Moje tři nejpěknější štědré dny bez drog a bez televize II.

pondělí 24. prosinec 2012 09:50

Když se teď probírám svými vzpomínkami, vybavují se mi tři štědré dny, na které nikdy nezapomenu

             pokračování  

             V poměrech, jež panují v Božím království, jsem se zorientoval rychle. Pochopil jsem, že všichni se zde mají dobře, zahrnuti Boží láskou, ale blahoslavení se mají jen přece jen o něco lépe, a svatí vůbec ze všech smrtelníků, nemluvím o andělech, tam je to trochu jinak, nejlépe.

            Tak například příděl čaje pro obyčejné smrtelníky je v Božím králoství jedna krabička Pigi na celou věčnost, a polomáčených sušenek zrovna tak. Když takový obyčejný smrtelník spotřebuje všechen čaj hned, logicky z toho vyplývá, že pak už bude celou věčnost bez čaje.

            Odkládá-li však spotřebu na později, je de facto bez čaje rovněž, protože na věčnosti znamená ono ´na potom´ vlastně nikdy, takže takový obyčejný smrtelník má sice pořád nenačatou krabičku čaje pigi, ale čaj nepije stejně jako ten, kdo už ji celou spotřeboval, takže jsou na tom oba stejně, ať už v přítomnosti či v budoucnosti, ačkoliv mluvit na věčnosti o nějakých časových horizontech je ovšem vždy ošidné.

            Blahoslaveným jsou ovšem už přidělovány dvě krabičky pigi čaje, což je propastný rozdíl, protože na věčnosti je mezní užitek této druhé krabičky vlastně nevyčíslitelný, a stejně tak dostávají i dva balíčky polomáčených sušenek.

            Avšak příděly čaje a polomáčených sušenek jsou pro svaté neomezené, čehož ovšem svatí využívají a s čajem i sušenkami čile obchodují, na základě čehož bohatnou a stávají se ještě více váženými občany Božího království.

            Obyčejní smrtelníci jsou víceméně se svým postavením smířeni. Vědí, že nemá smysl se bouřit proti Božímu řádu, příklad Satana je dostatečně odstrašující. Avšak trochu jinak jsou na tom ti, kteří zemřeli v pověsti svatosti, jako například já.

            Tito lidé mají přece jen šanci, že se mohou vyšvihnout výš, tedy mezi blahoslavené a svaté. Proto mezi těmito lidmi, mezi něž ovšem patřím i já, panuje strašlivá řevnivost, jež dá se bez nadsázky přirovnat k peklu přirozeného výběru.

            Problém je v tom, že k tomu, aby se člověk stal blahoslaveným nebo svatým, potřebuje nutně nějaký zázrak.

            Avšak Bůh vydá povolenek k zázrakům, kterým se v hantýrce říká pytlačenky, neboť tím vlastně lezeme bohu do jeho revíru, jelikož zázraky může dělat jedině bůh ze svého vlastního rozhodnutí, nikoliv na základě něčí přímluvy, tím by byla zpochybněna absolutní všemohoucnost jeho vůle, jakkoliv jsou snad tito přímluvci svatí, naprosté minimum.

            To je vcelku pochopitelné. Bylo-li by zázraků příliš, dokonce existuje jakási interní směrnice, kolik zázraků může být vykonáno za jednu miliardu pozemských let, už by to pochopitelně nebyly zázraky, ale cosi zcela naprosto všedního.

            Nemluvím samozřejmě o zázraku Božího stvoření, který je permanentní, avšak přitom neuchopitelný, a tedy ze všech zázraků největší. Mluvím o zázracích docela obyčejných. Ambicí každého kandidáta či kandidátky na blahoslavení je samozřejmě získat tuto pytlačenku, a pro to je schopen udělat všechno.

            Já jsem z toho pochopitelně nebyl výjimkou. Vidina jedné krabičky pigi čaje navíc, nemluvě o tom, že blahoslavení je odrazovým můstkem ke svatořečení, ze mne udělala naprosto bezohledného člověka, který jde bez skrupulí za svým cílem, tedy blahoslavením.

            Zpravidla se pytlačenky vydávají na zázračné uzdravení. Zázrak je to sice banální, ba dokonce ponižující, protože člověk si při tom připadá jako nějaký Šimon Mág.

            Ale účel světí prostředí a pýcha nikam nevede. Samozřejmě, že každý by chtěl dělat zázraky velkolepé, má plno řečí, ale ve finále nepohrdne ani zázračným uzdravením, zajistí-li mu to krabičku čaje a balíček sušenek navíc, a mezi blahoslavenými je to taky tak, nebo ještě mnohem horší, protože tam už se hraje o mnohem víc.

            Nejdříve si však člověk musí zajistit, aby se začal proces jeho blahoslavení, a když se začne, pak musí sesbírat co nejvíce prosebných modliteb, podle jejich množství pak bůh přidělí potřebnou pytlačenku. Ježto je však počet žijících smrtelníků omezený, každý dělá, co může, aby si prosebných modliteb urval co nejvíce právě pro sebe.

            Když se mi záhy po své smrti podařilo vyvolat proces mého blahoslavení, začala i mně ta krvavá bitva plná všelijakých podrazů a špíny o prosebné modlitby. Zatímco obyčejní smrtelníci jen hleděli do prázdna a vyčítali si, že už si všechen čaj vypili, nebo naopak vší silou bojovali s pokušením načít krabičku čaje, já jsem vedl vysilující kampaň za prosebné modlitby.

            Bylo to vysilující hlavně psychicky a mravně, ale nic jiného se dělat nedalo. Jednoho věčného okamžiku začala mezi námi prosakovat zpráva, že bůh vydá již brzy další pytlačenku. Nastalo peklo, ale brzy se vykrystalizovala trojice největších favoritů na udělení pytlačenky.

            Byl to slovenský mučedník Tiso, sestra Nirmala, nástupkyně Matky Terezy, a já. Ostatní za námi již výrazně zaostávali a bylo nepravděpodobné, že by se na nás dotáhli. A pak se Bůh opravdu zjevil, v tu chvíli jsem byl až na třetím místě.

            Stáli jsme na nádvoří paláce celého ze zlata a bůh, obklopen bělovousými starci, pravil: „Přišel čas na zázrak. Nejvíce prosebných modliteb máš ty.“

             Mučedník Tiso, na kterého se obrátil, přitakal: „Ano, já, Bože!“

            Na to Bůh odpověděl: „Slyš tedy. Rozhodl jsem se učinit na zemi veliký zázrak, abych upevnil víru lidí v moji prozřetelnost. Na zemi žije člověk jménem Pius XIII. Ten člověk se nazývá svatým otcem a je to můj náměstek. Duše je to dobrá, ale každý rok se na vánoce strašlivě přežere.

            Vždy se modlí, aby odolal pokušení hříchu obžerství aspoň na štědrý den, v ten den, kdy jsem dal světu svého druhorozeného syna, ale ještě nikdy tomuto pokušení neodolal.

            Včera jeden z vatikánských kardinálů při večeři řekl: ´Jestli se letos starý nepřežere, bude to zázrak. Ještě uvidím, ke komu se za to budu modlit.´

            Druhý kardinál mu na to, napiv se vína ze zlaté číše, odpověděl: ´Ano, musíme všechny věřící v předvečer vánoc vyzvat k tomu, aby se modlili za tento zázrak.´

            Je v mé moci, abych lidem vnukl, že se mají modlit právě k tobě.

            Troufáš si učinit tento zázrak?“

            Ale ouha, mučedník Tiso, celý zesinal: „Aby sa pápež Pius XIII. na vinanoce nepřežral? Veď to by nedokázal ani diabol, boha jeho!“

            Tím se ovšem mučedník Tiso ocitl v nelibosti Boha, neboť ten nemá rád ustrašené lidi, ani zmínky o ďáblu.

            „V mém jménu si zemřel mučednickou smrtí, ale v mém jménu už tento veliký zázrak vykonat nechceš! Dobrá, staniž se,“ řekl Bůh a obrátil se na sestru Nirmalu, „teď jsi na řadě ty!“

            Sestra Nirmala však pokorně pravila: ´Nepotřebuji být blahoslavenou. Rozmyslela jsem si to. Raději se podruhé narodím a budu se zase starat o ty, na které jsi zapomněl, než abych marně zápasila s obžerstvím svatého Pia XV, vždyť je to nemožné!.“

            Vyslechnuv si to, pravil Bůh: „Dobrá, jak chceš. Je-li ti milejší špína lidské bídy než blahoslavení, staniž se.“

            Cosi se ve mně horečnatě zachvělo, Bůh nyní opřel svůj pohled na mě: „A co ty, taky se bojíš? Napsal jsi přece spoustu knih o tom, kde mě hledat a taky najít, nyní nadešel čas, abys i vykonal zázrak mým jménem, největší zázrak za poslední miliardu let.

            Když tento zázrak vykonáš, budeš rovnou svatořečený, to ti garantuji svým čestným slovem.“

            „Neomezený příděl čaje a polomáčených sušenek!“ zatetelila se ve mně naděje a bez váhání jsem přikývl, „beru to, bože!“

            Bůh se usmál: „Již v tuto chvíli se všichni lidé k tobě modlí, abys dokázal tento zázrak.“

            A skutečně najednou bylo slyšet sedm miliard lidských hlasů odříkávajících prosebnou modlitbu:

            „Všemohoucný věčný bože, plný milosrdenství ke svým dětem, tys vedl svého věrného služebníka Karla, aby už zde na zemi svou láskou a pokorou, modlitbou a horlivostí, pomáhal znovu najít lidem cestu ke Kristově církvi.

            Dej, ať je mu přiznána pocta a sláva oltáře.

            Nám pak dopřej, abychom ho dokázali napodobovat v modlitbě a činnosti, a tak mohli přispět k mravní a duchovní obrodě lidí kolem nás.

            Na přímluvu svého služebníka Karla vyslyš prosbu, se kterou se k tobě obracíme, a daruj nám ze své lásky, aby se Svatý Otec Pius XIII. letos na štědrý den nepřežral.

            Otče náš, jenž jsi na nabesích...atd.“

            Byl to neskutečný pocit!

            Sedm miliard lidských hlasů mě prosilo, abych se přimluvil u boha, považovalo mě za natolik vlivného božího služebníka, že bůh nemůže mojí přímluvu odmítnout, že musí mne poslechnout.

            Avšak spolu s tímto blaženým pocitem otevřela se v mém nitru i hrozivá bezedná propast. Měl jsem co dělat, aby se mne nezmocnila pýcha, která vždy předchází pád.

            Naštěstí mne soudnost neodpustila, bůh už samozřejmě ví, jak si povedu, jak celá ta věc dopadne, a považoval-li bych se už nyní za světce, viděl-li bych se už nyní majitelem neomezeného přídělu čaje a polomáčených sušenek, bůh by jistě nepřipustil, abych se tímto světcem stal, dávaje mi tak jednou provždy za vyučenou, že nikdo tady, ani nikde jinde, ba dokonce ani v pekle, není víc než on, bůh.

            Do štědrovečerní večeře zbývalo tam v pozemském světě ještě necelých čtyřiadvacet hodin. Tady na věčnosti je to nic, v každém zdejším okamžiku je obsažena všechna minulost, všechna přítomnost, i všechna budoucnost. Skutečný čas zde neexistuje, to je jen naše subjektivní iluze, jež nám pomáhá uvědomovat si sama sebe.

            A tak zatímco oněch čtyřiadvacet hodin tam v pozemském světě strávili všichni v horoucích modlitbách, což jim ovšem nebránilo v tom, aby se nechystali na vánoce, to jest, nesmýčili, nesmažili atd., já jsem měl sotva čas uvědomit si sama sebe jako entitu boží vůle, jež nyní bude zápasit o všechno, to jest o neomezený příděl pigi čaje a polomáčených sušenek.

            A pak opravdu nastal štědrý den. Jeho dopoledne rychle uběhlo, a stejně tak i kratičké odpoledne. Už se smrákalo stejně jako tenkrát, když jsem se obrátil na víru a o patnáct let později, přesně na hodinu a sekundu i naposled vydechl.

            Byl nejvyšší čas vydat se na cestu.

            Ostatní kandidáti a kandidáti na blahoslavení dívali se na mě všelijak. Někteří se závistí, někteří s přesvědčením, že takovýto zázrak je nad všechny lidské možnosti, a že tedy pohořím, vrátím se jako spráskaný pes. Slůvka povzbuzení neměl pro mě nikdo a ani já jsem se s nimi nijak nerozloučil, nepojilo mne s nimi vůbec nic.

pokračování 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,71 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy