Drábkova S-karta je mrtvá, a TOP 09 možná taky

středa 21. listopad 2012 09:11

O tom, jak jsem se se smrti S-karty docela pomátl

            Toho dne potkával jsem na pracáku jen samé šťastné lidi.

            Bylo mi to divné, po nějaké době vylezl jsem ze své jeskyně plné všelijakých idejí, a vrátivší se mezi lidi zamířil tam, kam vždy při takové příležitosti neomylně zamířím, podoben trochu tažným ptákům, jež vždy neomylně najdou svá loňská zimoviště, totiž do evidence úřadu práce.

            Ale namísto zdeptaných lidských bytostí jako jindy, bytostí vržených na samotné nebo takřka samotné dno společnosti, tvorů ztrativších nejen veškerou naději, ale i konkurenceschopnost na trhu práce (a co dnes na trhu práce bez konkurenceschopnosti), najdu zde radostí překypující lidičky a človíčky.

            „Co se to děje? A jsem vůbec na pracáku?“ tážu se sám sebe, ale ne, jsou to tytéž chodby, v nichž uběhl mi takřka celý můj produktivní (tedy respektive de facto neproduktivní) věk.

            Už se chci někoho zeptat, jak to že jsou všichni lidé šťastní, ačkoliv bez práce a bez jakékoliv perspektivy, když v tom kdosi za mými zády zvolá: „Radujme se lidé, veselme se lidé, Skarta je mrtvá!“

            Když to slyším, sevře mě najednou jakási prudká, bodavá radost, prostoupí celým tělem, znehybní mě jako svěrací kazajka, trvá to sekundu nebo dvě. Mám pocit jako bych zřel najednou veškerou pravdu o našem bytí, o naši existenci, pravdu tak prostinkou, že i to nejjednodušší a nejobyčejnější slovo je příliš složité, příliš vyumělkované, dejme tomu třeba slovo ´hm´, aby dokázalo tuto prostinkou pravdu vyjádřit, anebo, jak se taky říká, vykomunikovat.

            Když tyto dvě sekundy uplynou, otočím se za sebe a spatřím ženu, která tato slova vyřkla. Na první pohled je vidět, že má jen základní vzdělání, nejspíše nemůže dělat nic než uklizečku, pokud ovšem umí dobře anglicky a ovládá práci na PC, ale v jejích očích se zračí, alespoň v tuto chvíli, nevím jak jindy, když má jen základku, cosi moudrého.

            „Cože?“ zeptám se jí.

            „Radujme se lidi, veselme se lidi, Skarta je mrtvá!“ opakuje ta žena a její hlas je lučavkou královskou, v níž rozpouští se moje duše.

            „Hurá!“ chci vykřiknout, ale nevykřiknu, protože se v tu chvíli pomátnu.

            Ano, pomátnu se zcela a nekompromisně, čelící nové ohromné profesní výzvě, jež zove se šílenstvím.

            To, že jsem se pomátl, vím určitě, ačkoliv tím popírám onu základní tezi, že šílenec se nikdy nepovažuje za šílence, ba naopak, často považuje šílence za šílence docela normální lidskou drůbež.

            Něco mi však říkalo, ne ovšem takový ten vnitřní hlas, jenž je taky dost často známkou, šílenství, ale cosi mimo mne a přece dostatečně důvěryhodného, že mám před sebou jakýsi velký úkol, který je potřeba splnit.

            Každý, kdo si myslí, že má před sebou velký úkol, se pomátl. Tuto skutečnost jsem si plně uvědomoval, jak to bylo možné nevím a snad to ani není třeba vědět.

            „Hurá!“ chtěl jsem zařvat, ale ježto jsem pomátl, najednou mi to připadalo málo.

             Najednou jsem pochopil, že zde, na hrobě Skarty je třeba vytvořit cosi jiného, náhrobek, v němž odrážela by se všechna fatalita našich životů, neúprosnost metafyzických zákonitostí, jež nás drtí na prach, z něhož rodí se cement a z cementu beton, který se používá na vyspárování škvír mezi elementárními částicemi, z nichž každá je jen boží halucinací, a tedy nelze o nich říct, že neexistují.

            Nezařval jsem tedy ´hurá´, ale místo toho začal deklamovat jakýsi hymnus našich shnilých životů, rachitickou modlitbu, jež byla plná rouhavé pokory a paralytické skepse, z jejíhož humusu rodí se věčný a nezničitelný optimismus všech ajznboňáků, že přece není možné, aby lokomotivy jezdily samy bez strojvůdců.

            Brzy se kolem mne vytvořil hlouček nezaměstnaných obého pohlaví, snad mých učednic a učedníků, kteří mi naslouchali, jejich tváře pučely poznáním, jež nejspíše nějak souviselo s tím, co jsem jim říkal.

            Stojím tedy na chodbě úřadu práce, pomatený a deklamuji: „Sladkou fašírkou slov plním průsvitná střívka rakví. Kdo nezemře, ten jako by nebyl, jen skutečná existence má negativní znaménko, spějeme všichni do průsvitných střívek rakví, jsouce sladkou fašírkou slov, jsouce předobrazy ztracených investic.

            Skarta je mrtvá a bůh taky, dvě rovnoběžky protnuly se v nekonečnu, kterému nabídli jsme přístřešek v pusté noci nezaměstnanosti na prahu příštího života, mrtvého jako bůh, mrtvého jako Skarta, mrtvého jako vláda nad sebou samotným tam, kde lišky v mozku dobrou noc dávají, otráveny hladovým jedem.

            Divoká radost kalí nám zrak, opilcům teď podobáme se a přece jsme jen jasnozřiví, jak zákon káže těm, kdož mrtví jsou stejně tak. Pár miliard ročně protéct mělo přes Skarty, pár miliard korun nevinných jako ministr práce a sociálních věcí, jenž chtěl pro nás zemřít na kříži.

            Říká se tomu pro stát nevýhodná smlouva s bohem, který to vyhmátl. On je mrtvý, ale my bez práce, kdo dědictví jeho rozdělí si rovným dílem?

            Říká se tomu pro stát nevýhodná smlouva. Však okradli jsme jen sami sebe, neboť stát, to jsme my v hodině smrti naší, kdy povzbuzení vůni zvadlých květin svým věřitelům odpouštíme všechny jejich viny, a oni nám za to ztuhlé ruce líbají.

            Byl to tunel jako každý jiný, zlodějna požehnaná, na konci věčné tmy světlo oslnivé tvrdí, že je naším bohem, my však víme: ´Bůh je mrtev a Skarta taky!´

            Hle, uzři své nitro, člověče došedší na konec, a poznáš v něm bankomat, tvá duše je pinem, tvé tělo střívkem průsvitným, tvá existence sladkou fašírkou slov, co tady s byznysem, co tady se čtvrtletními zisky, co tady s kapitálem?

            Chtěla vzkřísit nová ministryně Skarty, žena to počestná, však mrtvo je na pěšině, kudy ministři chodí do práce na hřbitovy hroby osévat svými slzami, potem a krví, kdežto my u bran hřbitovních čekáme je s nataženou dlaní, chtějíce mít na nich stejná stigmata jako oni.

            Ten kšeft je mrtvý! Zemřel spolu s bohem, zemřel bez naděje na vykoupení, spravedlnost je vždy holí o dvou koncích.  Hole v naších rukou jsou hole poutnické. Až jimi vyplatíme lháře a zloděje, až jimi biskupy vysvětíme, sami vydáme se na cestu.

            Cílem naším je věčnost, v sekundě, v níž cíle dosáhneme, zalkneme se láskou k bližnímu jak k sobě samotnému, zemřeme oddlužení čistotou duší našich, čistotou umrlců, již na sebe si nikdy nevydělali, jen dobrou vůli měli být nadevše povzneseni.

            Skarta je mrtvá a dobře jí tak, vždyť mrtvým může se slíbit cokoliv a nikdo nic za to nedá, zbytečně už tady postáváme, poštovní poukázka nás doma čeká, pojďme, ať nezatmíme, ať nás divá šelma neroztrhá, šelma, co živí se mršinami.“

            A lidé se skutečně začali rozcházet. Brzy byl úřad práce prázdný, prázdný jako hrob, do něhož kdysi položili spasitele zavinutého do toaletního papíru, protože to tak vyjde nejlevněji, nejen v časech škrtů.

            Chvíli jsem tam ještě postál osamělý, a pak se taky, už nadobro pomatený vydal zpátky do své jeskyně plné všelijak pokroucených idejí.           

   

 

 

 

Karel Trčálek

Michal Přikryla za jakým účelem?12:086.12.2012 12:08:35
noraghk čemu by, pane Přikryle11:5425.11.2012 11:54:47
Michal PřikrylPřiznám se Karle Trčálku,10:3021.11.2012 10:30:16

Počet příspěvků: 3, poslední 6.12.2012 12:08:35 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,73 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy