Kristus se nám směje do očí

pondělí 9. duben 2012 11:10

Letošní velikonoce už jdou pomalu do kytek, ale byly hezké jako každý rok

            „Nejedná se s největší pravděpodobností přímo o duševní chorobu, nebo alespoň ne o duševní chorobu v klasickém slova smyslu. Ale i tak může mít taková věc pro člověka fatální důsledky, jak to ostatně dokazuje i případ, o kterém jsi nám teď vyprávěl,“ pokýval hlavou jeden můj známý, který se amatérsky věnuje psychiatrii a má proto doma rozsáhlou knihovnu psychiatrické literatury, včetně jejich nejnovějších titulů.

            „Cožpak takovým lidem není pomoci? Nechce se mi věřit, že by moderní psychiatrie nedokázala takovýmto lidem účinně pomoct,“ odpověděl jsem na to, co právě řekl známý, jehož ženu jsem dnes, o velikonočním pondělku navštívil, abych ji pořádně vymrskal.           

              „Jak chceš léčit smích? Můžeš léčit smutek, deprese, léčit, netvrdím, že vyléčit, ale nemůžeš léčit smích. Je to marné a zbytečné, je to deprimující a přiznám se, že vůbec nezávidím skutečným psychiatrům, kteří by přesto museli smích léčit, neboť, na rozdíl ode mne, složili lékařskou přísahu“ vážně pronesl známý, nalévaje si další kalíšek slivovice.

            Odmlčeli jsme se. A v tom tichu jako by byl obsažen ten strašlivý smích, jako by z něho vzlínal, strašlivý, protože nijak neutišitelný, smích, jenž viděn a nazírán zvenčí, nemůže nakonec vzbudit nic než děs a hrůzu.

            Jsem obchodní cestující se střižním zbožím. Hodně cestuji, stýkám se všemožnými lidmi, mám možnost pozorovat život ze všech myslitelných stran a úhlů. Není vyloučeno, že poznal jsem už všechny možné lidské povahy a charaktery a naučil se je rozlišovat, neboť když chcete udat své zboží, musíte být psychologem, byť snad ne vystudovaným a opatřeným vysokoškolským diplomem.

            Své zaměstnání přesto nenávidím.            

            To věčné harcování, ten věčný souboj o provize, tvrdá a nelítostná konkurence, zostřená navíc všeobecnou krizí, která krom jiných poklesů způsobila i pokles poptávky po střižním zboží, to všechno člověka samozřejmě ubíjí a pochopitelně jsem se nejednou ptal, k čemu je mi vlastně ta vysoká škola, když se stejně musím životem plahočit právě takto a ne jinak, jako obchodní cestující.

               Takto znechucený vlastním životem, jsem před čtyřmi dny přibyl do jednoho městečka, jež leželo mimo moje osvědčené a obvyklé trasy. Unaven už však jejich stereotypem, usmyslel jsem si, že tentokrát udělám malou odbočku a navštívím toto městečko, i když bych měl na tom třeba i tratit.

            Přijel jsem do městečka ve čtvrtek večer. Jeho ulice, na mnoho místech nedlážděné, byly umrtveny tichem, jež dostavilo se namísto v tuto hodinu obvyklého klekání. Naštěstí bylo sucho, a tak nemusel jsem se brodit bahnem, jen se prášilo. Na vrátnou v recepci jakési ubytovny, jež byla takřka celá obsazena lidmi na první pohled sociálně vyloučenými, musel jsem dlouze klepat. Když vyšla ze svého kamrlíku, bylo na ni poznat, že se dívala na televizi, oči měla zarudlé a pod nimi těžké váčky, jako by v nich schovávala třicet stříbrných.

            Pokoj páchl vlhkostí a zatuchlinou, postel strašlivě vrzala. Stůl se viklal, na povlečení, které jsem dostal, tančily fleky. Byl jsem však již příliš unaven, den právě končící byl příliš perný na to, abych se zabýval takovýmito věcmi. Hodil jsem kufr se vzorky střižního zboží, velkou a těžkou obludu s kůží na mnoha místech již zcela odřenou, do rohu a jak jsem byl, oblečený, ulehl na postel, a nikterak nedbaje jejího vrzání, vzápětí usnul.

            Spal jsem bez jediného probuzení. Až nad ránem zdál se mi klasický cesťácký sen. Byl jsem v jakémsi městě, jež bylo snovou a fantaskní esencí všech měst, která jsem kdy navštívil, a nabízel jakési tlusté ženské zcela neprodejné střižní zboží atd., atd., atd., i moje sny už jsou jen strašlivě jednotvárné.

            Když jsem procitnul z tohoto snu, Slunce právě vycházelo, jeho dosud úzký paprsek zabodával se právě do kufru, ukazoval všechny ty odřeniny, jímž byl pokryt, v plné jejich, žalobné nahotě.

            „Budu si muset pořídit nový kufr,“ pomyslel jsem si značným znechucením a tato myšlenka mi hned otrávila toto ráno, jež jinak, kdybych ovšem něco takového byl schopen ještě vnímat, jevilo se snad i velmi půvabným.

            Vstal jsem z kufru drobný plynový vařič, otřískaný plechový hrnek, nalil do něj zbytek vody z pomačkané pet flašky a začal si vařit čaj. Plynový plamen skomíravě syčel, nádobka s plynem byla již téměř prázdná, voda ohřívala se jen velmi pomalu.

            Přistoupil jsem k oknu a hleděl na městečko, jež jsem navštívil zřejmě, co se týká obchodů a provizí, zbytečně. Jako jiná taková zapadlá městečka, trpělo i toto úpornou a vysokou nezaměstnaností. Je přitom dobře známo, že nicnedělání, podpořené a umocněné navíc sociálními dávkami, mravně devastuje lidské charaktery.

            Sociální solidárnost je svého druhu těžký zločin, jenž napáchal mnohem více zla než ten nejčistší individualismus či sobectví, které velí nikomu nepomáhat. Nicnedělání v individuálním měřítku lze snad chápat jako dobrovolné sebepoškozování a autodestrukci, jež je snad i výsledkem jakéhosi osobního, do jisté míry svobodného rozhodnutí, a proto proti němu není v jistém smyslu možno nic namítat.

            Avšak nicnedělání v měřítku kolektivním je vždy strašlivou katastrofou. Tam, kde pracovní návyky kolektivně ztrácejí půdu pod nohama, kde odumírají, a pracovní návyky jednou chycené hnilobou nicnedělání, odumřou velmi rychle, nachází svůj živný substrát jakési ohavné blouznění, nebo rovnou delirium, jež beze zbytku ve finální fázi tohoto hnilobného procesu podrobí všichny lidské mozky, a to i ty, jejichž uvažování bylo by jindy zcela střízlivé, neboť je k něčemu takovému předurčuje jejich kritický rozum, který se stal ovšem rovněž obětí tohoto všeobecného deliria.

            Vysoká nezaměstnanost vždy předznamenává nějakou společenskou katastrofu, nějaké neštěstí, neboť v lidském vědomí, již zcela rozleptaném nicneděláním a pozbyvším jakoukoliv mravní integritu začnou se líhnout ty nejblouznivější myšlenky, jejichž realizaci, neboť rozum je již odstraněn, nic nebrání.

            Hledě z okna, čekaje, až se začne voda vřít, zmocnil se mě tísnivý pocit. Procestoval jsem stovky míst, a tak se u mě vyvinula schopnost okamžitě rozpoznat prosperitu od všeobecného úpadku. Vzduch, slunce, stromy, ptáci, o lidech a autech už vůbec nemluvě, to všechno vypadá jinak ve městech, která prosperují a jinak ve městech, která prodělávají těžký úpadek nebo rovnou umírají, stávají se mrtvými.

            Stačí se mi jen nadechnout vzduchu a vím, zda mám co do činění s městy, jejichž obyvatelé jsou sebevědomí lidé, či s městy, kde žijí jen všelijaká podivná individua, ne-li rovnou trosky. Jak Slunce postupně vycházelo na oblohu, začínalo mi být jasné, že v tomto městečku již nezaměstnanost vykonala své zhoubné dílo, že mozky zdejších obyvatel již zcela ovládly běsy.

            Vypiv svůj ranní čaj a posnídav zbytek polomáčených sušenek, jež našel jsem v kapse svého saka, vyrazil jsem do městečka, ovšem bez svého jinak neodmyslitelného kufru, pochopil jsem, že nemá smysl brát jej tentokrát s sebou.

            A vskutku jako bych se ocitl v jiném světě!

            Jiskra hniloby přeskočila z nezaměstnaných na všechny obyvatele městečka, pronikla do jejich myšlenek, vědomí a proměnila je k obrazu svému. Lidé, již jsem potkával, byli bez pochyby v delirickém stavu. Všechny společenské struktury, třebaže snad ještě formálně existující, se uvnitř již dávno rozpadly, zpráchnivěly, přestaly existovat.

            Toto městečko, nakažené nezaměstnaností, stalo se jen chuchvalcem jakýchsi zjitřeným myšlenek, predikátem jakého blouznivého očekávání, ztělesněním prapodivného duševního stavu, jenž sice podobá se chaosu, který je však řízen jakýmisi přísnými a nemilosrdnými zákony tak, jako každé šílenství.

            Internet zde přitom fungoval. Nebylo to tedy všechno výsledkem naprosté izolovanosti od okolního světa, ale ani spojení se světem nedokázalo zabránit tomu, co se zde zrodilo. Knihovna, v níž jsem seděl a četl si čerstvou poštu, byla liduprázdná, ovšem ani na regálech neležely žádné knihy.

            Jak mi řekla knihovnice, byly všechny, všechny do jedné půjčené!

            V e-mailech, jež jsem si přečetl, nebylo nic zásadního. Avšak, jak jsem seděl u internetu, připadalo mi náhle, jako bych hleděl do tváře mrtvého člověka. Všechny ty titulky zpráv, všechno, co nabízel internet, jako by bylo najednou čímsi nezajímavým, zcela neživoucím ve srovnání s tím, co viselo ve vzduchu, co hledělo na mě z očí knihovnice, z očí každého obyvatele tohoto města.

            Sedět u internetu, a já jsem si chtěl ještě přečíst zprávy z kulturní rubriky mého oblíbeného serveru, znamenalo být mrtvým, neboť to, čím bylo toto městečko zasaženo, ono delirium, to bylo skutečným a hlavně bezprostředním životem. Když jsem vstával od internetu, byla už i knihovnice pryč, kamsi zmizela.

            Vyšed z knihovny, uslyšel jsem jakýsi šum, nazaměnitelný šum a hukot lidského davu. Vydal jsem se za ním a došel na náměstí, jež mělo půdorys nepravidelného čtyřúhelníku. Tam dělo se cosi zcela nečekaného.

            Uprostřed lidského davu stál člověk, který si právě na rameno naložil velký dřevěný kříž. Lidé ho přitom bičovali. Ale ten člověk se u toho smál. Ano, smál se!

            A jeho smích nebyl šíleným smíchem, chechotem, o němž nemůže být nejmenších pochyb, že je projevem šílenství. Ten smích, jakkoliv snad sytý, byl přece jaksi kultivovaný, byť snad v této situaci neobvyklý. Pak ten člověk s křížem na ramenou vykročil a dav se dal do pohybu spolu s ním.

            Připojil jsem se, v domnění, že jde o jakousi reprízu velkopátečních událostí, jež v takovémto městečku snad nemohou mít ani jinou než právě takovouto, takřka skutečnou formu, která jeho obyvatelstvo vytrhne z oné nudy a nečinnosti, v něž je uvrhla nezaměstnanost a s ní spojené nicnedělání.

            Průvod dle všeho směřoval na kopec, jenž se tyčil nad městem. Člověk, který nesl kříž, se pořád smál, i přesto, že ho lidé skutečně bičovali, ne snad, což bylo jistě zvláštní, z jakési zloby, ale spíš jaksi automaticky, na základě čehosi, co vyhřezávalo z jejich podvědomí.

            Průvod došel na kopec. Tam byl onen člověk velkými hřeby opravdu přibit, a kříž se majestátně postavil. Všechno utichlo. Jen ten člověk se pořád smál. Byl přibitý na kříž, v místech, kde nořily se mu hřeby do dlaní, vytékala mu krev, ale on se smál.

            Najednou mi to připadlo strašlivě ohavné.

            „Kde je farář? Jak to, že církev něco takového dovolí?“ blesklo mi rozhořčeně hlavou.

            Ale faráře nikde vidět nebylo. Podívaná na člověka, který bezpochyby umíral na kříži a přitom se pořád smál, překročila všechny meze nechutnosti. Obrátil jsem se a běžel zpátky do města, doufaje, že tam najdu nějakého faráře, abych se ho mohl dotázat, co se to vlastně děje.

            Fara byla hned u kostela, kolem ní chřadl zpustlý ovocný sad, oddělený od okolního světa rozpadající kamennou zdí. Vtrhl jsem na faru a našel tam člověka zcela zdeptaného, bezmocného. Pohled na bezmocnost tohoto Božího sluhy byl téměř stejně tak nechutný, jako na ono ukřižování.

            „Co se to u vás děje? Právě ukřižovali nějakého člověka, který se u toho pořád smál!“ otázal jsem se faráře.

            „Ukřižovali ho?“ zeptal se mdle farář a podíval se na mě, i jeho pohled byl delirický, i on, pastýř, se nakazil.

            „Vždyť je to rouhání!“ vykřikl jsem.

            Farář odpověděl zcela vážně: „Jaképak rouhání? Ten člověk je přece spravedlivý.“

            „Spravedlivý?“ zeptal jsem se překvapeně, a ucítil ve svém vlastním hlase závan čehosi hnilobného, jako by se ta zdejší hniloba pokoušela zmocnit i mě.

            Farář přikývl: „Spravedlivý. Spravedlivý, protože nedokázal plakat. Pořád se smál. Na pohřbech, i při svatém příjímání, smál se tam, kde jiní plakali nebo se alespoň tvářili vážně. Vkládám mu hostii do úst, a on se u toho směje. Spadne letadlo s hokejisty, lidé zapalují svíčky, všichni truchlí a on jediný se tomu směje.

            Ale nesměje se tomu, protože je blázen, to si nemyslete. Směje se tomu, protože neumí plakat, směje, se protože na sebe vzal naše utrpení, protože je spravedlivý.“

            „Ale vždyť ho ukřižovali!“ zvolal jsem přece jen zoufale, přestože mě cosi nutilo, abych souhlasil s farářem.

            „Ano. A teď je všude slyšet jeho smích. Už nepotřebujeme zvony. Místo nich máme smích spravedlivého člověka, který nedokázal plakat. Slyšíte?“ přiložil si farář dlaň k uchu.

            A skutečně, jako by najednou všude byl slyšet ten smích, vlastně vůbec ne nepříjemný, naopak kouzelně zvonivý, smích spravedlivého člověka, smích, v něž ponořilo se nyní celé toto nešťastné a přitom vlastně teď již zcela deliriem vykoupené městečko.

            Zůstat tam jen o pár minut déle, snad bych se stal taky součástí toho všeho, i mě by pohltilo ono delirium, na jehož počátku byla katastrofální míra nezaměstnanosti.

            Vyprávěl jsem to teď všechno svému známému, jenž je amatérský psychiatr, a náš rozhovor se nakonec stočil k tomu, zda opravdu může existovat nějaký člověk, z pohledu čistě psychiatrického ovšemže, jenž by nemohl plakat a jenž by se všemu jen smál a jestli by bylo možné něco takového považovat za čistokrevnou duševní chorobu.

            Ticho protrhne manželka známého, která, už vymrskaná, vzhledne od šití, štupuje právě ponožky: „A jak ti vlastně jdou kšefty, Karle?“

            „Nic moc, to víš, recese,“ jsou kšefty teď opravdu mizerné.

            „Říká se, že bude ještě hůř,“ podotkne, znovu už se sklánějíc nad ponožkou, leží jich vedle ní celá kopa.

            „Ano, říká se to,“ potvrdím všeobecné obavy a pak se obrátím na známého, „taky si myslím, že ten člověk nebyl vůbec blázen.“

 

Karel Trčálek

EdaŘíká se, že bude ještě hůř,17:219.4.2012 17:21:16
Ivan.. cekam na pokracovani14:539.4.2012 14:53:12

Počet příspěvků: 2, poslední 9.4.2012 17:21:16 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,68 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy