Věří křesťané ve falešného Boha?

čtvrtek 13. září 2012 08:22

Možná ne, ale co když ano?

            Klopýtal jsem ulicemi rodného města, pokud se možno vyhýbal věřícím, jež rozprostřeli si na dlažbě a asfaltu koberečky, aby se mohli poklonit směrem k Mekce. Byl jsem jediným široko daleko, kdo kráčel vzpřímen, nevzdávající hold Bohu, jehož kdysi zvěstoval opilý prorok Ježíš, a který se pak opravdu zjevil dalšímu proroku, tentokrát epileptiku.

            „Nepotrvá dlouho a tito lidé, stejného plemene a stejné rasy jako já, leč na rozdíl ode mě, zarytého bezvěrce, obrácení na víru, mě ukamenují stejně tak, jako poutníci v Mekce kamenují ďábla,“ bylo mi jasné, když mí spoluobčané, mí bližní zvedali se země a provrtávali mě svými nevraživými pohledy.

            Rozklad a hnilobná bezuzdnost nyní již takřka zaniklé západní kultury dala mi do vínku chorobný nihilismus, který nedokázal jsem opustit ani nyní, kdy i v mém rodném městě změnily se všechny výčepy v čajovny a z kostelů staly se mešity a namísto zpěvu mnou nenáviděných farářů ozýval se z nich nářek připomínající zpěv muezzinů.

            Paradoxně, ačkoliv jsem byl dříve mnohými obviňován z parazitického způsobu života, práce, potažmo kynožení zvané budování domova mi vskutku nikdy nevonělo, ztělesňoval jsem v tuto chvíli mrtvou západní kulturu snad jako její poslední představitel, jako jediný nositel toho, co v ní bylo skutečně zdravé a životaschopné, totiž ono bezbřehé nihilistické přesvědčení o nesmyslnosti všeho a víry v Boha především.

            Všichni ti lidé, jež tak zoufale prahnou po jakýchsi jistotách, již bojí se nicoty a prázdnoty, již nedokážou mlčky hledět do zdi, již bojí se samoty, rychle se přimkli k novému náboženství, které jim dokázalo dát to, co křesťanství ztělesňované vyžranými kardinály už dávno proměnilo jen ve směšnou a odpornou karikaturu.

            Nedělal jsem si však žádné iluze o těchto jinak snad poctivých, slušných a ve svém jádru pořád tak ubohých lidech, již se teď namísto konzumace hostií a vína klanějí směrem k Mekce. Ukamenují mě bez jediné výčitky svědomí, ba právě naopak, ukamenují mě právě proto, aby měli čisté svědomí.

            V tom je přece jen jistý rozdíl. Křesťané uchylovali se jen k nenávisti, nebo naopak k horoucím modlitbám za moji prokletou duši, neboť je k tomu nutila jejich víra, jejich přesvědčení, že touto modlitbou za ztracenou duši jsou těmi, kdož přibližují se ke Kristu, svému spasiteli a zdroji dusivé lásky takřka na dotek.

            Tito lidé, z nichž mnozí jistě taky ještě kdysi chodili do kostelů a pozpěvovali s farářem nábožné popěvky, křižovali se a nechali si na jazyku rozpouštět Tělo Páně, však už vezmou do ruky kámen, aby vykonali svoji povinnost, to jest, ukamenovali Ďábla, a skrze moji krev se tak nesporně stali ještě poctivějšími a ještě více způsobilými k pobytu v ráji, kam musí dle svého mínění přijít.

            A vskutku, když už lidé vstávali ze země, přiletěl odkudsi kámen, ne snad příliš velký, ale přece mě jen trefil přímo do spánku.

            Mám dojem, ale to už mohlo být součástí toho, co zjevilo se mi v následném bezvědomí, že ho hodila žena v burce, jež byla obklopena houfem dětí, které ovšem, nutno uznat nenesly žádné semitské ani jiné cizokrajné rysy, byla to tedy nejspíše konvertitka. Nejspíše chránila ten krdel dětí tak, jako kvočna chrání svá kuřata před jestřábem, který nad nimi zlověstně krouží.

            Snad ještě u toho vykřikla: „Chcípni, satane, chci pro své děti to nejlepší!“

            Ale ani to už nemusela být skutečnost. Snad se mi, upadajícímu v tu chvíli do bezvědomí, vybavil kdesi v paměti jakýsi předvolební plakát z jedněch dávných senátních voleb, na němž dosavadní senátorka, jež opět kandidovala, drží nějaké dítě, tvrdíc prostřednictví velkých tiskacích písmen: „Chci to nejlepší pro děti!“

            Připadal mi tehdy ten plakát nanejvýš odporný a trapný a snad proto uvízl mi kdesi v podvědomí a nyní se jeho sdělení proměnilo, ovšem jen v mé mysli, do slov, jež byla vyřčena na moji adresu onou ženou v burce, pro niž se rození dětí a péče o domov stala výsostným smyslem života, snad ani po ničem jiném, to jest především po svobodě a nezávislosti, netoužila.

            Zasažen kamenem do spánku, upadl jsem do bezvědomí. Všechno kolem zmizelo, snad mě trefily ještě i další kameny, ale to už jsem nevnímal.

            „Hm, to se dalo čekat“, pomyslel jsem, takto se ocitnuv na pomezí života a oněch dalších světů.

            A sotva jsem si to pomyslel, zjevil se mi Bůh, což se obvykle stává právě jen prorokům či svatým.

            Říkám, že se mi zjevil Bůh, ale nemyslím tím žádného Otce, ani Syna, ani Alláha či Hospodina. Zjevil tak, že jsem ho výsostně vnímal jako jakousi harmonii, jež však byla ve skutečnosti chaosem, absolutním chaosem, kde je dovoleno vše, kde neplatí žádné zákony, kde se všechno navzájem popírá, a tak vytváří Boží všemohoucnost.

            „Ahoj, jak se máš?“ zeptal se mě Bůh.

            „Ujde to,“ odpověděl jsem mu.

            „Ukamenovali tě jako Satana, co?“ prohodil Bůh.

            „To se stává,“ nedělal jsem z toho vědu.

            Bůh pokračoval v nezávazném tónu: „Ženská v burce, vím. To já jsem jí vedl ruku. Abych se ti mohl zjevit. Nezlobíš se na mě?“

            Usmál jsem se, to jest, kdybych měl k dispozici tělo, jež v tu chvíli nejspíše leželo bezvládně na chodníku, tak bych se nejspíše usmál: „Copak se lze na Boha zlobit?“

            Bůh se rovněž usmál: „Přesně tak. Se mnou je to stejné jako s prezidentem, nejsem zodpovědný z výkonu svého Božství. I kdybych zničil tento svět a všechny lidi naházel do pekla, a není důvod, abych to neudělal, nemohl by se na mě nikdo zlobit, neboť co Bůh činí, dobře činí.“

            „Možná jsi to měl udělat dávno,“ řekl jsem Bohu.

            „Myslíš?“

            „Aspoň by to byla legrace, kdyby všichni ti, co v Tebe tak věřili, trpěli v pekle, pořád by si myslili, že je to jen zkouška jejich víry, která se musí se co nevidět skončí, pořád by čekali, že už se v příštím okamžiku odněkud vynoříš s omluvným výrazem, že se otevře nebe a oni konečně vstoupí do Tvého království.

            Ale ten okamžik by pořád nepřicházel a ta naděje, že se tak stane, že přijdou do Božího království, ta by se nakonec stala tou největší mukou, tím největším utrpením, skutečným peklem. A tak by Tě nakonec začali všichni proklínat, zlořečit Ti a jejich kdysi tak bohabojné duše by byly plné nenávisti k Tobě.

            Uznej sám, že by to byla náramná legrace.“

            „He, he, to byla opravdu legrace. A ještě bych tam mohl poslat do pekla Ježíše, aby všechny ty adepty mého království švihal pruty, přikládal jim pod kotel plný vařící smůly, v němž by se smažili, a přitom jim vykládal o mé lásce, o tom, jak je Otec miluje, že pro ně, hříšníky obětoval i jeho, svého Syna.

            ´Važte si toho, že jste v pekle. Aspoň víte, jaké to je, když někdo trpí, protože miluje!´ říkal by jim Ježíš, který by schválně vypadal jako Mohamed a švihal by je pruty, hehe!´

            Možná, že to tak udělám.“

            „Ale ještě možná větší peklo by bylo, kdybys tento svět nezničil a nechal na něm žít lidi věčně. Lidé by neumírali a nové děti by se dál rodily, za chvíli by na něm nebylo k hnutí, všichni by byli na něm namačkáni, topili by se ve vlastních výkalech, šlapali by po sobě, ale ty bys je jako naschvál zasypával nebeskou manou, takže by lidi měli pořád co žrát, a taky by pořád žrali, byla by to už jejich jediná radost, cpali by se manou, žijící jako zvířata a přitom by nepřestávali věřit, že jsi je stvořil k obrazu svému.“

            „Hehe, to taky není špatné. Lidé by dospěli k životu věčnému, ale ten by vypadal trochu jinak, než si to představovali. Neznali by nic jiného než pachnoucí dech člověka, který by se na ně mačkal a oni na něho, a nikdy by to nekončilo, i to bych klidně mohl udělat, vždyť jsem Bůh, i když si o mně někteří myslí, že falešný,“ posmutněl Bůh.

            „Myslíš takové ty řeči jako, že třeba muslimové věří ve falešného Boha, kdežto křesťané věří v Boha pravého?“ otázal jsem se Boha.

            „Jo, přesně ty řeči. Uznej sám, copak jsem falešný? Mám snad falešný plnovous, nebo falešnou identitu? Ne že bych byl ješita, ale jednoho to přece jen zamrzí. Proč mě považují za falešného?“ povzdechl si Bůh.

            „ Odpusť jim, neboť nevědí, co činí, i když nutno přiznat, že by to vědět měli,“ orodoval jsem u Boha za ty nešťastníky, kteří mluví o falešném Bohu, „vědět by to měli, považují-li se například za křesťany, nemohou nikdy mluvit o Bohu, v něhož věří muslimové jako o falešném.

            Uznávají-li totiž křesťané ´Starý zákon´, ten přece neuznávali jen katarové, které katolická církev pro jistotu vyvraždila, pak musí vědět, že onen Bůh, který se na poušti zjevil Hagar, otrokyni, s níž zplodil Abraham syna Izmaila, je totožný se starozákonním Hospodinem, a tedy i totožný s Bohem, který se zjevil i proroku Mohamedovi, jehož rodokmen sahá právě až k tomuto Izmailovi.

            Ostatně uznává-li islám Ježíše za jednoho z proroků, pak Bůh, v něhož věří muslimové, nemůže být prostě jiný než Bůh, v něhož věří křesťané, přičemž křesťanství je toliko judaismus s lidskou tváří. V tomto věroučném systému vskutku není místo žádného falešného Boha, maximálně tak pro falešnou víru.“

            „Moje řeč,“ přitakal Bůh, „ale vysvětluj to lidem. Říkej jim něco o mně. Když jim řekneš Bůh, hned se začnou modlit, křižovat, klanět se určeným směrem, cpát se oplatkama.

            Ale vždyť to přece nejsem já!

            Řekni sám, vypadám, že by mi záleželo na takových materiálních pitomostech, řekni sám, jestli ona absolutní harmonie, to jest absolutní chaos, ona nekonečná míra neuspořádanosti, jež mne generuje, může být podmíněna něčím tak směšným jako klanění se určitým směrem nebo pojídáním oplatek, byť namočených ve víně?“

            „To s Tebou, Bože, samozřejmě nemá nic společného, to je jen pýcha lidských hnid, nic víc, pýcha, že byli stvořeni k obrazu Tvému, jak si nalhávají, ostatně ani jim nic jiného nezbývá, neboť jinak by si museli přiznat, že jsou opravdu jen hnidami, i když snad navlečenými do papežských ornátů.

            A někteří lidé zachází dokonce tak daleko, že nejenže tvrdí, že třeba muslimové věří ve falešného Boha, ale že i tento falešný Bůh je opak pravého Boha, čímž sami sebe usvědčují z toho, že jejich tzv. víra je toliko jen snůškou populistických a bulvárních představ o Tobě, Bože.

            Může existovat Tvůj opak, Bože, může člověk, který hlásá Tvou existenci, nebo si aspoň myslí, existovat tvůj opak, je-li v Tobě obsaženo všechno?

            Tím, že tvrdí, že existuje Tvůj opak, jde vlastně ještě mnohem dál, než kdyby tvrdil, že jsi mrtev, neboť by popřel v samotném principu Tvého božství.

            A i kdyby existoval tvůj opak, nebyl bys to opět, Ty Bože, nebyl by tento opak opět jen Tvým božstvím, stejně jako může být Syn opakem Otce?“

            „S tím synem je to pěkná lapálie, to je fakt. Asi jsem stvořil lidi trochu hloupé, když pořád nepochopili, a měli na to víc jak dva tisíce let, což je sice, uznávám z hlediska věčnosti naprosté nic, ale z hlediska lidského života to snad není zase tak málo, že tím Kristem jsou oni sami, že žádný Kristus nesedí po mé levici, ostatně ani já na ničem nesedím, i v nebi jsou jen turecké záchody, ale že tento Kristus, je obsažen v nich samotných, a čekají-li na jeho příchod, pak čekají zbytečně, protože tento Kristus už dávno přišel, respektive je přítomen, neboť oni, lidé, jsou tím Božím hrobem, z něhož Kristus, může kdykoliv vstát a spasit je, jelikož tímto Kristem je vědomí vlastní nicotnosti před tváří Boží, tedy mojí.

            Ale tobě to snad, drahý synu, říkat nemusím.“

            „Nemusíš, Bože.“

„Já vím. Ale stejně mi jedna věc nejde do hlavy, i když jsem vševědoucí. Totiž, proč je Panna Marie na všech svatých obrázcích zásadně zobrazována jako muslimka. To opravdu nechápu, ty jo?“ hleděl na mě tázavě Bůh.

Odpovědět jsem mu už nestačil, protože jsem se probral z bezvědomí.

            Ležel jsem v nemocničním v pokoji, otevřeným oknem doléhal ke mně hlas muezzina, jenž vyzýval věřící k večerní modlitbě, do pokoje svítilo zapadající Slunce.

            Sáhl jsem si na hlavu, byla ofačovaná.

            „Tak přece mě jen neukamenovali,“ pomyslel jsem si, ale v tom se mě zmocnilo jakési strašlivé podezření.

            Zoufale jsem ze sebe strhl lehkou přikrývku, abych se tohoto podezření zbavil.

            Avšak byl jsem skutečně obřezán!

            Obřezali mě, zatímco jsem byl v bezvědomí.

            Bůh, se kterým jsem ještě před několika sekundami tak družně rozprávěl, zmizel, namísto toho se vynořila palčivá myšlenka.

            „Křest bych mohl kdykoliv zapřít, nebrat ho prostě na vědomí ale jak můžu zapřít, jak můžu nebrat na vědomí obřízku? Obřezaný nihilsta, copak to jde?“ hučela mi ta otázka v hlavě tak děsivě, až jsem upadl zpátky do mdlob, ale ten, kdo se mi teď zjevil, už nebyl Bůh, ale Ďábel.

Karel Trčálek

voborapane JB00107:4714.9.2012 7:47:41
voboranevim, pane Machalo,07:4414.9.2012 7:44:44
Milan JirásekHezké ráno.05:0614.9.2012 5:06:32
Lída V.Ach to jednoduché myšlení...22:5313.9.2012 22:53:56
P. KrejčíPro mě opět cenné22:0413.9.2012 22:04:46
Petr MachalaHmmmm...19:4113.9.2012 19:41:07
JB001Je mi vás líto pane Trčálku19:1513.9.2012 19:15:28
marekAno, věří.13:3113.9.2012 13:31:23
levapOpium lidstva...11:4313.9.2012 11:43:18
Karel SedlákHm, no, tedy10:0113.9.2012 10:01:40
BohoušekDíky!09:1413.9.2012 9:14:00

Počet příspěvků: 13, poslední 14.9.2012 7:47:41 Zobrazuji posledních 13 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy