Deflorace, která se nekonala

úterý 5. červen 2012 09:41

A nekonala se díky mému selhání

            Minulé dny jsem prožíval v napjatém očekávání. To ve mně vzbuzovalo značnou nervozitu, která v některých chvílích přerůstala do zjevné podrážděnosti. Co víc, odrážela se tato nervozita i na mé, takříkajíc, sexuální kondici.

            V rozhodující chvíli nedokázal jsem se soustředit. Mrzuté to bylo v tom smyslu, že moje nynější vážná známost byla ještě ´Neposkvrněnou´ čili pannou a právě v těchto dnech konečně psychicky dozrála k onomu rozhodnutí, jež mělo potvrdit její zralost.

            Avšak namísto slavnostního aktu dostavily se pokaždé trapné rozpaky. Snažil jsem se sice všechno bagatelizovat. Své selhání, na němž se podepsala právě ona nervozita, vydával jsem za cosi dokonce humorného, čímž se však trapnost celé situace ještě zvětšovala.

            Až dnes v noci byla míra trpělivosti oné mladé ženy, jež ve mně ještě docela nedávno viděla ne-li boha, tak alespoň poloboha, zcela vyčerpána.

            „Jedu do Paříže. Hned ráno,“ řekla mi, když opět nedošlo k oné iniciaci, jež dělá ženu, alespoň podle psychoanalytiků, ženou.

            „Hrome,“ odpověděl jsem, zanechávaje své vtipkování, jež bylo stále křečovitější, „vždyť jsme chtěli jít na toho Schikanedera, máš ho tolik ráda.“

            Dostalo se mi však razantní odpovědi: „Je toho na mě moc! Musím si odpočinout. Investovala jsem do toho příliš energie. Ostatně asi i ty si potřebuješ odpočinout, něco s tebou je. Nemůžu každou noc čekat, jestli se to povede nebo ne. Nechci skončit jako hysterka.“

            „Nechápu to. Opravdu to nechápu. Mám tě rád. Jsem ale trochu nervózní. To přejde, uvidíš sama,“ plynula z mých úst slova, kterým jsem sám snažil uvěřit.

            „Zůstanu v Paříži aspoň týden. Musím si to srovnat v hlavě. Čekala jsem, že dojde k iniciaci a místo toho…,“ ozval se pláč a jejich prsních bradavek se zmocnilo trhavé chvění.

            „Nechceš jet raději do Budapešti?“ řekl jsem, abych nějak přehlušil její pláč.

            „Prosím tě, nebuď trapný…“ nedořekla a rozplakala se ještě víc.

            Nevím, co mě to napadalo, ale rozvykládal jsem se o té pasáži z evangelia, kde Ježíš předpovídá zkázu chrámu, přičemž mojí premisou bylo, že tato předpověď se týká katolické církve, od čehož jsem se dostal k církevním restitucím.

            Nevím, proč jsem o tom všem vlastně mluvil, proč jsem říkal, že svým nárokem na majetek zříká se církev statusu „Boží obce“ v níž nachází útulek Kristův duch. Mohl jsem mluvit i o úplně jiných věcech, nebo jsem mohl i mlčet.

            I mlčet jsem mohl, třebaže její pláč jen zvyšoval moji nervozitu.

Ale kdoví, jestli bych to bez toho řečnění vydržel, jestli bych se nějak ovládl a nevykřikl: „Prosím tě, nebul už! Já nebo jiný, dnes nebo zítra, co na tom sejde, jenom prosím tě, už neřvi!“

Nejspíše jsem tím řečněním sám hledal únik z této trapné situace, z tohoto fiaska, jež ovšem tu ženu mohlo poznamenat a traumatizovat na celý další život, neboť zde šlo především o její iniciaci, uvedení do světa podvědomí, temných hvozdů psyché, v jejich hlubinách přežívají všelijaká předpotopní psychická monstra.

Ráno pak skutečně odletěla do Paříže, spojení je tam dobré. Nevím, co si od toho města slibovala. Ostatně mohlo mi to být jedno a taky mi to bylo jedno. Měl jsem svých problémů dost. Moje nervozita se vystupňovala natolik, že živil jsem se jen čajem a polomáčenými sušenkami, nic jiného jsem do sebe nedostal, dva balíčky denně.

Druhý den na to mi konečně přišla zpráva od nakladatele, kterému jsem poslal nějaký text. Proto jsem byl tolik nervózní. Vkládal jsem do této věci nemalé naděje, ty se však nyní ukázaly hodně zoufalými. Když jsem tento text odesílal, bylo mi jasné, že ocitám se na důležité životní křižovatce. Vydáním knihy, měla by jářku nejméně tři stran, dostal by můj život nový rozměr nebo dokonce i smysl.

Vydavatel byl strohý: „Váš text není způsobilý k vydání.“

Přečetl jsem si tento ortel a chorobně se zasmál.

„Ještě se uvidí kdo s koho!“ zvolal jsem směrem, kterým se dle mého přesvědčení nacházelo vydavatelství, v němž nenávistní redaktoři, a bohužel i všemocní rozhodují, o lidských osudech.

Celý den jsem se pak procházel po ulicích. Lidé se hemžili, auta řinčela, všechen ten chaos mě nanejvýš trýznil. Chtěl jsem se před tím schovat někam do kavárny, ale sotva že jsem do jedné vstoupil, pocítil jsem silnou nevolnost.

O tom všem jsem přece psal, o hemžení lidí, o řinčení aut, o kavárnách, jež připomínají hrobky plné vyschlých mumií, aby výsledek byl shledán nezpůsobilým k vydání.

Spolu s tím se mi vybavovaly i do nejposlednější detailu všechna ta moje selhání, jež byla důsledkem nervozity, jež se nyní ukazovala nanejvýš zbytečnou. Ocitl jsem se v zajetí pocitů, které připomínaly tupý předmět, jímž se omračují noční hlídači v bankách.

„Zasadila jsem rajčata, ale vůbec nekvetou.“

„Jedněm známým zase místo mrkve vyrostl květák.“

„Koupili jsme si nové auto, ale má špatné zapalování.“

„Včera v televizi nic nebylo.“

„V novinách taky ne.“

„Chtělo by to nějakou pořádnou knihu. Nevíte o ničem?“

„Ne, nevím o ničem.“

Útržky lidského hovoru ke mně doléhaly, nechávajíce mě lhostejným, s výjimkou těch, kde se mluvilo o knize. Domů jsem se vrátil unavený, čekal mě tam pohled z Paříže.

„Centre Pompidou je fantastické. ´Utopená ze Seiny´ jsem já ve svém minulém životě, atd. atd.,“ stálo v něm hejno slov a písmen, která jsem automaticky přelétl, abych hned vytušil, že to jsou jen zdvořilostní fráze, že potom, co se stalo, respektive nestalo, je už všechno úplně jedno, nejzajímavější na celé věci bylo jen to, že ten pohled přišel tak brzy.

Šel jsem spát. Oblečený. Spalo se mi dobře. Můj neúspěch jako by ani neexistoval. Probudil jsem se sice o něco dřív než obvykle, ale odpočatý.

„Odjedu na venkov, tam budu mít klid,“ napadlo mě.

A skutečně jsem hned na to vstal a napsal kratičký dopis na rozloučenou, který jsem si strčil do kapsy pyžama.

„Odjíždím na venkov,“ stálo v něm.

 

              

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,64 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy