Klaus & Kalousek: ´Jak se mastí politika?´ II.

pondělí 16. leden 2012 10:59

Ale při pohledu zevnitř to zase až jako taková věda nevypadá 

         dokončení

            Nebylo to dnes vůbec příjemné probuzení.

            Celou noc se mi zdálo, že škrtám výdaje a zvyšuji daně, že díky tomu je každou sekundu přebytek státního rozpočtu vyšší a vyšší, že bobtná jako břicho kardinála Duky, aby nakonec tento přebytek pohltil celý svět.

            Celou noc se mi zdálo, že řežu do živého, že odkrajuji z lidí dlouhé pláty jejich sádla a lidé se svíjejí bolestí, nenávidějí mě, proklínají mě a já se té jejich nenávisti jen směji, neboť těžko může být pro nadčlověka něco rajcovnějšího než nenávist stáda, z něhož se vynořují tupé obličeje, které s rozkoší fackuji.

            Každých deset sekund tohoto rozkošného snění jsem vykřikl: „Vládo, na můj rozkaz zvýšit DPH teď!“, že nebýt to sen, nadobro bych ochraptěl a bonmoty ve sněmovně by místo mě musel trousit nějaký špičkový imitátor.

            Ale pak přišlo probuzení. A s ním i srážka s realitou holou jak řiť, s níž jsem, na rozdíl od knížete, přišel tentkrát na ministerstvo obrany, to byla moje první štace.

            Kéž bych se nikdy neprobudil!

            Kéž bych mohl škrtat výdaje a zvyšovat daně až do skonání věků, kéž bych mohl všechny mučit tím drastickým oddlužením tak dlouho, dokud by se všechno moje vědomí nepropadlo do slastných mrákot, aniž bych si kvůli tomu musel rozepínat poklopec svých kalhot jako dosud, zamykaje se přitom ve své ministerské kanceláři, aby mě při tom nikdo nenachytal!

            Leč probudil jsem a už první záchvěv reality, holé jako kdysi moje vlastní řiť naplnil mě hnusem tak, že jsem se opravdu pozvracel.

            „Prezident je fekálie! Takto překračovat ústavu!“ zalykal jsem se odpornou chutí svých vlastních zvratků.

            Po takovém probuzení byl vůbec div, že jsem do sebe dostal snídani.

            Nebýt manželky, která mě krmila jak malé dítě, bez přestání mi přikazujíc: „Musíš to polknout! Přece nepoběžíš za knížetem hladový, co si o tobě knížepán pomyslí!“ tak bych opravdu běžel za knížetem hladový a ještě by se mi někde zatočila hlava a co pak?

            Když jsem se nasnídal a slíbil svatosvatě manželce, že to cestou nikde nevyzvracím, vjela mi do údů energie, jež rodí se z pomstychtivosti.

            „To si vypiješ, ty fekálie, tak mi zkazit probuzení!“ klel jsem na adresu prezidenta, sbíhaje po schodech.

            Už jsem byl venku, nabíraje rychlost, prodlužuje svůj krok, když v tom mě zastavil hlas manželky volající z okna: „Tabák pro knížete! Zapomněl jsi doma tabák pro knížete!“

            Přiběhl jsem zpátky pod okno, manželka hodila mi paklík domoviny, ale pak už mě nic nedokázalo zadržet.

            Knížete zastihl jsem v hrůzném stavu.

            Chorobně bledý přecházel sem a tam po místnosti, kde prospal většinu své pracovní doby, kalným zrakem hledě kamsi do prázdna, vzrušeně si šeptaje: „To je strašné, to je strašné!“

            Zdálo se, že mě ani nepoznává, když jsem mu řekl: „To jsem já, kníže!“

            Nepřítomně na mně hleděl, jako bych byl jen duch, strašidlo, přízrak, jenž se zjevuje všem mužským příslušníkům jeho starobylého rodu.

            Pak konečně zvolal: „To´s ty?!“

            „Ano, to jsem já, kníže!“ odpověděl jsem mu.

            Kníže se vrátil ke své litanii: „To je strašné, to je strašné! Už jsem chtěl kvůli tomu rezignovat na úřad ministra! Představ, že jsem už od včerejška nekouřil! Ani jediný šluk! Pane bože, jak jsem to mohl přežít! Co myslíš, mám rezignovat?“

            Kníže na mě zoufale pohlédl.

            Musel jsem se usmát: „To byste mi, kníže, přece neudělal. Nesu vám domovinu, tu máte!“

            „Cože, domovina? Kde? Rychle sem s ní, ať si nacpu fajfku. Bože, to je lahoda!“ zahalil se kníže okamžitě do oblaku hustého dýmu z domoviny, kterou pro knížete pěstuji doma v Bechyni.

            Vtáhnuv do sebe několikrát tabákový dým, podlehl kníže dojetí a začal mi jako vždy, když je dojatý, děkovně líbat ruce: „Bože, co bych si bez tebe počal? Vždyť nebýt tebe, hnil bych už dávno v Čimelicích a marnil čas myslivostí. Jak se ti jen odvděčím, za to všechno, za tu domovinu?

            Až budu prezident, jmenuji tě předsedou vlády, chceš?“

            Ušlechtilá nabídka knížete, jehož knírek mě šimral na hřbetě dlaní, mě dojala natolik, že i já jsem knížeti začal líbat ruce: „Chci, kníže! Jen když vám to udělá radost! Jen když vy budete šťastný!“

            „Takové svinstvo, taková prasárna, že nestydí!“ vyrušil nás ve vzájemném líbání rukou hlas starosty Gazdíka.

            Pustili jsme si knížetem ruce a pohlédli na našeho koaličního partnera, který už rovněž dorazil.

            Starosta Gazdík byl opilý, táhla z něho domácí samohonka, kterou pálil na obecním úřadě, věda moc dobře, že pod svícnem je největší tma.

            Když se mi k tomu kdysi přiznal, jsa rovněž silně opilý, mávl jsem nad tím rukou: „Pro jedno kvítí, Slunce nesvítí, kašli na to, však my už ten státní rozpočet naplníme i bez toho, neměj strach.

            „Taková prasárna!“ opakoval starosta Gazdík znova, hlasitě u toho škytaje, „tak porušit ústavu, překročit ústavní rámec. Hnus, ústavní sodoma gomora! Musel jsem se, chlapi, opít, jinak bych mu šel rozmlátit tu jeho drzou čuňu,“ použil starosta Gazdík výraz z dialektu.

            „Fuj, taky jsem se z toho ráno pozvracel!“ odplivl si kníže, a nacpávaje si opět dýmku, pohlédl na mě: „mám svolat grémium, abychom k postupu prezidenta zaujali odmítavé stanovisko?“

            Zbrzdil jsem iniciativu knížete: „To je zbytečné, to zvládneme sami.“

            Starosta Gazdík zavrávoral, divže neupadl: „Já mu tu čuňu stejně rozbiju! Rozflákám tak, že ho ani Duka nepozná a to jsem biřmovaný katolík!“

            „Já taky!“ dodal kníže.

            „A já taky, vida, jak se nám to pěkně sešlo, hehe!“ zasmál jsem se té náhodě.

            „No jo, ale co budeme dělat, když tady morálka selhává?“ ptal se bezradně kníže.

            Opilý starosta Gazdík mu strčil svoji pěst před tvář: „Tady to neselhává nikdy. Zeptejte se u nás v Suché Lozi. Ptejte se na Gazdíka. Toho z horního konce. A každý vám řekne! Každý! A pak si přijde nějaký hajzl a klidně si překročí ústavu. Jak je to možné? Ptám se, jak je to možné? Já kdybych překročil ústavu, tak mě u nás ženou vidlema! Lid je u nás pořád zaostalý. Myslí si, že co je psáno, to je dáno. A ústava je přece psaná, nebo ne? Pusťte mě na něho! Pusťte mě na něho!“

            S těmito slovy se starosta Gazdík sesul k zemi a usnul.

            Bylo mi ho líto už kvůli ústavě, která byla tak hanebně překročena, nestydatě pošlapána hradním hotentotem.

            „Musíme ho pomstít, je to náš koaliční partner,“ řekl kníže.

            „Pomstíme ho, nebojte se, kníže, a já už vím jak,“ měl jsem už v hlavě plán, jak pomstít starostu Gazdíka a taky ústavu.

            „Jak?“ zajímal se kníže.

            „Napadlo mě to, když jsem běžel sem za vámi. Je to jednoduché. Vmísím se na Hradčanech v přestrojení mezi turisty a tak se nepozorovaně dostanu na Hrad. Zaplatím vstupné do katedrály, peníze na to mi půjčíte vy, vím, že vám předevčírem přišel důchod.

            Až budu v katedrále, vyšplhám do jedné z jejích věží a tam si počkám, až půjde prezident domů, chodí přece domů až pozdě večer, kdy už je nádvoří liduprázdné. Proto se nejen dobře oději, aby mi nebyla zima, ale ukryji si pod oděv i dostatečné zásoby jídla a pití.

            Ale pozor, kníže, to ještě není všechno. Po celou tu dobu čekání budu poctivě sbírat všechnu svoji moč do pet lahve, kterou tam rovněž propašuji. Až přijde čas, přeliji tu moč do igelitového sáčku, chápete?

            Až půjde prezident domů, tak na něho ten sáček z věže hodím.

            Každý musí pochopit, celý národ, že ne my, ale prezident je fekálie.

            Vy mezitím dáte echo novinářům a rozešlete do redakcí všech významnějších deníků podvržený e-mail, v němž se k tomu budou hlásit fanatičtí eurooptimisté, ale oficiálně tento útok na prezidentovu důstojnost odsoudíte.

            Jen to si představte, prezident bude celý od chcanek!

            Řekněte sám, kníže, nejsem génius?

            Nejsem Richelieu naší politické scény?

            Kníže! Kníže! Kníže!“

            Kníže usnul i s dýmkou v ústech, nemohl jsem ho probudit ani za nic.

            „Takto se politika nedělá!“ pomyslel jsem si mrzutě a ujistiv se pro jistotu ještě jednou, že kníže opravdu tvrdě chrní, a opilý starosta Gazdík taky, rozepnul jsem si třesoucí se rukou poklopec, abych tím nejjednodušším způsobem na chvilku ulevil své špínou přetékající duši.

           

 

 

           

             

 

 

 

Karel Trčálek

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Karel Trčálek

Karel Trčálek

Kdo hledá, ten najde ztracený čas

Dobrovolně přemýšlející cizopasník balancující na hraně životního minima a vesmíru či, chce-li někdo, universa

REPUTACE AUTORA:
9,69 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy