Kapavkou k většímu štěstí

pátek 17. únor 2012 10:34

Štěstí lze dosáhnout všelijak, třeba i kapavkou

            „Nejspíš jsem to chytil od ní. Na sto pro to byla ona,“ přemítal Ferdinand Vaněk, od koho mohl chytit kapavku, kterou si teď léčil.

            „Ale hýkala u toho pěkně, mrška!“ vybavila se mu dlouhonohá černovláska, asi čtyřicetiletá, v nejlepších letech, vdaná, ale dle všeho znuděná, manželka jakéhosi nomenklaturního kmotrovského podržtašky, jenž sloužil na kterémsi z mnoha úřadů jako náměstek pro cosi.

            Potkal jí na přednášce o regresní psychologii. Byla to známost na jednu noc, víc od toho nečekal ani on, ani Gisela, jak se jmenovala. O regresní psychologii se nebavili skoro vůbec, o tu nakonec vůbec nešlo, byla tu jen nuda, bezobsažná, jež pronikla do všech pórů jejich lidských bytostí.

            „Hlavním a jediným psychickým problémem lidstva je nedostatek břitev,“ pronesl Ferdinand v jakémsi intermezzu tohoto sexuálního plašení beznaděje, jíž snad opravdu dovede vyléčit jen břitva.

            Sex to byl ovšem nechráněný. Ferdinandovi se jaksi nechtělo nasazovat si kondom. Měl pocit, že by si při tomto úkonu připadal jak v továrně, že by se mu všechny ty pohlavní styky a ženská těla slila do jakéhosi výrobku, který k němu přijíždí každých dvacet sekund na výrobním pásu, on k němu něco přišroubuje a výrobek zase zmizí, jsa oslavou industrializace lidského života, symbolem jeho proměny v kapitalistickou chiméru.

            Gisela neměla proti tomu žádných námitek, a výsledkem byla kapavka, která teď Ferdinandovi osladila život. Na jiný nechráněný sex si Ferdinand nevzpomínal, ostatně nebyl zase až tak promiskuitní. Všechny ženy, se kterými cosi měl, se mu vybavovaly jasně a zřetelně, nesplývaly v přízrak v jednom kuse se šklebících rodidel.

            Kapavka vlastně přišla Ferdinandovi vhod. Už delší dobu cítil, že na něho cosi leze, jakási krize, jedna z těch, kterých bylo všude kolem plno, kterými se všichni zalykali, běhajíce z domova do práce a z práce zase domů, potloukajíce se po obchodech, povalující se po plážích, zoufale hledajíce bezpečné útočiště v tomto dokonale rozvráceném světě.

            Kapavka, kterou chytil od Gisely, mohla být onou katarzí, která by tuto líhnoucí se Ferdinandovu existenční krizi, a opravdu se jednalo o krizi existenční, učinila zráním, jež by nakonec vydalo své plody v dosažení jakési všeobecné lhostejnosti ke všemu a ke všem, onoho vykoupení, po kterém všichni touží, ale téměř nikdo ho nedosáhne.

            A skutečně Ferdinand se ke kapavce, byť to byla jen choroba, nikoliv stav duše, upjal, začal jí považovat za cosi, co mu teď ukázalo cestu, po které dokráčí tam, kde mu bude všechno jedno, kde se nuda, která ho zle týrala jako všechny ostatní, promění v blaženost již ničím nerušenou, blaženost absolutní.

            Samotná léčba kapavky se nějak vlekla, to však Ferdinandovi nevadilo.

            „Musím vám dát silnější antibiotika, zřejmě ty bakterie zase zmutovaly,“ řekl mu venerolog, zatímco Ferdinand hleděl na prsa zdravotní sestry a přikyvoval hlavou na znamení toho, že rozumí, že bakterie zase zmutovaly.

            Dny se vlekly stejně jak předtím, táhlé, rozvláčné, začínající probuzením, končící usnutím, ale zároveň nenasytně polykány jakýmisi bezednými ústy embrya, jehož vývoj trvá miliardy let tam kdesi v děloze věčnosti plné plodové vody, kterou není nic než nicota.

            Ferdinand trávil tyto dny hleděním z okna, pitím čaje a dlouhými procházkami. Zvolnil životní tempo, poddal se nicnedělání, omlouvaje to léčbou kapavky. Avšak toto nicnedělání připadalo mu nyní jako užitečná a důležitá práce, neboť když se ohlédl za sebe, nespatřil nic, žádný pozůstatek své existence, otisk svých zubů na jakési skývě chleba vezdejšího, nic co by mu připomínalo, že existuje.

            „Kdo ví, za čím jsem se to vlastně hnal?“ přemítal Ferdinand, hledě z okna, pijící čaj, či se jen bezcílně procházející i místy zcela pustými i místy takřka přelidněnými, plnými jakéhosi psychického napětí, jež kapalo z lidských pohybů jako voda z nedotaženého kohoutku.

            „Nebýt té kapavky, zalknul bych se sám sebou!“ věděl Ferdinand a blahořečil nemoc, „ještě, že jsem ji chytil. Ó ty moje spáso! Nemoci, jež dáváš procitnout uštvaným spáčům! Nemoci, jež dáváš odpočinout zaživa se rozkládajícím myšlenkám! Pevnino hrubých záplat, kterými jedinými lze zalátat hrubé pytle našich životů! Až tě zahubím, budu odpočatý, budu mít dost sil na to, abych už nikdy nic nedělal, abych se stal lovcem okamžiků, jež drolí se při sebemenším doteku, okamžiků, které v sobě obsahují všechen život.

            Kapavko!

            Blahoslavená kapavko nacházející odpovědi na otázky, jimiž je lidský mozek rozleptán, proměněn v hnojůvku nervových vláken, neuronů, šroubovic DNA!

            Blahoslavená kapavko, jež pohřbila jsi Boha v zahrádkářských koloniích, jež vyrostly na místě obřích hřbitovů!

            Nebýt tebe, musel bych čekat až do vánoc, abych zvolnil, abych ve svém dechu zpomalil veškerý metabolismus tohoto světa!

            Co asi dělá Gisela?

            Co dělá její manžel?

            Lopotí se v úřadě?

            Nebo se léčí z kapavky jako já?

            Giselo, tys světice, požehnaná buď tvoje rodidla, ve kterých skrýváš tak vzácný poklad!

            Doktor říká, že to potrvá ještě nejmíň dva měsíce!

            Ještě celé dva měsíce mám před sebou, dva měsíce zrání tam kdesi v posledním pomazání pižmem tělních dutin.“

            Dnes sněžilo. Včera byl Ferdinand u lékaře.

            „Silnější léky zabraly. Už se to lepší,“ řekl mu lékař, zatímco Ferdinand podával sestře stokorunu.

            „Nemáte, pane Vaňku, drobné? Nemám vám jak vrátit,“ zeptala se ho sestra.

            „Bohužel, lituji, nemám,“ odpověděl Ferdinand.

            „ Zeptám se v čekárně, jestli tam nemá někdo drobné,“ odběhla sestra se stokorunou do čekárny.

            „Kdyby neexistovala kapavka, bylo by na světě smutno. Věřte mi, pane Vaňku. Neříkám to jako lékař. Že mám na sobě bílý plášť, že vám předepisuji léky, že si od vás beru třicet korun, na to nehleďte. Říkám vám to jako člověk. Ach, co jsme my lidé vlastně zač?“ pronesl lékař.

            Sestra se vrátila z čekárny: „Tady máte zpátky. A nezapomeňte, za čtrnáct dní máte další kontrolu.“

            Sněžilo. Vločky vyšňořené jak na pohřeb předčasně slehnuvší nevěsty vršily svá mrtvá tělíčka na sebe, jako by se chtěly vrátit tam, odkud se bez přestání sypaly, jako by chtěly splynout s nebem, jež mělo krajně neurčitou barvu.

            Ferdinand se šel projít. Sníh usazoval se na něm, obaloval ho, narážel do jeho tváře, tál v jeho dechu.

            Ulicemi se brodili lidé, auta pomalu popojížděla, sníh je oslepoval, činil nevidomými.

            Ferdinand přemýšlel: „Tak vypadá štěstí! Jako sníh, který všechno zasype. Jako kalamita, která všechno umrtví, promění naše úsilí v cosi zbytečného, schraňujícího v sobě poslední zbytky tepla! Dálnice jsou teď plné trosečníků, v letištních halách lidé čekají, až to všechno pomine, čekají den, dva, jednou to přece musí skončit!

            Kam cestují?

            Proč nemají na nohách sněžnice?

            Šťastní lidé mají přece sněžnice!

            Nebo by je se sněžicemi nepustili do letadla?

            Ale jak se k němu chtějí dostat bez sněžnic?

            Jak je všechno relativní!

            Tu máš, čerte, kropáč a umeť nám svým ohonem cestu do pekla!“

            Odněkud přijely obří nakladače a začaly nabírat sníh do svých lžic a sypat jej na korby nákladních aut, za jejichž volanty seděli unavení muži v ušankách.

            Ferdinand pozoroval to nakládání sněhu, když v tom uslyšel: „Ferdinande! Ferdinande!“

            Byla to Gisela. Prodírala se k němu závějemi od velkého terénního auta. Vůbec se nezměnila.

            „Viděla jsem tě z auta! To je počasí! Víš tenkrát, neřekla jsem ti všechno, promiň, měla jsem ti to říct,“ hleděla na něho Gisela prosebně.

            „To je v pořádku,“ mávl rukou Ferdinand.

            Gisela ožila: „Nezlobíš se na mě kvůli tomu?“

            „Jednou to muselo přijít. Včera jsem byl u doktora. Už se to lepší,“

            „To jsem ráda. Já už to taky skoro nemám. Prý to bylo zmutované. Proč musí tak sněžit?“

            „Abychom byli šťastní.“

            „Šťastní? Copak to jde? Vidíš, málem bych zapomněla. Rozvádím se.“

            „Hodně štěstí.“

            „Víc mi k tomu neřekneš, Ferdinande?“

            „Copak je štěstí málo?“

            „Tak jsem to nemyslela. Už musím jít. Zavolej někdy, číslo máš?“

            „Mám.“

            Nakladač stál před Giseliným autem a troubil jak šílený, bránilo mu v přesunu.

            Gisela odjela. Nákladní auta s korbami plnými sněhu se dala do pohybu. Jejich motory smutně hučely, jako by tesknily nad ztracenou svobodou, uvězněné kdesi pod kapotou, věčně pracující. Muži v ušankách zdáli se být v jejich kabinách mlčenliví.

            „Kdybych neměl kapavku, byl bych možná jedním z nich, v ušance a unavený,“ pomyslel si Ferdinand a vydal se na cestu domů.

              

Karel Trčálek

J.H.Oprava: Nekapavkovou otázku11:3717.2.2012 11:37:26

Počet příspěvků: 2, poslední 17.2.2012 11:37:26 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy