětlitelnými, kandidoval na prezidenta?

            O svém členství v SSM raději tak pomlčím vůbec.

            Mluvím-li o účinku drogy, myslím tím samozřejmě účinek narkotik, nikoliv heřmánkového thé.

            Při této příležitosti sama se nabízí na jedna úsměvná historka. Jel jsem z bulharského města Ruse do Rumunska. Přejít hranici se dá ovšem jen autem po mostě přes Dunaj. Vytrvale jsem odmítal snad i výhodné nabídky bulharských taxikářů.

            Vyplatilo se. Asi po dvou hodinách mě vzal turecký kamióňák. Přejeli jsme do Rumunska a hodinu čekali. Rumunští celníci či pohraničníci seděli venku na židličkách a o čemsi se vesele rozprávěli. Nakonec si nás přece jen všimli.

            Turek dal do celní deklarace příslušný štos bankovek, mě vytáhli ven.

            „Have you dogs?“ ptal se mě rumunský pohraničník či celník, zřejmě se chtěl blýsknout angličtinou, která skutečně byla o něco lepší než moje.

            „Yes, I have,“ odpověděl jsem mu, ani nevěda zda správně, možná na otázku ´Have you´ odpovídá nějak jinak, opravdu nevím, mám raději ruštinu než angličtinu.

            Celník či pohraničník se ovšem neptal na psa (to množné číslo mě mohlo trknout), ale na drogy, špatně jsem rozuměl, říkal ´drogs´ ne ´dogs´.

            Ježto jsem psa měl, odpověděl jsem: ´Ano, mám.´

            Nu, ovšem vysvětlilo se to.

            Lidé se na hranicích většinou k tomu, že mají u sebe drogy, tedy narkotika, nepřiznávají, spíše naopak.

            Nu ovšem stala se mi ještě jedna taková legrační věc.

            Jel jsem do Německa.

            Při překračování hranice, když jsme nebyli ještě v Schengenu pravidelně, ale víceméně i potom, mě Němci, respektive Bavoři (v Bavorsku se neříká ´Dobrý den´, ale ´Pozdrav bůh´) pravidelně šacovali, čemuž se ovšem nelze divit, co kdyby se ty tuny heráku, koksu a hašiše dostávaly do zhýralé Evropy skutečně v mém batohu?

            Tentokrát moje cesta vedla přes Železnou Rudu, a z vlaku do vlaku jsem přeběhl bez problémů. Na druhý den ráno ve Straubingu hledám něco v batohu a nahmatám skleňák. Vytáhnu jej a skleňák je plný konopných paliček. Kdysi, snad před rokem jsem jej tam uskladnil, a pak na něj zcela zapomněl, k ničemu mi ovšem nebyl.

            A tak aniž bych to tušil, vezl jsem sebou dost konopí na to, abych se možná naučil i dost dobře německy v nějakém nápravném zařízení.

            Říká se tomu štěstí?

            Představuji si tu scénu.

            „Máte drogy?“ ptá se mě německý policajt.

            „Nemám,“ odpovídám.

            Začne prohlídka.

            „Was ist das?“ vytahuje policajt vítězoslavně skleňák.

            „Das ist meduňka,“ odpovídám mu, protože na skleňáku je opravdu nálepka s nápisem meduňka.

            Pak už by to ale šlo ráz naráz.

            Skleňák jsem vyhodil do nějakého keře v parku, dívaje se, zda tam nejsou kamery, sichr je sichr.

            Možná tam je ještě dodnes, pokud ho nenašel nějaký bavorský penzista a neudělal si z jeho obsahu mastičku na své revmatické klouby.

            Jak je vidět, účinek každého narkotika je opravdu specifický. Po požití alkoholu lidé dost často zpívají nebo sedají za volant. Dost lidí po požití alkoholu fandí i českým národním týmům a to hlasitě, křičíce: „Česko (tedy Böhmen und Mahren) do toho!“ nebo hulákajíce, „kde domov můj...“

            Pro svět jsme už však dávno ´Czech´.

            Nicméně po požití heroinu lidé svému Česku zpravidla nefandí, majíce jiné starosti. Proto je snad heroin na rozdíl od alkoholu zakázáný, protože se po jeho požití člověk uzavírá příliš do sebe a hra národního týmu, byť je tato sebepřímočařejšího, ho nezajímá.

            Ovšem někteří opilci se taky, zvláště v pokročilejším stádiu, uzavírají do sebe. Ale to je nejspíše nutný odpad, s jehož procentem se tak nějak počítá. Je ovšem také jasné, že opilec toho odvede státu na spotřební dani víc než uživatel heroinu či koksu, o podomácky vyráběném pervitinu ani nemluvě, leda by se zavedla spotřební daň i na léky, ze kterých se vyrábí.

            Kdyby tomu tak bylo, vraceli by i feťáci něco státu, a lidé by si aspoň uvědomili, sahajíce hlouběji do svých peněženek, že na nachlazení je nejlepší lipový čaj s medem, a ne nějaká svinstva, která do sebe valí horem dolem.

            Otázkou ovšem je, zda by se se zavedením spotřební daně na všechny ty nurofeny a modafeny nezvýšila i kriminalita, neboť v ceně jedné dávky pervitinu by musela být tato daň rovněž zahrnuta, pokud by výchozí surovina nebyla získaná jiným způsobem, třeba vloupáním do lékárny, což je ovšem kriminální čin.

            Byla-li by cena jedné dávky pervitinu větší, museli by lidé na pervitinu závislí zvýšit svoje ekonomické úsilí, aby si opatřili dostatek finančních prostředků na své oblíbené narkotikum.

            Znamená to, že by dělali víc přesčasů v práci, nebo si našli ještě další zaměstnání?

            Nebo spíš dají přednost něčemu kriminálnímu?

            Ekonomická úvaha je to jistě pěkná. Ještě to podchytit statisticky a nějaká ekonomická studie by mohla být na světě.

            To celé ovšem píšu jen proto, abych upokojil ty, co mě tak či onak považují za feťáka. Něco se ve mně hnulo, jakýsi laserový paprsek boží milosti proklál mi duši, a tak jim chci vyjít vstříc.

            Sám vím, jak je to příjemné, když si člověk může říct: „No, neříkal jsem to!?“

            Trápí mě však teď něco jiného.

            Výzva Benedikta XVI. k meditaci.

            Běžely nezadržitelně poslední hodiny a minuty starého roku. Byl jsem na návštěvě u sousedů. V televizi běžela čtyřiadvacítka. Právě ukazovali ohňostroj v Hongkongu.

            „Dobrá prasárna,“ pomyslel jsem si.

            V tom však ve spodním pásu přeběhla ta zpráva.

            „Papež Benedikt XVI. vyzval lidi, aby v novém roce více meditovali,“ nebo tak nějak to tam stálo.

            Za chvíli tam běžela ta zpráva znova.

            „Co to toho vilného inkvizitora na papežském stolci proboha svatého napadlo?“ zděsil jsem se.

            Všichni papežové jsou chlípníci. Ale nade všechny vyniká svou chlípností bl. Jan Pavel II. Jeho ´Teologie těla´ to je sumář chlípnosti. Jsem sice teprve na stopadesáté straně, ale de Sade je proti tomu Andersenem, byť s bičem v ruce.

            Benedikt XVI., co se týče chlípnosti, sice kvalit svého předchůdce nedosahuje, jeho vilnost má takříkajíc lidskou tvář stejně jako u nás socialismus v šedesátém osmém, ale teolog je přece jen zdatnější, marná věc. Jeho texty o neposkvrněném početí Panny Marie jsou prostě nedostižné.

            A nejednou toto!

            Výzva k meditaci!

            Považoval jsem to zprvu za silvestrovský žert nějakého kreativního redakčního týmu.

            Výzva k meditaci, jež je uveřejněna prostřednictvím televize, jaksi vyvrací sama sebe.

            Nebo už jsou snad nové televize konstruovány tak, aby se při nich dalo meditovat, je jejich obrazovka podsvěcována právě za tímto účelem?

            Televizi nemám, a proto jsem možná sto let za opicemi, snad už je na trhu i meditativní televize, a proto tato moje domněnka, že jde jen o silvestrovský žert, padá díky mojí nevzdělanosti.

            To si uvědomiv, polil mě mráz, vší silou, jsem se chytil stébla, jež se přede mnou zjevilo jako poslední záchrana.

            „To bude nějaký omyl! Papeže asi špatně informovali, stejně jako v případě arcibiskupa Bezáka. Namluvili mu, že chodil na koupaliště a do sauny, a on Bezáka odvolal, protože mu asi nic jiného nezbývalo, arcibiskup nemůže chodit do sauny a na plovárnu. A teď mu řekli, že církev u nás už majetek dostala, ale ona ho fyzicky ještě nemá, ještě si ho nepřebrala.

            Když bude Duka a spol. meditovat, jak pak mohou tento navrácený majetek nejen využívat, ale i fakticky převzít?

            Copak meditujícího člověka zajímá nějaký majetek?“ doufal jsem tedy, že to je nějaký omyl.

            „Papež se ale nemůže mýlit!“ přetrhlo se najednou ono stéblo a já jsem zahučel do bažiny těch nejčernějších obav, v níž zastihl mě konec nového roku a příchod Nového roku.

            Bohužel se tyto moje nejčernější obavy potvrdily. Proklínám papeže ze všech svých sil, laji mu, ale stejně mi je to k ničemu.

            Je už druhý den nového roku a já jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by nemeditoval. Svět se zastavil, všichni jsou pohrouženi do meditování.

            „Kdo bude teď pracovat, když všichni meditují?“ děsím se budoucnosti.

            To jest, své vlastní budoucnosti, neboť moje existence byla založena na té skutečnosti, že všichni, ačkoliv by taky mohli žít na dávkách jako já, pracují, a proto já mohu nepracovat, neboť tito lidé pracují a tak živí ze svých daní i mě, který tak může v poklidu meditovat.

            Teď ovšem meditují všichni!

            Pohrouženi do vnitřního světa, hledí nepřítomně před sebe, potácející se kdesi v duchovních výšinách či hlubinách kosmu.

            To, co bylo dřív, vlastně ještě před dvěma dny jen privilegiem jen nás flákačů, je náhle všeobecnou novou vlnou, jež hrozí rozbít a rozleptat meditační žíravinou všechnu tu naši tak pracně budovanou industriálně informační civilizaci.

            Je mi z toho nějak smutno. Ze všech těch lidí, co teď meditují. Dřív mi vadil všechen ten hluk, ale teď, když všichni meditují, už si nepřipadám nijak výjimečný. Moje ješitnost je těžce raněna, krvácí, a nedá se to nijak zastavit.

            Kdo teď bude na mě dělat, když továrny i úřady zejí prázdnotou?

            Kdo mě bude živit?

            Církevní půda zarůstá plevelem, kostely chátrají, nedopitá piva větrají, jsou plná kvasinek, státní obligace se proměnily v bezcenné papíry, peníze už nikoho nezajímají.

            Všichni meditují, nechodí do kostela a nikdo, nebo aspoň já, neví, co bude dál.

    

Karel Trčálek

bosorkazačnete další etapu zde00:213.1.2013 0:21:18
voboratak se aspon nauc, Pisto,15:472.1.2013 15:47:59
PistaJake drogy uziva K. Trcalek?14:502.1.2013 14:50:28
blogmenVysvětlení mýlky.12:482.1.2013 12:48:06

Počet příspěvků: 4, poslední 3.1.2013 0:21:18 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy