O kmotrovské a jiné pakáži

úterý 28. únor 2012 10:06

Tu a tam už je ve vzduchu cítit jaro

            Děje se tak každého jara.

            Vlahý vzduch vanoucí odkudsi z jihu rozechvívá jakési struny v duši, přehrabuje se v nich svými poryvy, vyluzuje z nich tóny rodících se vášní, pocitů čehosi téměř metafyzického ve vědomí, jež bylo ještě před několika dny svíráno krutými mrazy.

           Mokvavý sníh sesouvá se střech jak těžká, již nepotřebná prachová peřina z těl milenců, kteří spolu právě obcují. Vzpomínky na zimu chřadnou, stávají se vetchými, rozpadají se, mění se ve hvězdné mlhoviny.

            Lidé náhle připadají si lepšími. Snad i exekutoři, kteří jdou právě vymáhat několikakorunový dluh, pociťují ve svém vnitru cosi povznášejícího. Sníh taje, mizí jak malomocné maso, zpod hábitu sněžné neposkvrněnosti vynořuje se všechen bordel a nepořádek, znovuzrozené psí výkaly vypadající jako čerstvé, nabalzamované mrtvým mrazem.

            Je to, jako kdyby si člověk, ukolébán jejich bělostí, strhl obvazy, avšak namísto zhojené rány, jak doufal, spatřil jen hnisající, již zcela odumřelou tkáň. Zima, kdy lidé mohli se choulit k sobě, zahřívajíce se navzájem svými těly, kdy teplo vlastního těla bylo tím nejcennějším, co člověk mohl dát svému bližnímu a co mohl od něho dostat, skončila a namísto toho vynořil se bordel, nepořádek, vynořil se tak, jako kdybychom právě pohlédli do zrcadla.

            Obvazy jsou strženy a opět se nám zjevila hnisající rána. Hnisají rána našich životů, našeho marného snažení, naší špíny, jejíž sediment už dávno pohltil nám celou duši, hluk, zběsilý shon, nesnesitelný tlak, jenž každého rána dělá z nás neživé bytosti, pouhé stroje, bytosti zbavené veškerých citů, vyjma hysterie a úzkosti.

            I do mě se jaro obulo. Pocity čehosi nádherného, obrovského, živoucího mísí se ve mně s pocity hnusu, odporu, mrtvolnosti, jež ze všeho na mě hledí, z aut, letadel, zvuků motorových pil, lidí vybírajících si z bankomatů své peníze.

            Ano, všechen ten život, nyní jarem probuzený, vyhnaný jak rašící pupeny, je jen zhmotněním mrtvolnosti, která prosakuje stále víc vším tím pohybem, jímž jsou všichni strženi, odnášeni jako splašky do jakési obrovské stoky, odpadní jímky, žumpy, kde všechno hnije, aby se proměnilo v posmrtnou masku všeho lidstva.

            Tato směs pocitů je ovšem obzvláště žíravá, není možné, aby mi zcela nerozleptala mozek, abych všude neviděl jen zoufalé lidi, kteří bloudí, tápají, marně hledající cosi pevného v tomto chaosu, který sami uvedli do chodu, v tomto nelítostném světě, který sami budují.

            „Jsme pakáž, nic než pakáž!“ derou se mi z úst slova, která nedokážu nijak zastavit, která prorazí každou zeď mlčení, jíž jim postavím do cesty, slova, kterou jsou vnitřním krvácení, slova, která musí být vyřčena.

            Zmocňuje se mě prudká jarní nevolnost, zachvacuje mě jak dluhová krize celý svět, vhání a pumpuje mi do hlavy myšlenky, jež tak ostře kontrastují s vlahým vzduchem, přívětivě svítícím Sluncem, myšlenky, jež jsou onou špínou, která byla dosud ukryta pod sněhem, jehož zchátralost dosáhla kritického bodu.

            „Jsme pakáž! Jsme pakáž, která žije ve světě účetních bilancí, zisků, úroků, růstu, volebních preferencí, jsme pakáž, která si nic jiného nezaslouží než tento svět plný hysterie a úzkosti, plný svinstva, marnosti a zbytečnosti!“ křičí tyto myšlenky a já je nedokážu nijak umlčet, marně se snažím ucpat tu ránu, ze které tryskají, marně se je snažím zastavit vlastní tělem.

            A tu se jarní nevolnost mění v nenávist. Je nádherný jarní den, slunný, sníh taje, mění se v umírající dech, jenž bez přestání slábne, jak plíce do sebe vtahují méně a méně vzduchu, který už v takřka neživém těle nemá co okysličovat a já nenávidím všechno kolem.

            Nenávidím auta, jimiž je všechno ucpané, do nichž lidé nasedají, v nichž se kamsi vezou, obludné kobky doživotního vězení, nenávidím letadla, kterých je plná obloha, nenávidím mobily, které mají všichni v ruce, nenávidím všech hluk, před kterým není úniku, nenávidím bankomaty, před kterými stojí lidé ve frontě stejně tak, jako když svého času sytil Kristus zástupy lidu.

            Jsem však vůči této nenávisti bezmocný. Pramení z příjemně hřejícího slunce, z vlahého větru, z umírajícího sněhu, z toho všeho pramení, tryská, omývá mě, jako se omývá nebožtík před tím, než je vložen do rakve, aby nedělal ostudu ani po své smrti, což je obzvláště u lidí, kteří žili poctivě a slušně celý svůj život vcelku pochopitelné a snad i nanejvýš žádoucí.

            Moje nenávist, zprvu všeobecná, se však náhle zkoncentruje do jednoho bodu. Spatřím auto, obrovské luxusní, s kmotrovskou značkou, auto neohlížející se na nic, auto oživlé, jsoucí ve své ohavné nabubřelosti oživlým tvorem, tvorem bezohledným a arogantním, netvorem, skutečným Molochem.

            „Hovado! Hovado!“ vyrazím ze sebe s největším možným zhnusením a začnu v tomto autě, v tom člověku, v tom hovadu, jež v něm sedí, nenávidět všechno lidstvo a všechen tento svět.

            Slunce hřeje ještě příjemněji, vítr je ještě více vlahý, sníh taje ještě smutněji, jako by to všechno rovněž propadlo jakémusi šílenství, nenasytnému, dychtícímu živit mojí nenávist, snad se i jí zcela strávit v tomto zběsilém záchvatu.

            „Co je to za sběř? Odpornou a hnusnou sběř?“ ptám se, maje pořád před sebou toto obludné auto, toho člověka v něm sedícího, maje před sebou pořád tento utkvělý vjem, otisk reality vypálený do mého mozku, „politik, finančník, mafián, vlivný podnikatel, nějaká partnerka, souložnice nějakého politika, finančníka, mafiána, vlivného podnikatele?

            Jak to všechno nenávidím, jak se mi to všechno hnusí, jak se to všechno proplétá navzájem jako klubko hadů, odporné, hnusné, všemocné!“

            Moje nenávist se stupňuje, stává se mým druhým já, stává se mnou samotným, už existuji jen jako nenávist k tomuto autu, k tomu člověku, jenž v něm sedí, ke stejné lidské bytosti jako jsem já, k živému tvoru a přece čemusi hnusnému a odpornému.

            Přes veškerou nenávist však nechci být nespravedlivý, respektive, ještě jsem neztratil poslední zbytky lidskosti, v tomto případě tváří v tvář tomuto hovadu tak směšné, a proto se snažím svoji nenávist ospravedlnit a to a tak, že se pokouším vžít do pocitů a myšlenek, může-li mít ovšem hovado nějaké myšlenky, toho člověka, jenž je umístěn v onom obludném autě.

            „Jaké to je, být politikem, finančníkem, mafiánem, komotrem, vlivným podnikatelem?“ tážu se sám sebe, možnost, že bych byl manželkou, souložnicí výše uvedených, jsem vypustil, některé ženy jsou, gender, negender, prostě jen kurvy a nic víc, a pouštím se hlouběji, „proč se lidé stávají politiky, finančníky, mafiány, vlivnými podnikateli, proč se stávají hovady, i když někteří jsou z nich nesporně inteligentní lidé?

            Inteligentní hovado je ovšem ještě mnohem odpornější než hovado, jež je na prvním pohled primitivem, přičemž tato primitivnost, čistá a vrozená byla by pro mnohé z těchto lidí nezpochybnitelnou omluvou, nevyvratitelným důkazem jejich neviny.

            Moc, luxus, pocit vyvolenosti, to všechno je ovšem jen projevem primitivnosti, jen primitiv může po něčem takovém toužit a jen primitiv se tím může ukájet, a proto taky tomuto světu vládnou primitivové, proto přes veškerý pokrok zůstávají lidé pořád těmi primitivy, kterými byli, ba co víc, všechen ten pokrok jen jejich primitivnost zvýrazňuje, podtrhává, činí zřejmou a zřetelnou.

            Co bych dělal, kdybych byl na místě těchto lidí?

            Myslel na peníze, na miliardy, rochnil se v luxusu, opájel se vlastní důležitostí a významem, jež by se měřily výší vydělaných miliard, obdivem, se kterým by ke mně všichni vzhlíželi, k onomu pocitu, že jsem něco dokázal, že patřím k nejbohatším a nejmocnějším lidem, již rozhodují o osudu tohoto světa?

            Čím jiným se může hovado opájet!?

            Pořídil bych si auto, silné, veliké, luxusní, protože to je symbolem moci, to je bůžkem, kouzelným škapulířem, který mi tuto moc umožňuje fyzicky prožít, dát najevo, moc, kteří ostatní respektují, protože velké a silné auto je cosi jako šavlozubý tygr, před kterým se primitivové třásli strachy a třesou se strachy před ním i dnes, před vehiklem, který budí v těch ubohých ponížených lidských duších hrůzu již svojí cenou, o výkonu a dvaceti airbagách ani nemluvě, ačkoliv je to všechno strašlivě ubohé a trapné.

            Avšak jízda v takovém autě je rituál, rituál, který by mě, kdybych byl takovým hovadem, naplňoval slastí, nehledě na všechno to ostatní, na majetek, na společenskou prestiž, na ženské, které by se na mě lepily, na to všechno, co přináší těmto hovadům stejnou radost jako kdysi bezcenné cetky zaostalým ostrovanům.

            A kvůli tomu se svět topí ve sračkách, kvůli tomu jsme všichni jen pakáží a ničím jiným, kvůli těmto hovadům, jejich pracovitosti, jejich tvrdé dřině, kvůli jejich byznysu!“

            Sotva jsem si mohl svoji nenávist ospravedlnit lépe.

            Už se jí chci zalknout, už se chci rozplynout v jarním Slunci, vlahém větru, tajícím sněhu, ale najednou mě napadne podivná myšlenka: „Ale co když v tom autě seděl Kristus?“

            Skoro mě až zamrazí.

            Ale cosi silnějšího než já mě už vtahuje do nitra tohoto poznání či zjevení, nevím jak to nazvat: „Co když v tom autě seděl Kristus?

            Skutečný Kristus, Vykupitel a Spasitel?

            Ne ten přespříliš oduševnělý, a přitom v čemsi tak prostoduchý Kristus, jak ho známe z evangelií, ten trochu přepjatý hlasatel průpovídek, jež nemají žádný smysl, což je na nich to nejhodnotnější a skutečně cenné, takže všechny pozdější pokusy dát těmto výrokům jakýsi smysl, interpretovat je v tom či onom smyslu, musí nutně vypadat legračně, ale Kristus, který je dnešním hovadem, sedícím v autě, dělajícím politiku, byznys nebo organizovaný zločin, jenž tak snadno srůstá se státem?

            Ano, Kristus nemůže než nebýt jedním z těchto hovad, jež jsou vrcholkem lidstva, Kristus nemůže být než bezohledným a brutálním hovadem, pracujícím od rána do večera na svých kšeftech!

            Všichni ti politici, finančníci, majitelé Pent, J&T, mafiáni, jsou zhmotnělým Kristem, neboť oni berou na sebe všechny moje hříchy, oni mi umožňují, abych v nich nenáviděl všechno lidstvo, všechen tento svět, jemuž vládnou!

            Tamten směšný evangelijní Kristus chodil pěšky, štítil se peněz, mluvil z cesty, tamtoho Krista nikdo ve skutečnosti nikdy nenásledoval.

            Tento Kristus jezdí v obludných autech, peněz, ani lichvy se neštítí, tvrdě pracuje, tohoto Krista následují všichni, věřící i nevěřící, celé lidstvo, k tomuto Kristu se modlí i sám papež, neboť pakáž může spasit zase jenom pakáž!

            A tento, dnešní Kristus spasil i mě, protože jej mohu nenávidět, tento dnešní Kristus je pravda, cesta a život, tento Kristus nabízí ve svém království dostatek parkovacích míst pro všechny!“

            Poznání Krista, jeho zjevení omámilo mě sladkým jedem krve Páně, nasytilo mě tělem Páně. Zmocnila se mě těžká malátnost. Opřel jsem se o značku ´Zákaz zastavení´ a hledím na v obou směrech nepřetržité jarní proudy aut, na jejich čelních sklech se shovívavě odráží hřejivé Slunce.

            Tam kdesi pod těmito oslňujícími odlesky jsou ukryti lidé, snad ještě živí, snad ještě dýchající v těchto oživlých sutinách. Nebádám však nad tím, kam tito lidé jedou, odkud se pořád berou či zda jezdí jen pořád dokola a tak vyvolávají v mém mozku dojem nekonečnosti.

            Vlahý vítr odnáší kamsi moji duši, slyším, jak si v duchu říkám: „Měl bych jít domů, udělat si konečně čaj.“

            A v duchu, hledě pořád na auta, si tímtéž svým hlasem i odpovídám: „Půjdu domů, udělám si konečně čaj. Ale teď ještě ne, až za chvíli, až kolem mě v autech přejedou všichni lidé, už to nemůže dlouho trvat.“

            Nemůže!

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy