Jak Obama zvítězil i díky mně

středa 7. listopad 2012 10:10

Rozhodnuto. Náš svobodný svět má staronového prezidenta. Lepší časy nás tepve čekají!

            Prezidenta v naší rodině chodila vždy volit tchyně.

            Mě to nikdy nezajímalo, proč taky?

            Ty jejich debaty, myslím těch kandidátů, v televizi, jednou jsem to viděl, ty jsou dobré akorát tak pro lidi, co bydlí v New Yorku, chodí na operu do MET, poslouchají Sonic Youth a jezdí si po světě. Jenže já makám v automobilce, na opeře jsem nikdy nebyl, mám rád country a proto mě to nezajímá.

            Ale tchyně politiku žrala. A to uměla sotva číst a byla ráda, když na mapě ukázala Idaho. V Idahu bych ovšem žít nechtěl, všude jen kukuřice a kukuřice. Viděl jsem to jednou v televizi, podle všeho tam musí žít pěkní burani. To už raději na Aljašce.

            Čert ví, kde se to v tchyni bralo. Nikdy to nedotáhla dál než na pokladní v marketu. Ale když se blížily volby, nežvanila o ničem jiném.

            „Sklapněte už, proboha!“ musel jsem ji mockrát okřiknout, když mě těmi žvásty rušila u fotbalu, fandím našim detroitským lvům.

            „Proč jsi na matku tak zlý, co ti udělala?“ vyčítala mi pak Debora, to jako manželka, v posteli, když jsem si splnil svou manželskou povinnost.

            „Nemá mě otravovat těma kecama o politice,“ odbyl jsem pokaždé Deboru.

            „Vždyť víš, co to pro ni znamená,“ říkala mi Debora.

            „Ať mi s tím, proboha, vleze na záda! Co je mi do toho!? Politika je dobrá akorát tak pro vyšší střední třídu, pro všechny ty ředitele bankovních poboček ve všech těch Springfieldech nebo kde. Ti mají hovno starosti, jenže já musím makat od rána až do večera. A taky platit příspěvky odborům, abych si udržel fleka.

            Mě nějací prezidenti nezajímají.

            Tolikrát jsem jí říkal, ať mi s tím dá pokoj, když se dívám na fotbal.

            A ty mi už dej taky pokoj, mám vás dost, celého toho všivého života mám dost. Říká se, že se zase bude propouštět, že prý je krize. Co tam, kurva, dělají všichni ti manažeři, když se bude zase propouštět, proč si, kurva, naši lidi, kupují japonské vehikly, a ne auta, co montujem u nás ve fabrice?

            Co je na našich autech špatného?“ rozčiloval jsem se ještě před minulými volbami.

            „Nerozumím ti. O co ti vlastně jde? Co tím chceš říct? Že za všechno může moje matka? Jsi zlý, zničil jsi mi život. Nebýt tebe, mohla jsem už dávno vypadnout tady z toho zapadákova. Na střední mi říkali, že bych mohla být herečkou. Vyšlo mi to i v testech. Místo toho jsem zkysla tady v Detroitu. Kvůli tobě.

            Bože, jak jsem se mohla jen do tebe zamilovat?

            Bylo mi dvacet tři a byla jsem hloupá. Proto jsem nešla na potrat, protože jsem byla hloupá. Místo toho jsem si tě vzala a jednou za týden, v neděli, si vyjedu na piknik k jezeru s tvými kamarády s práce.

            O čem se tam tak můžu bavit s těmi husami, co mají tvoji kamarádi za manželky?“ lamentovala tehdy manželka tak dlouho, až jsem vstal a odešel spát do garáže.

            Jenže loni tchyně natáhla brka, pastor měl moc pěknou řeč, vůbec jsem tchyni nepoznával, ale nemohlo být pochyb, že mluví o ní, jmenovala se přece Christa Newellová, a o nikom jiném, než o Christě Newellové, pastor tenkrát v té své řeči, pokud se dobře pamatuji, na pohřbu nemluvil.

            Myslel jsem si, že letos už konečně budu mít od politiky pokoj, ale geny se nezapřou.

            „Když byla matka poprvé u voleb, volila Kennedyho,“ začala jednou v létě manželka u snídaně.

            „Koho?“, zeptal jsem se, házeje do sebe ovesnou kaši, zrovna měl začít přenos olympijského finále v basketbalu.

            „Toho milence Marilyn Monroe,“ upřesnila manželka.

            „To je ta, co hrála v Kill Bill?“ zeptal jsem se s plnou pusou, protože jsem měl opravdu naspěch.

            Manželka na to neodpověděla, jen se sladce usmála: „Už víš, koho budeš letos volit, miláčku?“

            Překvapeně jsem se na ni podíval: „Já?“

            Manželka se nepřestávala usmívat, dokonce mě chytla za levou ruku: „Ano, ty. Někdo přece musí jít k volbám. Proč by jinak existovala Ústava? Proč by jinak děti ve škole přísahaly na naši vlajku?“

            Položil jsem lžíci: „Ústava? Co to je? A co s tím mám společného já? Když mě vyhodí z práce, nikdo mi nedá ani cent, já nejsem jak ti hoši z Wall Streetu.

            Já musím makat, musím být setsakra dobrý, aby mě nevyhodili z práce, já nemám čas starat se o nějakou politiku.“

            Manželka ale zavrtěla hlavou: „Chceš snad, aby se maminka kvůli tomu trápila? Víš, jakou bolest by jí to tam nahoře způsobilo, kdyby nikdo z naší rodiny nešel volit?“

            „Tak proč nejdeš, sakra, ty?“ vyštěkl jsem podrážděně.

            „Já?“ řekla schválně manželka protáhle a začala si prohlížet svoje nalakované nehty středostavovské paničky, jejíž manžel nosí domů dost peněz na to, aby nemusela chodit do práce, ale mohla se věnovat domácnosti, „copak jsem chlap?“

            „Tvoje matka ale taky nebyla chlap,“ opáčil jsem, zatímco v televizi už hrála olympijská znělka.

            „A co matce, zbývalo, když se fotr zdekoval, hned jak se dozvěděl, že je v tom. S žádným chlapem nevydržela moc dlouho, měla na ně smůlu, to přece moc dobře víš, musela se protloukat život sama, se mnou na krku.“

            „Jo, to už jsem slyšel tisíckrát. Možná je mamince tam nahoře opravdu líp,“ neodpustil jsem si cynickou poznámku.

            „Jsi hnusný. Jsi hnusný a stupidní příslušník střední třídy. Pro takové lidi jako jsi ty, je svobody škoda.

            ´Jenom aby mě nepropustili z práce! Jenom abych měl z čeho splácet hypotéku!´ třeseš se strachy, nic jiného tě nezajímá.

            Jsi srab!“

            Ty řeči mě ovšem dožraly.

            Chytil jsem manželku pod krk a křičel jí do tváře: „Všechno, co dělám, dělám pro tebe a pro děcka! Rozumíš?!

            Pro tebe a pro děcka!“

            Třásl jsem manželkou tak dlouho, dokud jsem se neunavil. Kevin Durant sázel těm Čechoslovákům, nebo kdo to byl, jeden koš za druhým, ale já jsem seděl u stolu a těžce oddechoval.

            „Maminka by volila Obamu. Milovala ho, řekla mi to. Milovalo jeho úsměv, jeho oči, jeho vize,“ řekla manželka panovačným tónem.

            „To je ten Mexikánec?“ zeptal jsem se jaksi otupěle.

            „Ne, negr,“ chytla mě manželka zase za ruku.

            „Říkají, že se nenarodil ve Státech, ale kdesi v Africe, v pralese.“

            „Jako bys neznal republikány, ty jejich lži! Vzpomeň si na Bushe!“

            „To je ten, co vypadal jak opice?“

            „Jo ten.“

            „Ale tvoje matka, mám takový dojem, ho volila, dokonce snad dvakrát.“

            „A co jí chudince zbývalo, když pořád mluvil o svobodě? A co je pro nás, pro Američany víc než svoboda?“

            „Jenže nás pak zatáhl do toho dobrodružství v Iráku. Švagrovi jednoho kolegy z práce zavřeli syna, protože tam mučil vězně. Ani jsem nevěděl, že se to nesmí.“

            „Ten druhý, to je mormon,“ řekla manželka jako by mimochodem.

            To mě trochu překvapilo: „Mormon? Copak všichni mormoni nespáchali sebevraždu, tenkrát v tom Wacu, bylo to v televizi, zrovna jsi rodila, díval jsem se na to, když mi zavolali, že se nám narodily Barbara a Jenny. A teď už půjdou na univerzitu, jako první z rodiny.“

            „Tak vidíš. Budeš volit Obamu. Budeš si to pamatovat, nebo ti to mám napsat?“

            „Raději mi to napiš,“ rezignoval jsem, zatímco mě manželka vítězoslavně políbila, právě se končil první poločas olympijského finále.

            Teď se vracím z volební místnosti. Všude je plno našich vlajek. Volil jsem Obamu, aspoň myslím. Mně je to jedno, ale manželce na tom záleží. Kvůli tchyni, kvůli její památce. Negr nebo mormon, to je prašť, jak uhoď, když mě vyhodí z práce, budu namydlený tak jako tak.

            Ale když vyhraje Obama, půjdeme to oslavit do MacDonaldu, sakra, kdy už se rozsvítí ta zelená, přece tady nebudu na té pitomé křižovatce čekat celou věčnost!

           

             

             

Karel Trčálek

Jan za chrta dánZvítězil opět díky menšinám,14:258.11.2012 14:25:21
Ivantak nejak by to napsal01:078.11.2012 1:07:01
Bohuslav FrantaRepublikani meli pravdu16:367.11.2012 16:36:27
dr.med.cerny, obcan EU ale ne Ceskapri slove neger12:397.11.2012 12:39:20

Počet příspěvků: 4, poslední 8.11.2012 14:25:21 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy