Je boj proti zlu naší morální povinností?

úterý 15. květen 2012 09:31

Jeden můj známý, pan Jindřích B., sám agilní bojovník proti zlu, se domnívá, že ten, kdo proti zlu nebojuje, mu slouží

            „Ještě je zlo na světě! Tolik zla! Musíme proti němu bojovat! Musíme jej vykořenit!“ tvrdí pokaždé, když se náhodou potkáme, Jindřich B..

            „Zlo to jsou přece lidé. Chcete bojovat proti lidem? Chcete vyhubit lidi, vyhubit je jak potkany?“ ptám se jej vždy, ne bez jízlivosti, neboť mi ten jeho boj proti zlu připadá nadmíru směšný.

            Jindřich B. si však mojí jizlivosti nevšimne, jeho touha vykořenit zlo, jak se on sám vyjadřuje, udělala z něj fanatika.

            „Třeba i vyhubit jak potkany! Kdo s čím zachází, tím taky schází! Kdo slouží zlu, ten si nic jiného nezaslouží!“ kypí spravedlivým hněvem.

            „Podle vás by se tedy všichni lidé, kteří slouží zlu, měli postavit ke zdi a zastřelit? Ale neobrátily by se v tu chvíli role?

            Lidé stojící u zdi jsou většinou bezbranní a bezmocní, těžko v tu chvíli mohou sloužit zlu, i když se samozřejmě předtím strašlivě provinili.

            A dejme tomu, že vy sám, pane Jindřichu, byste byl v popravčí četě. Mířil byste na v tu chvíli na bezbranného a bezmocného člověka, viděl, jak se třese strachy, jak očima prosí o smilování, nebo dokonce jak, křičí, ten ve svém jádru bezesporu zlý člověk: ´Ježíši Kriste, mějte, lidé dobří, slitování, nechte mě žít!´

            On sám, věrozvěst zla, pokud by se ovšem nejednalo o zvlášť zatvrzelého zlosyna, by vás nazval dobrými lidmi, on, který napáchal tolik zla. Ale vy byste, pane Jindřichu, ať už by ten člověk opravdu křičel, nebo jen prosil pohledem, bez jakéhokoliv zaváhání zmáčkl spoušť. A nejen bez zaváhání, ale i s jakýmsi zadostiučiněním, ba možná dokonce s radostí.

            ´Zas je na světě o něco méně zla!´ odplivl byste si.

            A možná by se vám to natolik zalíbilo, to tvrdím samozřejmě jen hypoteticky, že byste už nic jiného nedělal, než že byste popravoval lidi, kteří slouží zlu, popravoval, podotýkám, poté, co byli spravedlivě odsouzeni, takže i po formální stránce lidské spravedlnosti by bylo všechno v tom nejlepším pořádku.

            Nakonec by zlo bylo opravdu vyhubeno, na světě už by nezůstal jediný zlý člověk a vy byste najednou pocítil jakýsi smutek, že už nemůžete popravovat zlé lidi, neboť smyslem vašeho života je toliko boj proti zlu.

            Co teď?

            Čekal byste netrpělivě na příchod nějakého zlého člověka, abyste ho mohl odstranit, abyste opět okusil onen slastný pocit vítězství dobra nad zlem?

            Nemodlil byste se dokonce za to, aby se takový nějaký zlý člověk objevil, protože není nic opojnějšího, přiznejme si to, než mířit na takového bezbranného, strachy se třesoucího člověka, který páchal zlo, který se tímto zlem opájel, ale teď je vydán na milost či nemilost vám, který kopete v dresu dobra a dobro, má-li zvítězit, musí být pochopitelně nekompromisní.

            Tím vším chci říct, že byste bojoval za dobro, hubil, neříkám, že ne právem, ale co je to právo, zlé lidi, a přitom byste byl stejný jako oni, přinejmenším stejný jako oni. Z toho vyplývá, že dobro a zlo jsou relativní, což ovšem neříkám nic nového, ale na základě presumpce viny, nelze než dojít k závěru, že existuje jen zlo, neboť existence dobra, myslím všeobecného, onoho dobra, jež by dokázalo zničit zlo právě tím, že je dobrem, je prostě a jednoduše neprokazatelná.“

            „Kdo bojuje za dobro, nemůže být zlý člověk. Dobro je dobro a zlo je zlo!“ namítne rozhodně Jindřich B.

            „Vyvracet vám to nebudu, pane Jindřichu,“ nehádám se s ním, ale stejně ho popíchnu, „jednou jsem byl v nemocnici, měl jsem něco s nohou. Na pokoji byla bohužel televize, to jest, nebyl zde žádný pokoj bez televize. Až moc dobře jsem chápal, že prosit lidi, již byli se mnou na pokoji, aby televizi nepouštěli je nanejvýš zbytečné.

            Když byly zprávy, na Nově, samozřejmě, vybelhal jsem se raději na chodbu, protože toho by bylo na mě už opravdu příliš. Ostatně mluvíme-li již o zlu, zprávy na Nově a vůbec všechen ten mediální prostor jsou jeho nádherným koncentrátem, důkazem toho, že lidé vlastně vůbec netouží po dobru, ale po zlu.

            Americkým kriminálním seriálům jsem však bohužel neunikl. Shlédl jsem několik dílů a dospěl k názoru, že jeden detektiv v Los Angeles zastřelí za svůj život minimálně desetkrát víc lidí než průměrný zločinec. Jistěže je ovšem zastřelí ve službách dobra, což z něj dělá figuru veskrze vlastně sympatickou.

            Jistě je to jen fikce, stupidní seriál, ale zároveň je to i propaganda. A čím je propaganda stupidnější, tím je samozřejmě i účinnější. Lidem se nechce moc přemýšlet, chce se jim přemýšlet čím dál tím méně.

            Nachomýtnete se k televizi, někde zaslechnete rádio, dostane se vám do ruky MF Dnes.

            Z toho všeho se vám zvedne žaludek, udělá nevolno a zoufale se ptáte: ´To jsou lidé opravdu tak stupidní primitivové?´

            Fór je v tom, že lidé jsou opravdu jen stupidní primitivové, a nutno podotknout, že jsou stupidní stále víc. Nejlepším důkazem toho je onen paradox, že i nejinteligentnější lidé, i když pojem lidské inteligence je dnes velmi rozmazaný, ve své drtivé většině slouží právě tomuto procesu, na jehož konci je lidský tvor, který se dívá na televizi, čte MF Dnes, prohlíží si videa na You Tube a svírá v ruce smartphon, jako by to bylo ono stéblo, jehož se chytá tonoucí.

            Tedy dokonale stupidní primitiv, proti němuž je však příslušník nějakého přírodního kmene, tedy ten, kdo je a priori definován jako primitiv, čímsi jako metafyzickým básníkem, byť snad nevzdělaným, ale což není snad i vzdělání nástrojem, a to dokonce jedním z nejúčinnějších, tohoto všeobecného ohlupování?

            V tomto prostředí, to jest v prostředí lidstva zcela zdegenerovaného, i když je samozřejmě otázkou, zda všechny ty vychvalované intelektuální vrcholy, kterých lidstvo dosáhlo, nejsou vlastně jen směšné pahrbky, pak už vůbec pojem dobra nemůže mít žádný obsah.

            A pokud přece jen má, pak dobrem může být toliko to, co dělá z lidí právě tyto stupidní primitivy, protože celkem vzato, je to pro ně to nejlepší východisko, protože kam by lidstvo došlo, kdyby každý jeho příslušník permanentně prodělával existencionální krizi, kdyby jej dnem i nocí mučily a trýznily existencionální pochybnosti?

            Kam bychom došli, kdyby, dejme tomu, všichni pochybovali o smyslu své práce, nebo abychom se dostali ještě dál, kdyby najednou nevěděli, proč mají jezdit autem, proč se mají dívat na televizi, proč mají číst Mf Dnes, či, což by ovšem byla nesporná katastrofa, proč mají třeba slavit vánoce?

            Kam bychom došli, kdyby lidé nabyli dojmu, že devadesát procent jejich života je vlastně zaneřáděno naprostými zbytečnostmi, kvůli kterým chodí do práce, která je sama o sobě zbytečností, protože její náplň je nanejvýš nesmyslná, a řekněte sám, pane Jindřichu, jaký smysl může mít práce například takového asistenta poslance či faráře, a proto by do této práce přestali chodit?

            Mluvíte-li tedy o zlu, pane Jindřichu, pak já osobně nevidím, vzhledem k výše uvedenému, nic, co by v tomto světě zlem nebylo, máme-li se už jen přece držet pojmu zla, na kterém si tak zakládáte. A v tomto smyslu nemůže být boj proti zlu ničím jiným než bojem proti člověku.

            Chcete-li bojovat proti zlu, musíte bojovat proti tomuto světu, bojovat proti němu komplexně. Ovšem se zdá, že většina z těch, kteří se o něco takového pokusili, zpravidla skončili jako masoví vrazi, tedy dokonalá monstra.

             Čapkovská idea každodenní drobné práce je sice pěkná, ale v praxi se rovněž ukazuje jako nerealizovatelná, neboť ti, kteří se o to pokusili, kteří chtěli takto drobně pracovat pro dobro lidstva, skončili zase pro změnu v blázinci.

            Jedno, nebo druhé, pane Jindřichu, dnes už si nevyberete.“

            Pan Jindřich B. se na ta slova zatváří zatvrzele: „Kdo ustupuje zlu, sám ho páchá!“

            Usměji se: „Polemizovat o tom s vámi nebudu. Svůj příspěvek boji proti zlu, totiž že nechodím do práce, jsem už odevzdal. Něčeho více schopen nejsem. Promiňte mi to, pane Jindřichu. Až bude, i díky vám, zlo poraženo, můžete mě soudit za moji nečinnost. Anebo mě můžete za ní soudit již nyní, proč to odkládat?“

            Pan Jindřich se zachmuří a řekne: „Na každého, kdo páchal zlo, jednou dojde. A dojde i na toho, kdo se tomuto zlu nepostavil, kdo zanedbal svoji povinnost bojovat proti němu, a tak se stal jeho spolupachatelem. Na každého! Mějte se.“

            „Vy také,“ rozloučím se s panem Jindřichem B.

            Pan Jindřich B. běží bojovat proti zlu a já zase kvapím domů, abych si mohl vypít čaj, ničeho jiného už si nežádám, všechno ostatní mě už dávno nezajímá.

Karel Trčálek

CHYRENTak trochu z "druhé strany":13:198.6.2012 13:19:04
Jirka HadravaKarle je to na jedničku12:128.6.2012 12:12:13
fslimPana Jindřicha v něčem chápu15:0715.5.2012 15:07:08
NaďaTak tohle jsem10:1315.5.2012 10:13:22

Počet příspěvků: 4, poslední 8.6.2012 13:19:04 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy