Svatý Václave, zbav nás Václava Klause! II.

pátek 28. září 2012 09:27

Nebo snad ještě není nejhůř?

            dokončení

            „Mami, maminečko, nechej si mě!“ tiskl se Václav Klaus, teď už opět ležící v manželské posteli, k Livii, maje pořád ještě strach, ačkoliv již takřka procitl, že si ho odnesou buzeranti z jeho snu.

            „Neboj, nedám tě nikomu,“ odpověděla Livie, ale pak rázně dodala, „ale teď už alou z postele. Máš dnes jmeniny, čeká tě velký projev, auto z arcibiskupství tu bude už za chvilku.“

            Václav Klaus projevy miloval. Těšil se na ně jako malé dítě. A dnes, v den jeho jmenin, dostal od svého přítele, kardinála Duky ten nejkrásnější dárek, projev na svatováclavské pouti.

            Václav Klaus radostně vyskočil, zlý sen byl okamžitě zapomenut.

            „Já se tak těším. Jen si to představ! Tisíce lidí mi naslouchají a souhlasí bezvýhradně s každým mým slovem. Jsem pro ně něco jako Bůh, jediný pevný bod v dnešním rozvráceném světě.

            Co myslíš, vezme si kardinál pod ornát ty trenýrky, víš ty hedvábné, co jsem mu letos daroval u příležitosti svátku Nanebevstoupení panny Marie, on si přece na hedvábí tak potrpí?“ podíval se Václav Klaus tázavě na manželku, když už snídal huspeninový dort, který mu Livie připravila speciálně k jeho jmeninám.

            „Včera jsem s ním o tom mluvila. Říkal, že sice nedávno dostal ještě jedny hedvábné trenýrky od papeže s vlastnoručně vyšitým osobním věnováním. Ale dnes si vezme ty tvoje,“ ujistila Livie manželka.

            „Jsou to moc dobré trenýrky. Jen aby ho neškrtila guma. Kdy se vrátíš? Víš, kvůli zelí, aby se stihlo naložit. Měla bys na Ladislava dohlédnout, minule to zelí pořádně nenašlapal, a pak jsme byli koncem devátého roku už bez zelí,“ vzpomněl si Václav Klaus, že jeho manželka brzy vyrazí na jednu ze svých okružních cest po kojeneckých ústavech a dětských domovech, při kterých si nechávala líbat své ruce první dámy od vděčných dítek.

            „Ještě uvidím, jak mě budou ti smradi bavit. Někteří z nich jsou už hodně drzí, vůbec si ničeho neváží,“ odpověděla Livie.

            „Hm, to je ten ekologismus, ten z těch mladých lidí dělá drzé spratky,“ stačil ještě poznamenat Václav Klaus, neboť ve dveřích se objevil Petr Hájek, člen ´Opus Dei´, který působil na prezidentském dvoře jako tajný arcibiskupský emisar.

            „Už je čas!“ řekl stručně.

            „Tak já letím!“ vyskočil Václav Klasu, stačiv si ještě strčit do kapsy kus huspeniny.

            Před lánským zámkem na něj čekala limuzína s kouřovými skly.

            „Huspeninu máš?“ zeptal se ho kardinál Duka, rozvalený na zadním sedadle, byla to jeho limuzína, když se rozjeli směrem ke Staré Boleslavi.

            „Ano, Vaše Eminence,“ vytáhl Václav Klaus z kapsy kus huspeniny a podal ji kardinálovi.

            Ten huspeninu slupl jako malinu a ani si neotřev svá věčně mastná ústa, dodal: „A projev?“

            „Tady, vaše Eminence,“ vytáhl z kapsy kus papíru a rovněž ho podal kardinálovi, který jej vzal do svých mastných rukou.

            „Tradiční rodina v ohrožení, rozvrat, faleš sociálního státu, povinné všeobecné sbratřování, je vás tu dnes skutečně hodně, pokrokáři všeho druhu, na chvíli se zastavit s dostatečnou pokorou...“ přelétl kardinál rychle projev, a vrátil jej prezidentu, „je to sice pořád dokola, ale těm ťulpasům to stačí. Budeš jim mluvit z duše. Prostý člověk je rád, když najde někde zastání, když se má ke komu přitisknout, k někomu, kdo mu dá pocit bezpečí a lásky, na tom fungujeme už dva tisíce let, hehe!

            Ale teď už mě neruš, musím si schrupnout, celou noc jsem se za tebe modlil, abys byl zase premiérem, až se skončí tvoje prezidentská mise, jinak budu na fotkách v Katolickém týdeníku vypadat jak nějaký upír,“ zívl kardinál.

            Bez dalšího vysvětlování kardinál Duka okamžitě usnul a spal až do Staré Boleslavi, kde už se shromáždily davy poutníků, k nimž měl Václav Klaus promluvit.

            A skutečně, když se objevil na pódiu, všechno nábožně ztichlo, i příroda umlkla, aby nerušila hlavu státu při tak závažném projevu.

            „Dnes, kdy více než jindy jsou ohroženy nejen tradiční hodnoty, ale i naše státnost, kdy sílí snahy po prolomení poválečných dekretů, kdy různá pokrokářská hnutí usilují nejen o nastolení občanské společnosti, ale i o návrat do stavu před rokem 935 ve jménu jakéhosi nikdy neexistujícího evropanství, je nesmírně důležité připomenout si význam mého předchůdce knížete Václava.

            Nemáme-li zahynout, nemáme-li se jako národ rozpustit v tzv. univerzálním, všeobecném lidství, jehož projekty nás bombardují homosexualisté, bruselští zednáři a kosmopolitní židobolševici, pak ať je dnešní den, tento můj projev považován za počátek nové, aktuální etapy etnického obrození, v němž se náš národ přihlásí k odkazu svého velkého patrona, jenž mě ustanovil svým nástupcem...“, řečnil Václav Klaus, uváděje davy kol něho semknuté do nábožného vytržení.

            V tom však na pódium vyskočil jakýsi chlapík v poněkud nemoderním oděvu, rychle přistoupil k Václavu Klausovi a hodně nečekaným pohybem mu strhl jeho knír. V tu chvíli Václav Klaus znehybněl. Všichni udiveně hleděli na toho člověka, který teď držel v jedné ruce prezidentův knír a druhou si otíral zpocené čelo.

            Když si jej otřel, ale pot z něj lít nepřestával, přistoupil k mikrofonu a začal vysvětlovat jakousi podivnou směsí češtiny a němčiny, jež byla typická pro přemyslovská knížata: „Ich bin Wenzel von Böhmen. Ich bin euer národní patron. Kain aingst, Němci nám nedají ums Leben kommen. Und dieser Mensch ist Golem, verstehen sie? Uplácal jsem ho z hlíny, na začátku devadesátého roku, myslel jsem si, že by mohl dělat, prezidenta, když Havel chtěl původně prezidentovat jen do prvních voleb. Stejně se mi ale nepovedl, asi jsem zvolil nesprávný poměr vody a hlíny, je to nepodarek, mešuge. Chtěl jsem ho dát k ledu, ale utekl mi.

            Přišel bych vás zachránit před tím mešuge už dřív, ale musel jsem čekat, až bude nejhůř.

            So ein ist das Gesetz von Brusel!“

            V tom však svatý Václav ucítil na své svalnaté šíji něčí mastné rty, jež ho něžně políbily, a hned na to mu jakýsi neméně mastný hlas zašeptal do ucha stejně tak něžně: „Miluji tě, sv. Václave! Víc než Ježíše!“

            Jedno i druhé patřilo kardinálu Dukovi, který vzápětí na tovytrhl prezidentský knírek z rukou svatého Václava a rychle šém spolkl.

            „Už ho nepotřebujeme. Když jsme konečně našli jeden druhého, je nám tady ten už k ničemu, dva jsou někdy víc než tři,“ ukázal kardinál na mrtvou hlínu, která byla kdysi prezidentem Klausem.

            „Fuj, to je ještě trapnější než ten nový Viewegh!“ odplivnul si znechuceně jakýsi svatováclavský poutník při pohledu na to trapné divadlo a nebyl sám.

            A na nic už svatováclavský poutník nečekaje, obrátil se a rychlým krokem se vydal na cestu domů, rázně se opíraje o svoji lískovou hůl. A když domů pak opravdu přišel, pustil si zprávy na Nově, aby si po té svatováclavské blamáži spravil chuť, což se mu i podařilo.

Karel Trčálek

Honza Marek, KanadaTrpělivost pane Trčálku, trpělivost17:2730.9.2012 17:27:07
TondaEmane, prohibice skoncila17:2728.9.2012 17:27:25
klobouksoudruh prezident říká:10:0828.9.2012 10:08:27
EmanTrčálek09:4828.9.2012 9:48:32

Počet příspěvků: 4, poslední 30.9.2012 17:27:07 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,73 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy