Proč se kardinál Duka nedostane do Božího království ? I.

pondělí 14. květen 2012 09:03

Na tuto jistě kardinální otázku odpovídá tento článek, který je rozdělen do tří částí. První část nese název: "Třináct vuřtů kardinála Duky na husitské hoře Vítkov´ 

             Třináct vuřtů kardinála Duky na husitské hoře Vítkov       

            Osm vuřtů už snědl na husitské hoře Vítkov, kam věrně doprovázel Václava Klause, jenž na tomto místě držel jeden ze svých mnoha projevů k národu, kardinál Duka. Pokaždé si spokojeně otřel mastná ústa hřbetem ruky a pokaždé se při tomto aktu zablýskl jeho kardinálský prsten.

            Ale až devátý vuřt byl otrávený.

            Když si ho kardinál Duka nesl na papírovém tácku, přitočil se k němu náhle vicekancléř Petr Hájek.

            „Tady jste, Vaše Eminence, celou dobu vás hledám! Kde jste byl? Vždyť pan prezident je už skoro v půlce své řeči,“ zvolal se vicekancléř, dívaje se jaksi stranou, ne přímo do očí služebníka Božího.

            Kardinálovi ta slova přišla divná, vždyť se za celou dobu prezidentova projevu nehnul od stánku s vuřty. Ale než stačil cokoliv namítnout, vicekancléř vytáhl z kapsy svého ošuntělého baloňáku sklenici hořčice.

            „To je pro vás, pane kardinále. Francouzská hořčice, extra ostrá jako Ockhamova břitva. Vím, že jste znalec, že dokážete ocenit její pikantnost, mňam, mňam. Vezměte si, je vaše!“ podával vicekancléř Jeho Eminenci sklenici hořčice.

            Kardinál Duka byl v tomto ohledu opravdu znalec. Jen co položil tácek s otráveným vuřtem na plastový stůl improvizovaného bufetu, natáhl lačně svoji kardinálskou ruku, na které se opět zablyštěl kardinálský prsten, po hořčici.

            „Pan Bůh vám to zaplať!“ zvolal radostně kardinál, když sklenici otevřel a do nosu ho udeřila ostrá vůně hořčice, za jakou by se nemuseli stydět ani ve Vatikánu, a pohlédnuv na Petra Hájka, dodal s jistými, špatně skrývanými obavami, „co jsem dlužen, pane vicekancléři?“

            Petr Hájek však velkoryse mávl rukou: „To přece nestojí za řeč, Vaše Emince. Vždyť to sám víte nejlíp, že kde jsou dva v duchu Pána našeho Ježíše Krista, tam je přítomen i On, Náš Pán..“

            Kardinál Duka horlivě přitakal: „Ano, ano, tak to stojí v Písmu Svatém.“

            Petr Hájek se usmál, kardinál Duka však ke své škodě, omámen již vůní hořčice, nepostřehl v tomto úsměvu cosi zlomocného, jinak by tento muž ducha tak bystrého jistě začal něco tušit.

            „Stačí, když mi za to požehnáte, Vaše Eminence. Ale rychle, ať vám nevystydne vuřt,“ ozvala se v hlase vicekancléře jakási až podezřele přehnaná starostlivost, kterou však kardinál opět nepostřehl.

            „Ano, ano, ať mi nevystydne vuřt!“ zvolal rovněž starostlivě kardinál Duka, a raduje se z toho, že přišel tak lacino k pikantní francouzské hořčici, požehnal vicekancléři, „žehnám ti ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého, amen!“

            Petr Hájek se tvářil nanejvýš pokorně, ale v očích se mu přece jen chtivě zrcadlilo cosi zlého.

            „Děkuji, vám Vaše Emince,“ řekl vicekancléř, když mu kardinál požehnal, ale v duchu si myslel, „teď konečně zhebneš, zmetku!“

            Byl to totiž on, vicekancléř, kdo kardinálovi nechal podstrčit osudný devátý vuřt. Tento ďábelský konspirátor měl všechno promyšlené do posledního detailu. Pikantní hořčice měla přebít případnou pachuť jedu, který však neúčinkoval hned, ale až po určité době.

            Vicekancléř totiž na kardinála Duku strašlivě žárlil. Všechny fotky v novinách, kde hned vedle prezidenta stál ne on, ale kardinál Duka v něm vyvolávaly prudké hysterické záchvaty, takové noviny vždy zcela rozcupoval.

            Poslední dobou byla už drzost kardinála Duky takřka nesnesitelná. Začalo to na svatého Václava ve Staré Boleslavi, pokračovalo osmadvacátého října, kdy to vypadalo tak, že Československo založila katolická církev a vyvrcholilo při pohřbu Václava Havla, kdy se kardinál Duka a Václav Klaus divže nedrželi za ruce jako nějací zamilovaní pravdoláskaři.

            S nesnesitelnými mukami pozoroval Petr Hájek, jak se mu prezident stále víc odcizuje a místo toho lne k tomu tlustému prelátovi. Kolik nocí kvůli tomu zarýval prsty do slamníku svého lůžka, sténal bolestí a taky se dusil hněvem, který v něm vyvolala tato svatokrádež, věděl jen on sám.

            Byla to každá noc!

            Po jedné takové noci přišel za prezidentem a řekl mu: „Co kdybych, můj pane, rozhlásil, že Halík není ve skutečnosti kněz, že nikdy nebyl vysvěcen, protože jeho tajné vysvěcený je neplatné.“

            Prezidentovi zasvítily očí radostí: „To je dobrý nápad, Petře! Ten prašivý jezovita má u mě ještě vroubek za svatého Václava.“

            Ve skutečnosti tím však Petr Hájek nechtěl zaútočit na Halíka, ale přímo na kardinála Duku, protože by to byl on, kdo by nesl před svatým stolcem odpovědnost za to, že mu v rajóně působí nevysvěcený kněz. Tato pomsta však sotva mohla dostatečně nasytit démona vicekancléřovy žárlivosti.

            „Musím ho sprovodit ze světa!“ umínil si kancléř.

            Příležitost se mu naskytla teď, při oslavách osvobození. Nechal kardinála Duku, znaje jeho slabost pro vuřty, zkonzumovat otrávený vuřt. Prezidentský projev se trochu protáhl a tak po otráveném vuřtu následovaly ještě čtyři další, celkem jich tedy kardinál snědl na Vítkově třináct.

            Když bylo po všem, nabídl prezident kardinálovi Dukovi, že ho hodí do jeho paláce.

            „Nasedněte si Vaše Eminence, ve dvou nám ta cesta líp uteče,“ vyzval prezident kardinála.

            Petr Hájek, který prezidentovi otevíral dveře, zaskřípěl zuby, ale v duši mu všechno radostně křičelo: „Už brzy tomu bude konec!“

            Kardinál Duka však laskavost prezidenta odmítl: „Díky, pane prezidente. Vždyť víte, že všude chodím jen pěšky.“

            Opravdu, na jednom svém zasedání se biskupská konference usnesla, že její členové budou všude chodit pěšky, stejně jako Ježíš Kristus, kterého následují.

            Kardinál Duka to tehdy odůvodnil takto: „Nehodí se přece, abychom my, tj. biskupové, jeli v autech před Ježíšem, namísto toho, abychom kráčeli za ním.“

            Kardinál Duka se tedy vydal z Vítkova na zpáteční cestu pěšky. Dolů sešel ještě bez problémů, ale na Václaváku se mu už začala točit hlava.

            „Hele, vožralej kardinál! Uhnal si vopičku z restitucí, je jak dělo!“ posmívali se kardinálovi kolemjdoucí, převážně libertinští ateisté.

            Přes Karlův most se kardinál ještě nějak přepotácel, ale u svatého Mikuláše už definitivně upadl do bezvědomí. Všechno náhle zmizelo a kardinál Duka se ocitl v jakési prázdné a holé místnosti, ne příliš velké, kde to páchlo přepáleným tukem z opékaných vuřtů, kterých toho dne jen on sám spořádal třináct.

           pokračování

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,71 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy