Je lepší sex manželský nebo mimomanželský?

pátek 2. březen 2012 08:53

Já preferuji to první. A vy?

            „Ženo, jsi doma?“ houknu, když přijdu z práce, pracuji jak reklamní textař v jednom masokombinátu.

            Ticho.

            Prázdno.

            Jsem doma sám.

            Usednu za stůl. Připomíná vyprázdněný oltář. Vytáhnu z kapsy kus jakéhosi pečiva a začnu ho mechanicky žvýkat. Polknu první sousto, polknu druhé sousto, polknu třetí sousto, hledím na pavučiny, které se usadily v rohu svatého obrazu, jenž visí lícní stranou ke zdi.

            „Tak ti bude líp,“ obrátil jsem svatý obraz před deseti či dvanácti lety ke zdi a od té doby ho už nikdy nezatoužil spatřit, žena se mi do těchto věcí neplete.

            Polknu páté sousto, když vrznou dveře.

            „Byla jsem u sousedky na táčkách,“ odpovídá na můj tázavý pohled a spráskne ruce, „panebože, co jsme zase všechno probraly!

            Seděla jsem tam od rána, hned jak jsi odešel do práce, hnalo mě to tam jak šílenou.

            Ještě teď se mi z toho hlava točí!“

            Ústa se mi zkřiví do zlomyslného úsměšku: „To máš z těch bylinkových čajů, co přitom chlastáte.“

            Žena se taky ušklíbne: „A to máme žvanit na sucho? Bože, jak jsi hloupý! Už jsi večeřel?“

            „Právě dojídám, jestli tě to zajímá,“ ukážu zbytek pečiva, ubohý kousek těsta, smutnou představu toho, jak vypadá smrt, její polibky, kus čehosi ožvýkaného, oslintaného a přece vkládaného do úst s jakousi mechanickou neúprosností hladu po jiných světech, po jiných životech.

            „Ani jsem nic neuvařila. Bože, jak to letí, než se naděješ, je celý den pryč, už se zase stmívá, kdo by to řekl. Na svatém obraze se ti udělala pavučina,“ běduje žena nad pomíjivostí sekund, ve které drolí se naše životy.

            Hrubě jsem ji odbudu: „To není tvoje starost! Varuji tě: ´Zkus na ten obraz sáhnout, zkus na něj sáhnout a rozvedu se s tebou, rozumíš, rozvedu! Budeš rozvedená, budeš to mít v občance, nebudeš zase svobodná, ale rozvedená, hehe!“

            Zachechtal jsem se a přitom mi zaskočilo.

            „U jídla se nemluví,“ buší mě manželka vší silou do zad, až zase konečně popadnu dech, bylo mi jako bych se znovu narodil, jako bych vstal z mrtvých, jako by krev, zvířecí krev, kterou denně vidím v práci, byla jen obarvenou vodou, zředěnou temperou vymačkanou ze stříbřité tuby.

            „Obžerství je hřích, avšak jídlo je boží dar. Jsme mezi mlýnskými kameny. Jednou nás semelou na krupici, hrubou a přitom neživou. Budeme lapat po dechu, ale naše vnímání bude vnější. Jako má hmyz vnější skelet, takové bude i naše vnímání. Nebudeme se vnímat zevnitř, ale zvenčí, až nás ty mlýnské kameny semelou,“ řeklnu důležitě, abych nemusel dávat ženě za pravdu, neboť to má negativní vliv na její psychiku.

            „Já jsem to věděla! Já jsem to říkala! Bože, netrestej mě za to!“ kolikrát se už rozplakala, dostala hysterický záchvat, když jsem jí dal za pravdu, ne opravdu to nemám zapotřebí.

            „Tobě to dnes u té večeře nějak mluví. Kolik tam toho ještě máš? Ukaž, no tak, ukaž!“ nahlíží mi manželka do dlaně, kde mám již poslední sousto dnešní večeře.

            Odrazím ji: „To je moje věc! Já se ti taky nepletu do vaření!“

            Je to ovšem lež. Manželka vůbec nevaří. Celé dny tráví u sousedky na táčkách. 

            I v neděli, když přijdeme z kostela, ještě celí navonění, tam hned běží, aby si mohly se sousedkou okamžitě sdělit své dojmy typu: „Pan farář byl dnes špatně oholený, dořezaný od žiletky, měli by už jim ten celibát konečně zrušit!“

            „Chacha, co mi to chceš namluvit? Ukaž!“ chytne mě za ruku a svými štíhlými prsty chce mi otevřít sevřenou dlaň.

            Nakonec se jí to povede, i když mi prsty zbělely, od toho, jak je urputně svírám. Avšak jsem příliš unavený z práce, z toho nekonečného navlékání slov jak korálků na šňůru úderných sloganů typu „na počátku bylo maso!, za pěkné vysvědčení maso!, geniální maso pro geniální spotřebitele!, ,magická chuť, magická cena, párky Magic“, abych mohl vzdorovat umanuté ženské zvědavosti.

            Když mi žena dlaň násilím, brutálním a bezohledným, přestože můj pohled je nanejvýš prosebný, otevře, leží na ní cosi nevábného, zhněteného, beztvarého, korpus posledního sousta, posledního zbytku mé studené večeře, mého každodenního chleba.

            Cítím se strašlivě trapně, cítím se jako ten nejposlednější ubožák, který na královských smutečních hostinách dojídá zbytky, ne po lidech, kdyby aspoň to, ale až zbytky po prasatech, až teprve to, co nechají prasata ve svých korytech, když se nažerou toho, co nedojedli lidé.

            Žena jakýmsi svým šestým smyslem vycítí, jak mi je.

            Pustí mi ruku a zoufale vykřikne: „To jsem nechtěla! Fakt ne! Promiň mi to, jestli můžeš! Klidně mě zbij, vymlať mi to z hlavy, ani slůvkem si stěžovat nebudu. Bože, jak jsem pitomá! Pitomá husa, husička, která se provdala a myslí si, že už se nemusí o nic starat. Hlupačka! Vymazaná, vypatlaná, užvaněná nána!“

            Manželčino sebeobviňování mi začne lézt rychle na nervy, i proto, že člověk nemusí vědět, že tráví svůj život po boku pitomé husy, jejíž největší vášní jsou drby a klepy.

            Rychle hodím poslední sousto do krematoria své dutiny ústní, ještě rychleji rozžvýkám a bleskové, takřka nepostřehnutelně spolknu.

            To učiniv, chytnu manželku pevně za ruku a procedím skrz zuby: „Dost řečí! Nažvaníme se toho za celý den víc než dost. Já v práci a ty tam.“

            Kývnu směrem k sousedům.

            Žena umlkne, stane se poslušnou družkou, ženou podřízenou muži.

            „Jdeme na to!“ řeknu přísně a odvedu manželku do ložnice, kde s ní smýknu na postel a následně zahrnu přívalem těch nejbizarnějších něžností.

            Manželský sex je pro mě tou nejlepší terapií, odreagováním, když přijdu utahaný z práce. Při mimomanželském sexu se tak neuvolním, nevím proč, i když hodně kolegů z práce to má právě naopak.

            „Oženil jsem se jen proto, abych mohl mít mimomanželský sex. Ne nemanželský, ale mimomanželský,“ svěřil se mi jeden kolega, který pracuje přímo na porážce, denně pošle na onen svět desítky tupých dobytčat, které si v posledním okamžiku života myslí, hledí jim to z očí, že si to pomašírují rovnou do toho jejich dobytčího nebe.

            Já ale nejsem takový. Ne že bych mimomanželský sex nevyhledával, nebo se mu dokonce úzkostlivě vyhýbal. Ale vyhledávám ho a nevyhýbám se mu pro účely čistě srovnávací. Chci mít jen srovnání, nic jiného za tím není.

            A z tohoto srovnání vychází jednoznačně lépe sex manželský. Se ženou jsem se o tom ale ještě nebavil. To má čas. Není z toho třeba dělat vědu. Vím, že se žena chorobně bojí rozvodu. Nechci jí tím děsit. Možná si o tom někdy promluvíme, ale budu muset začít opatrně.

            Třeba: „Co kdybych se k ti něčemu přiznal, když jsou ty vánoce...“

            Anebo raději: „Ty znáš přece našeho šéfa, víš, jak se vždycky na podnikové oslavě svléká do naha, jo, toho výtečného básníka, tak si představ, že se přiznal manželce k nevěře, systematické a dlouhodobé, že prý mu to pomáhá v přemýšlení. To jsou dnes lidi, co!? Berou si jeden druhého jen proto, aby se mohli podvádět...“

            Podle reakce manželky bych pak pokračoval dál.

            Kdyby řekla: „Nevidím vůbec nic špatného na tom, když má muž mimomanželský sex,“ tak bych na to navázal, nijak neskrývaje své rozhořčení, „ty jsi dobrá! Opravdu fakt dobrá! Takže podle toho, co říkáš, bych klidně mohl mít i já mimomanželský sex a ty bys mi to ještě schvalovala? Jak bych vypadal před lidmi, jak bych se mohl podívat do očí sám sobě!? Sám sobě, do očí, podívat, to mi řekni, když si tak dobrá!“

           Po tomto výstupu bych už se, tomu věřím, k zcela otevřenému přiznání, nějak dostal.

            To jsou však zatím jen bohapusté teorie. Není vyloučeno, že si o tom nepromluvíme nikdy. Nikdy si nesedneme, nenačneme lahvinku nějakého dobrého červeného a nevyříkáme si ty věci. Nikdy nepřijde ten správný okamžik, abychom tímto způsobem vyzkoušeli pevnost našeho vztahu, naší lásky. 

            Zahrnu ženu spoustou bizarních něžností. je vidět, jak jí to dělá dobře. Vzrušení mnou prostupuje jako plamen plynového hořáku. Všechna ta slova, kterými jsem dnes v práci vystlal chlév tohoto světa a taky svůk mozek, spálí se v tomto plameni jak noční můry, promění se v polétavý popílek, zmizí v kosmickém vysavači.

            Nadejde čas vážnějších věcí než je jen laskání, byť jakkoliv něžného a bizarního. Odhodím veškeré skrupule a žena taky. Zatneme se do sebe jako sekera do špalku. Je to náramně osvěžující. V hlavě rodí se mi neškodné myšlenky, v jedné z nich i kdosi vytrubuje na hoboj jakousi vítěznou fanfáru.

            A pak, po mnoha a mnoha sekundách konečně přijde čas opět promluvit.

            „Najedl ses dnes?“ zeptá se žena.

            „Ale jo,“ odpovím malátně.

            Žena vezme mi ruku a přitiskne si ji na prsa: „Víš, někdy mám pocit, že zanedbávám své domácí povinnosti. Ráno běžím hned na táčky a vracím se až večer. Jiné ženy přece i vaří, mají doma tlusté knihy plné receptů a pořád do nich nahlížejí. Ale já...“

            „To teď neřeš,“ přeruším ji.

            „Nechci, abys měl hlad, když se vrátíš z práce kvůli tomu, že jsem taková, taková nezodpovědná.“

            „Nebavme se o tom.“

            „Ale kdy se o tom máme bavit, když ne teď? Ráno odejdeš do práce a vrátíš se až večer.“

            „Nechodím do práce přece z legrace.“

            „Já vím, že ne, ale právě proto si o tom můžeme promluvit jenom teď.“

            „Nemusíme o tom mluvit vůbec.“

            „Ale jak to chceš vyřešit? To tak bude už napořád, copak už budu tak věčně nezodpovědná?“

            „Promiň, ale jsem unavený. Celý den jsem dřel v práci a ráno jdu do ní zas.“

            „Tak, co chceš dělat?“

            „Spát, když dovolíš. Taky mě můžou vyhodit z práce, když lidi přestanou žrát naše maso a přejdou ke konkurenci.“

            „Myslíš pořád jen na tu svoji práci. Miluješ mě vůbec? Slyšíš, miluješ mě ještě vůbec?“

            „Dobrou.“

            Žena se rozpláče, ale možná už je to jenom sen.

            Ráno, těsně před odchodem do práce jí políbím.

            „Přijď brzy, něco ti uvařím,“ zamumlá ze spaní.

            Usměji se a vyrazím do práce. Pavučina v rohu svatého obrázku se lehce chvěje v průvanu. Existence v ní lapená vtáhne mě opět bez milosti do svých střívek, stejných jako ta, do kterých se u nás v práci rvou párky, o kterých zas budu básnit, aby je lidi kupovali a žrali jak pominutí. 

 

 

           

 

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy